Kázání: Mk 6,6-13

Bratři a sestry, příští týden budeme slavit dva svátky, jeden spíše katolický, druhý je slaven spíše evangelíky. Ale že se takhle pěkně poskládaly vedle sebe – není to pokyn, abychom jedni i druzí čerpali z obou tradic? Jak to jednou kdosi řekl: Je potřeba dýchat oběma plícemi.

V případě věrozvěstů Cyrila a Metoděje děkujeme za dar víry pro Moravany i Čechy – pro celý náš národ. Nejde tolik o slavnou minulost, ale chceme a máme přemýšlet nad tím, jak dnes s tímto darem víry hospodaříme. Jak jsme připraveni víru žít a zvěstovat.

Soluňští bratři Cyril a Metoděj nebyli první, kteří hlásali víru na našem území, ale jejich misie byla prvním evangelizačním dílem. Dělali vše pro to, aby křesťanství bylo opravdu srozumitelné tehdejším obyvatelům Velké Moravy. Přišli k tomu připraveni, jazykově i duchovně. Do slovanské řeči přeložili Evangelium. Napsali k němu předmluvu – Proglas . To vše, aby jejich spolupracovníci i další generace mohli slyšet i číst Písmo ve srozumitelné řeči. Cyril píše: „Poněvadž jsi byl povolán k naslouchání, slovanský lide, naslouchej Slovu, protože přišlo od Boha, slovo, které živí lidské duše, slovo, které posiluje srdce a mysl.“ To pro nás znamená: žít víru, přemýšlet, jak svědčit srozumitelným způsobem. Nebát se, že nevidíme hned výsledky. Nebát se, že to neumíme. Když Ježíš vysílal své učedníky, neptal se jich, jestli chtějí nebo ne. Bylo to jejich poslání. A naše taky. 

Dnes je pochopitelně jiná doba. Ale to neznamená, že Ježíšova slova neplatí. Platí! Jen na to musíme jinak než Cyril a Metoděj. Nemusíme hned pořizovat nový překlad Bible. K dispozici je řada dobrých českých překladů. A přece: je nutné nově přeložit evangelium, aby bylo srozumitelné dnešní době! Srozumitelné dnešním lidem! Co tím myslím? - Přeložit Boží slovo, radostnou zprávu o Ježíši Kristu do našeho vlastního myšlení, do vlastního jednání. Této konkrétní řeči našeho života může porozumět dnešní člověk, orientovaný spíše na smyslové vnímání. On chce vidět, řekl bych chce se dotknout, zažít, udělat svou vlastní aktuální zkušenost s evangeliem, s Kristem… Jen tato řeč je mu srozumitelná. - To je cyrilometodějské dědictví pro dnešní dobu, pro nás: Přeložit evangelium do řeči vlastního života, vlastního jednání. Ať mluví náš život!

Vzpomeňme si na Ježíšova slova, která máme napsaná v sále: "Milujte se navzájem jako jsem já miloval vás." Přeložit jen tuto jedinou větu evangelia doslova do života je obrovský úkol. Často se spokojíme např. s tím, že jsme nikoho neokradli a nezabili, že zajdeme občas do kostela a považujeme se za slušné lidi. Tohle ale je velmi, velmi málo. Ježíš říká: Milujte jako já. A jde a dává svůj život na kříži za všechny. Cyril a Metoděj odešli z domova, z pohodlné akademické dráhy do nepohodlí misie, aby riskovali své životy kvůli neznámým lidem. Poslechli do krajnosti a bez podmínek, bez "kdyby" a "jestli". Bratři a sestry, o to ve víře jde: Být vůči Bohu poslušný, být vůči druhým první v lásce, milovat zadarmo a nežádat za to nic. Být první v odpouštění druhému a umět se usmířit. Kdesi jsem četl, že láska je jako starý hospodář, který s nekonečnou péčí vysazuje ovocné stromy, ač ví, že ovoce se nedožije – je to život, který sám sebe zapomíná, štědře ze sebe rozdává i vděčně přijímá. Když takto jednáme, překládáme Boží slovo do řeči srozumitelné pro naše děti, partnery, sousedy, věřící i nevěřící. To je v našem životě velikým úkolem. A díky Cyrilovi a Metodějovi i skvělou inspirací.

Občas vídávám sousoší Cyrila a Metoděje. Nesou kříž a knihu Písma. I to mlčenlivě vypovídá o misii pro naši dobu: Přišli ve dvou, spolu. Připomínám si Ježíše Krista, který posílá své učedníky po dvou. Vnitřním tajemstvím úspěchu věrozvěstů bylo, že nemluvili jen srozumitelným jazykem, ale uměli spolupracovat, rozdělovat úkoly a mohli se jeden na druhého spolehnout. Svou prací i svým životem byli svědky Ježíše Krista. V tom byla síla jejich mise.

A v tom je i velká výzva. Každý, kdo uvěřil a byl pokřtěn, žije s Ježíšem jako se svým Pánem. A také ve společenství jeho lidu. Obě polohy víry, osobní i společenstevní, musíme stále obnovovat. V modlitbě, při pravidelném čtení Bible, při nedělní bohoslužbě. Křtem jsme spojení s Kristem i s jeho lidem. Spolu tvoříme společenství církve. Vedle sebe žijeme a sžíváme se, učíme se snášet v naší jinakosti a také se učíme spolupracovat. Natolik je naše poslání velké, že sami na ně nestačíme. Jsme odkázáni na spolupráci, každý člen sboru má tady své místo, svůj úkol. Všímejme si toho, ptejme se, nabízejme se. Povzbuzujme k tomu jeden druhého, neboť každý jsme obdarován pro budování sboru. Jen společně něco zmůžeme – jen společně oslavíme Ježíše Krista a zakusíme jeho požehnání.

Bratři a sestry, Ježíšova výzva i Cyrilometodějská inspirace převádět evangelium do srozumitelné řeči vlastního života je věcí každého z nás. Každého pokřtěného, malého i velkého. Žijeme-li s Kristem, to ovlivní náš osobní život i naše společenství. Připomínám si touhu kazatele a spisovatele Jana Karafiáta, který usiloval o to, aby Pán Ježíš měl tady na zemi krásnou církev, která se mu bude líbit a která jej oslaví. 

Bratři a sestry, dalším podnětem Cyrila a Metoděje je úsilí vnášet, zasévat křesťanské hodnoty do společnosti. Ovlivňovat a ne být ovlivňováni. Udělali to vynikajícím způsobem. Přinesli písmo pro naši řeč, položili i základy společenského, státního života. I v tom můžeme pokračovat: Držet se Božího slova jako normy, nejvyššího Zákona. Tak vzniká nová kultura v pravém slova smyslu. Nejen kultura jako umění, ale kultura života obecně – ve vztahu k druhým, potřebným, ve výchově dětí, v úctě k rodičům, ve vztahu k jiným, odlišným lidem, v otázce: jak obstojím před Bohem? Nebojme se toho, že takovou otázku (jak obstojím před Bohem?) si v naší společnosti téměř nikdo neklade. Mějme naději a jistotu, že žité, autentické křesťanství je zde zapotřebí a nemálo lidí jej hledá.  

Ne nadarmo si Cyrila a Metoděje připomínáme téměř současně s Janem Husem. Tolik potřebujeme duchovní inspiraci a příklady konkrétních lidí. Dnešní svět, alespoň se mi to tak jeví, se opět jakoby vymknul z kloubů. Stabilita, bezpečí, mír už nejsou takovou samozřejmostí, jako donedávna. A co se týká duchovních hodnot, tam už dlouho lidé plavou. Ne nadarmo se mluví o tzv. tekuté modernitě – dříve pevná pravidla, řád se rozvolňují, rozpouštějí, každý má nejen svůj mobil, ale i svou pravdu. Vše, co nás přesahuje a sjednocuje, je vytěsňováno jako něco svazující. Proto Ježíš neodbytně připomíná naše poslání, stát na skále, kterou je on sám. Na této pevné skále stavět svůj život a být nástrojem živé lásky, vřelé víry a pevné naděje. Vždyť kde lidé žijí a rozhodují se z těchto hodnot, tam se více daří přátelství než nesnášenlivosti, moudrosti než populismu, vděčnosti než bezohledné hamižnosti.

Chvála Kristu za to, že nás k takovému životu zve. Amen