Neděle 7.2.2016

Kázání: Lk 2,21-32

BaS

Snad známe rčení: „Vidět Neapol … a zemřít“. Neapol byla (údajně) tak krásným městem, že nemohlo být pomyšlení o ničem krásnějším. A proto vrcholem životních zážitků bylo vidět toto město. V Simeonově případě bychom mohli říct: Vidět Krista … a zemřít! Setkání s malým dítětem bylo pro Simeona "tím největším, co mohlo být". A jakým že to byl "životní vrchol", to slyšíme v jeho prorockém hymnu.

Ale na základě čeho může tento stařec pronést takový chvalozpěv o nepatrném nemluvněti? Jak mu může prorokovat takové mimořádné poslání? Viděl snad proměněnou tvář tohoto dítěte? Ne. Upadl snad při pohledu na něj "do mystického vytržení"? Zřejmě také ne. Simeon měl jiné tajemství: Duch svatý byl s ním - řídil jeho kroky (do chrámu) a otevřel oči jeho srdce. Jen ve světle Božího Ducha mohl Simeon "vidět" … pravou Ježíšovu tvář. Tolik lidí prošlo kolem malého dítěte, a přece jen Simeon a Anna rozpoznali, že je "to někdo víc než syn tesaře". I my můžeme projít kolem Ježíše, bez toho, že by to s námi jakkoliv hnulo. Můžeme slyšet jeho slovo - a nezakusit v něm jeho sílu. Dalo by se říct, že nestačí "mít Ježíše v hrsti", když přijímáme při VP chleba a víno. Musíme se spolehnout, že tady je a působí sám Bůh, moc Ducha svatého - a chce nám ukázat, že ve svátosti VP je "někdo víc…", že ve výrocích Písma je "něco víc" než pouhé slovo …

Co vlastně Simeon viděl? Spasení, světlo, jež bude zjevením národům. To mají připomínat svíce, které se rozžíhají v některých církvích na svátek hromnic (2.2.): Ježíš je světlem pro nás (a pro všechny národy!). A pokud je Kristus tím jediným světlem, pak to znamená, že bez něj našemu životu něco podstatného chybí: zdroj naděje, motivace ke službě, ke sdílení. Abychom si uvědomili, jak je pro nás světlo důležité, připomeňme si, jak na nás působí zamračená obloha - ponuré počasí snadno přivodí blbou náladu. A oproti tomu jak snadno slunce přináší dobrou náladu a rozptyluje mnohé chmury. A pokud na nás takto působí vnější světlo, oč spíš Kristus! On je pro nás "skutečným sluncem" zahánějícím mraky. Kéž to objevujeme, podobně jako Simeon.

Malé dítě, a přece velkého Pána. Slabého, a přece mocného. Takového Ježíše uviděl Simeon.

Tak to se Ježíš setkává i s námi. Kolikrát jej vnímáme jako příliš slabého, nebo že tady vůbec není. Ale necháme-li v nás působit Ducha svatého, jdeme-li za Ježíšem s modlitbou, nasloucháme-li mu v Bibli, vidíme jako Simeon. Vidíme světlo Boží blízkosti. Potkáváme se s Ježíšem, který je naší spásou.

To prožil Simeon v jeruzalémském chrámě. A my slyšíme jeho píseň, která se od té doby zpívá: „Nyní propouštíš v pokoji svého služebníka, neboť mé oči viděli tvé spasení.“ 

Nyní propouštíš v pokoji svého služebníka. Je to úžasné vyznání - úžasné v tom, že slyšíme člověka, který se dočkal, setkal se s  Božím synem. Dočkal se naplnění svého života, je spokojený, víc nepotřebuje. Simeon jej zahlédne v plenkách. A to mu stačí, nic víc nepotřebuje.

„Mé oči viděly tvé spasení, které jsi připravil přede všemi národy – světlo, jež bude zjevením pohanům, slávu pro tvůj lid Izrael.“

Co to znamená být spasen? Pro Simeona je to první věc, za kterou děkuje – za život v Boží blízkosti, život odpuštěný a smířený. Pro toto Bůh přichází. Obnovuje naše lidství, stvořené k Božímu obrazu, ve vztahu k Bohu. Uzdravuje nás a vede k tomu, abychom odpovídali Pánu Bohu, žili s ním, abychom měli ve svém životě místo pro Boží přebývání a jednání. V Ježíši a s Ním je to možné. Ježíš je naším Pánem a Spasitelem. To můžeme říci, vyznat, když přijmeme do svého života silnější moc, než nabízí svět kolem nás. Ježíš Kristus přišel, odevzdal se nám, aby náš život naplnil, vyztužil, obnovil mocí víry, lásky a naděje. To nikde jinde nenalezneme. Přišel, aby nás spasil, zachránil od balastu, který jsme cestou života do sebe nabrali a zatěžuje nás. Od balastu hříchu, viny, přiznané i nepřiznané, od pohledu zaměřeného jenom do sebe. Hřích není vymyšlený pojem, tak jako není vymyšlené zlo. Temná síla hříchu se nás vždy zmocňuje, když zapomínáme na Boží přítomnost v našem životě, na modlitbu, na své bližní, když se s nimi neradujeme i nepláčeme, když každý den zapomeneme poděkovat Bohu. Člověk byl stvořen k tomu, aby naslouchal i odpovídal, přijímal a děkoval. K tomu nás přivádí, k tomu nás osvobozuje Ježíš Kristus. Simeon očekával potěšení a dočkal se. Slovy Heidelberského katechismu můžeme i my s ním vyznat: „Jediné mé potěšení jest v tom, že živ jsa i umíraje nejsem sám svůj, nýbrž tělem i duší jsem věrného spasitele Ježíše Krista.“

Světlo, jež bude zjevením pohanům. Světlo je projevem Boží přítomnosti mezi námi. Jako bychom seděli v šeru a pak Někdo rozsvítil. Světlo můžeme vidět, třebaže nevidíme jeho zdroj. Světlo vytváří určitou atmosféru, kterou můžeme prožívat v obecenství církve a sboru, i když Bohu-žel ne vždy. Tady jde o vzájemnou důvěru, to, že k sobě patříme. Naději, že i na nepodařené věci a pošramocené vztahy dopadá Boží světlo a vymazává nejrůznější stíny. „Světlem pro mé nohy je tvé slovo“, říká Žalm. A Janovo evangelium dodává: „bylo tu pravé světlo, které osvěcuje každého člověka“. Tím světlem je sám Ježíš, přítomný mezi námi, rozsvěcující tam, kde my svá světla vypínáme, kde se rozhostily stíny. Žijeme ve světle a sami se stáváme světlem našim bližním. Žijeme ve světle, které k nám přichází s Ježíšem Kristem.

Slávu pro tvůj lid Izrael. Sláva, to je charakteristika Božího lidu. Zvláštní, co? A překvapivé. Naše dojmy bývají mnohdy opačné: žádná sláva, naše víra i církev je čím dál zranitelnější. Mnohá statistická čísla jdou směrem dolů. A přece Boží lid, Izrael, církev je obdařena slávou, kterou nic neumenší. Neboť hlavou církve je sám Kristus. Ať se jej držíme pevně, nebo bezradně, On sám nám dává podíl na své slávě. Jsme zaplaveni jeho světlem. Dává nám každému, ať jsou v nás jakékoliv lidské kvality, takovou hodnotu, kterou nedevalvuje žádná krize.

Taková je, BaS Simeonova škola. Silně či slabě, ochotně nebo s bázní můžeme a máme vyprávět, co jsme poznali jako Simeon, co dosvědčili pastýři i andělé, že to dítě přinesené do chrámu je náš Spasitel a Pán. Můžeme vyprávět o radosti z toho, že jsme v něm našli svůj domov. A že k té Boží domácnosti patří i ta tolik unavená, mnohými pomlouvaná a hříchy umazaná církev, náš sbor, kam chodíme hodně či málo, kde se spolu radujeme i pláčeme. Kde jsme navzájem propojeni Kristovým světlem. Nechme se jím zapálit. Amen