Neděle po Nanebevstoupení Páně – 8.5.2016

Kázání: Sk 1,1-14

     Ve čtvrtek byl svátek Nanebevstoupení Pána Ježíše Krista. Co si máme pod tím představit? Co znamená, vyznáváme-li slovy Apoštolským vyznáním víry: Ježíš „vstoupil na nebesa a sedí na pravici Boha Otce Všemohoucího“?

     Můžeme si všimnout, čeho všeho je schopen člověk, který neuznává nic, než zemi. Jaká bída a prázdnota přichází, když se člověku ztrácí Bůh. Nebo dokonce, co strašného se stane, když člověk sám sebe zbožští, sám se rozhodne obsadit uprázdněná nebesa a vzít do svých rukou neomezenou moc. Určitě není náhodou, že o prázdném nebi nejhlasitěji mluvili ti, kdo se sami chtěli stát pány nad lidským jednáním i smýšlením. Člověk jako neomezený pán nad nebem i zemí – co horšího si lze představit. Proti tomu věříme, že nebe není prázdné. Že tam máme někoho, kdo o nás stojí, kdo nás pozdvihuje, a zároveň kdo nás usazuje, když s námi mává zlo a pýcha.

     Vstoupil na  nebesa. Možná, že kdyby bylo na nás, abychom psali evangelium – příběh působení Ježíše Krista, vyjádřili bychom to jinak. Použili bychom snad jiné obrazy, naším současníkům srozumitelnější a bližší. I když – kdo z nás umí popsat nepopsatelné a vysvětlit nevysvětlitelné. Stejně i my se budeme schopni vyjadřovat pouze obrazně, v podobenstvích. Takže nakonec zůstaneme u toho nebe. Vždyť můžeme zpívat:  „ach, ta láska nebeská“, můžeme se dostat až do sedmého nebe a žádný astronaut nám nebude říkat, že ne.

     Mluvíme-li o nebi, nemusíme myslet obláček a na něm Boží trůn. Nebe, to je něco víc, než jen místo. Nedá se říct, že by Bůh byl v nebi – spíš naopak – tam kde je Bůh, tam je nebe. Tohle nebe je ten protějšek lidské existence, protějšek, který naším životům dává ukotvení a jistotu. Skutečnost rozhodující a určující vše ostatní. Opak k pozemskosti a přízemnosti. Něco, co nás přesahuje, k čemu rádi vzhlížíme. Nebesa, která se nedají zahlédnout, které může zahlédnout pouze víra. Do těchto nebes je Ježíš vzat. Čteme-li o nanebevstoupení, je za tím vyznání, že Ježíš není sice před našima očima, ale je přítomný v každém prostoru a čase, nám nablízku. Jako naše Země je obklopena nebem, zasazena v něm, i nás obklopuje Bůh, jeho láska, jeho požehnání.

     Co vypráví sama událost Nanebevstoupení? Ježíš pronáší svá poslední slova (ještě o nich budeme mluvit) a pak mizí – učedníci zírají za ním. A v tu chvíli se ozývá ta otázka: „Co tu stojíte a hledíte k nebi?“

     Jako kdyby učedníci museli být vytrženi z nějakého náboženského tranzu. Hlavu vztyčenou k nebi – Ježíš už tam vlastně není, ale oni stále hledí – jako kdyby je tam něco přitahovalo, chtěli ještě něco zahlédnout. Už není co, ale jejich oči by chtěli proniknout skrze mraky. Prohlédnout tajemství, které se snad za nimi ukrývá. Mužové v bílém je musí probudit a odkázat do patřičných mezí (stejně jako kdysi ženy u hrobu). Musí je vrátit zpátky do reality, zpátky na zem. Co tu stojíte a hledíte k nebi?

     Nepodobáme se tak trochu těm učedníkům, kteří hledí do nebe – a vlastně přitom hledí do prázdna? Stojí a čekají… Anebo, docela jednoduše, jestli třeba nehledíme falešným směrem, nepokukujeme po falešných nabídkách a představách? Jestli zkrátka nečekáme, až se objeví nějaké mimořádné znamení a bude jasné, co máme dělat…?

     A tak už dost! Cožpak jsme zapomněli na to, co Ježíš krátce před tím řekl? A k čemu nás vyzýval po celý svůj život? Rozhodně nechce, abychom stáli, abychom přešlapovali na místě. Nechce, abychom jen čekali na vhodnou chvíli. Ježíš nás při svém odchodu vyzývá ke svědectví: Budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země. To je hlavní zvěst svátku nanebevstoupení.

     Snad nejvýrazněji to podává evangelista Lukáš. Nestačí mu k tomu zmínka na konci evangelia. Musí ještě napsat celou další knihu – Skutky apoštolské. Nanebevstoupení je přechodem mezi oběma díly. Evangelium – první díl, napsal o tom, jak to všechno začalo. Život Ježíše Krista tady na zemi. A ve Skutcích je, jak to všechno pokračovalo a pokračuje. Ježíš na nebi a církev na zemi, přitom v nejužším spojení. Jeden příběh vedle druhého, jak Ježíš působí skrze své učedníky. Jak svědčí od Jeruzaléma až na samý konec světa. Tu službou chudým vdovám, tu vyučováním, kázáním, misií, sbírkou na chudé, odvahou a mučednictvím.

     Nanebevstoupení je mezník – doteď jste se mohli dívat. Ježíš chodil, kázal evangelium, uzdravoval, přinášel pokoj. Byli jste u toho, směli jste zažít vzkříšení, těch úžasných 40 dní, kdy se z nevěřících Tomášů stávali zapálení učedníci. A teď Ježíš říká: Nebudu s vámi viditelně, ale budu s vámi, všude, kam půjdete a kde se odvážíte o mně svědčit. Jděte domů a vyprávějte o tom. Je to na vás. Co tu ještě zíráte nahoru? Anebo dozadu, do minulosti. Je čas jít dál Je čas jít, pracovat a svědčit. Příběh s Ježíšem nekončí. Právě naopak – Ježíš se ztrácí před očima, aby se objevil v naší modlitbě, při naší bohoslužbě, všude, kde se sejdou dva nebo tři v jeho jménu, aby byl s námi při našem úsilí, při našem poslání, i když se zdá, že je marné. Není. Ježíš je s námi v moci Ducha svatého. A na nás je hlavně, abychom se nebáli a nebránili se mu. Ještě se můžeme těšit na to, co s námi a mezi námi uskuteční!

     Ježíš je na nebi, my na zemi. Jsou to jako dva póly v baterii, zdroji energie. Mezi těmito dvěma póly vzniká a dobíjí se život ve víře. Stojíme na zemi – ale hlavu máme obrácenou k nebi. Nejlépe tuto pozici vyjadřuje modlitba. Pozvedáme své srdce a svá slova k nebi, abychom věděli, kterou cestou jít a co dělat tady na zemi. Abychom k tomu měli sílu, moudrost a odvahu. Mezi těmito póly to jiskří a vstupujeme-li mezi ně, ty jiskry vyzařují i z nás.

     Buďte mi svědky až na sám konec světa. Nemusíme tím hned myslet na domorodce kdesi v Africe, konec světa můžeme mít hned za humny. U sousedních domovních dveří. Tam, kde končí naděje, tam kde skončil rozhovor, vztah, tam kde skončilo porozumění. To jsou místa „na samém konci světa“, tam máme dosvědčit Ježíšovu lásku a blízkost. Možná to bude svědectví jednoduché, bez velkých slov a gest. Ale ukáže se, jak jsme propojeni s nebem, se svým Pánem. Namísto pokřikování zazní modlitba, místo pomluvy pomoc, místo vzdychání vděčnost a chvála. Věřím, že tím otevřeme druhým výhled do nebe. Ale ať naše služba a svědectví přinese jakékoliv plody, budeme svědčit, že nebe není daleko. Amen