Milí přátelé,
víte, co je na příběhu o modlícím se Ježíšovi v Getsemanské zahradě (Mt 26,36-46) nejděsivější? To TICHO! To trýznivé ticho, které občas protrhne pouze Ježíš sám. Jeho učedníci nejen že mlčí, neodpovídají na jeho slova. Oni se dokonce ani nemodlí – jak jim Ježíš přikázal. Oni spí! Jakoby tam ani nebyli. Na druhé straně to ticho před bouří! Ještě zde není Ježíšův zrádce, ještě nepřivedl Ježíšovy nepřátele, aby ho zatkli, bili, zesměšňovali, vyslýchali a nakonec ukřižovali! A do třetice: když se Ježíš modlí o samotě, volá ke svému Otci – ani ten se mu neozývá… jako by tam ani nebyl! Jeho Otec mlčí, je zticha – asi tak, jako když rodič, který ztrácí dítě, pro samé slzy nemůže ze sebe vydat hlásky! A uprostřed toho ticha, ve kterém je Ježíšova duše vystrašená k smrti, přijímá Ježíš kalich hořkosti. Vstává a kráčí vstříc údělu, vstříc údělu, který mu ale není souzen! Ježíš si ho svobodně a poslušně zvolil.

Milí přátelé, i my někdy prožíváme chvíle děsivého ticha, ticha před očekávanou bouří! Občas druzí kolem nás připomínají spíše divadelní kulisy než lidi z masa a kostí! Nedokážou se vžít do našich starostí a bolestí – a tak raději mlčí. Občas i náš nebeský Otec jakoby měl zakrytou tvář a nevšímal si nás! Ale přesto všechno: v Ježíši Kristu, v tom, který zažil na sobě samém hrůzu osamocení, máme Průvodce i Potěšitele – a to právě v časech zlých.

Váš farář Petr Kulík