Štěstí, které není závislé na náhodě, se stává věcí naší svobody, našeho osvobození. Tomu přitakává i skutečnost, že příležitostí ke štěstí může přibývat. Osvobození lidé jsou budovatelé štěstí. Mohou štěstí nejen zakoušet a přijímat, mohou je i dále vytvářet. Štěstí v plném slova smyslu se totiž nikdy neorientuje jen na to, co člověk užívá, konzumuje.
V konvečním pojetí štěstí, usměrňovaném reklamou, ovšem hraje spontánní chuť k činu a radost z činnosti pramalou roli. I to je však dokladem toho, jak lze lidskou schopnost prožívat štěstí ničit – i v situaci, kdy příležitostí a možností přibývá, kdy se stále diferencují a zjemňují. Lidská schopnost tvořit, uvádět něco do pohybu, potěšení ze započatého díla, které pak pokračuje nezávisle na nás a s nímž je tedy spojeno určité riziko, to všecko, při čem se uplatňuje tvořivá spontánnost, přináší člověku pocit štěstí.
Takové štěstí je ohroženo konzumním myšlením, pro které štěstí znamená zisk, vlastnictví a spotřebu. Ke štěstí má přece člověk přijít náhodou – třeba při šťastné koupi- ne si ji vytvářet! Polykrates, jak jej vykreslil Schiller, stojí na cimbuří svého paláce a vyhlíží, co mu přinese štěstí. Avšak nový, skutečně šťastný člověk nejen konzumuje a přijímá, co mu náhoda přihraje, ale sám vytváří jiný svět. Pro takové štěstí existuje i jiný termín: být synem Božím.

Dorothee Sölle: Fantazie a poslušnost, Kalich, 2008, s. 70-71

Zdroj: www.e-cirkev.cz