Kázání v MS Word ke stažení zde.

I. čtení: Žd 2,5-18                  Nový rok (1.1.2013)                  Hlavní (II.) čtení: Mt 1,1-17

Milí bratři, milé sestry,

začal první den nového kalendářního roku a my jsme si symbolicky poslechli první věty evangelia. Na dnešek také připadá církevní svátek Nejsvětějšího jména Ježíš. Ten na Nový rok vždycky stojí v pozadí. A navíc: vánoční období ještě neskončilo. A tak se můžeme při dnešních bohoslužbách zamýšlet nad biblickým textem, o který bychom jen těžko přes rok zakopli. Tedy nad tím nudným a na první poslech nic neříkajícím úvodem Matoušova evangelia. Nad Ježíšovým rodokmenem. Ten totiž také pojednává o tom vánočním vstupu Boha do našeho světa.

Dnes je v módě pořídit si rodokmen, zjišťovat své kořeny, odhalovat svou - jinak zapomenutou - minulost. Lidé si je buďto sestavují sami, mají-li na to čas, schopnosti a trpělivost. Anebo si třeba na tuto práci najmou zkušené důchodce, kteří si sestavováním rodokmenů přivydělávají.

Základním předpokladem pro důvěryhodný rodokmen je neporušená hlavní linie předků. Já – můj otec – jeho otec – jeho otec – jeho otec… První, co nás tedy zaujme při poslechu Ježíšova rodokmenu, je fakt, že ta jeho hlavní linie předků selhává. Jeho rodokmen jde plynule až po Josefa, ale hned poté přichází jakási nejasnost. Jákob pak měl syna Josefa, muže Marie, z níž se narodil Ježíš řečený Kristus. Josef není uveden jako pokrevní otec Ježíše, nýbrž jen jako muž Marie, které se narodil Ježíš. Co to má znamenat? Proč se evangelista Matouš s tímto divným rodokmenem vůbec namáhal, když v tak zásadním bodě rodová linie selhává? Jistě je v tom záměrnost autora. Něco nám tím chce říct. Ježíš Kristus není synem Josefa, je pouze Josefem adoptován, tedy je jeho synem jen po právní stránce. Ježíš je naproti tomu plnohodnotným Božím Synem, nejen člověkem, kterého až následně (třeba při křtu) Bůh přijal. K tomu je třeba ještě poznamenat, že tehdy si s DNA moc hlavu nelámali. Nebylo až tak důležité, zda je někdo „biologicky“ synem svého otce. Důležitější bylo, zda se otec ke svému synu zná, zda jej přijímá jako svého právoplatného syna. A to nakonec Josef učinil. Nevyhnal svou těhotnou ženu Marii, ale přijal Ježíše za svého syna.

Víte, vůbec bychom neměli mít strach brát vážně teologický rozměr Matoušova evangelia, a tedy ani tohoto Ježíšova rodokmenu. Matouš není a nechce být historik. Nejde mu o to sepsat opravdový, historicky věrný rodokmen Ježíše Krista. Matouš nám tím rodokmenem něco chce zvěstovat. Něco předat, něco sdělit. A to něco zásadního. Tu první věc jsme slyšeli: Ježíš je pravý Syn jediného Boha, následně přijatý do linie Abraham – David – Josef. Ale to jistě není všechno.

Ježíš vstoupil do světa lidí. To je další poselství Ježíšova rodokmenu. V něm je uvedeno celkem 45 jmen. A co jméno, to osoba, tvář, příběh. Každá z těch postav má svého otce a matku. Každá z těchto postav má svého syna. Každá se někdy narodila, žila, umřela. Ježíš tedy nevstoupil do světa nebeských bytostí, do říše andělů. On se narodil do světa pozemšťanů, lidí z masa a krve, nás lidí, kteří se rodíme a umíráme, ženíme se a vdáváme, radujeme se a pláčeme.

Domysleme, co to znamená, že historii Ježíše Krista vyjadřují jména konkrétních lidí, nikoli data významných událostí (z nich je zmíněna jen jedna, navíc ta nejméně slavná: deportace do babylonského zajetí). Ježíšův rodokmen nekrášlí slavné bitvy, nedozvíme se z něj nic o velikosti izraelských armád, nevyplňují jej dobové statistiky. Nic z toho v Ježíšově rodokmenu nenajdeme - jen jména. Konkrétní jména konkrétních osob. To je historie, do níž Ježíš vstoupil. Historie lidí.

A tato historie, jakkoli se nám zdá nahodilá a chaotická, měla svůj skrytý smysl. To se skrývá za poznámkou, jinak málo srozumitelnou, že všech pokolení od Abrahama do Davida bylo tedy čtrnáct, od Davida po babylonské zajetí čtrnáct a od babylonského zajetí až po Krista čtrnáct. Za touto umělou, chtěnou, ne-historickou souměrností nacházíme důležitou symboliku. Symbolický plán, podle kterého se celé dějiny dělí na jednotlivé „týdny“, každý po sedmi generacích.

Tři krát čtrnáct je šest krát sedm. Až po Ježíše uplynulo šest takových týdnů. No a jeho narozením začíná týden sedmý, vrcholný a již poslední týden lidských dějin. Ježíšovým narozením tedy celé předchozí dějiny přicházejí ke svému vrcholu, ke svému vyústění, ke svému cíli. Celé předchozí dějiny, počínaje Abrahamem, byly vnitřně nasměrovány k tomuto okamžiku, k této postavě Ježíše, který vysvobodí svůj lid z jeho hříchů. Všech těch 42 generací k němu podle evangelisty ukazovalo, k němu vzhlíželo. Již jest naplněna všeho plná míra, po čem dle tvých slibů toužívala víra, zpíváme v písni Jana Augusty. (EZ 262) Žalmisté o něm básnili, tiší a chudí v zemi prosili o Kristův příchod: Bože, kéž bys roztrhl nebesa a sestoupil (Iz 63,19).

První křesťané, kteří Ježíšův rodokmen sestavovali, chtěli vyjádřit právě toto poselství: Narozením Ježíše Nazaretského nastala poslední fáze Božího příběhu s lidstvem a se stvořením. Zde se ukázalo, k čemu ta předchozí spletitá historie směřovala a kde vyvrcholila: v narození, životě, smrti a vzkříšení tohoto člověka Ježíše. Větší, zajímavější, úžasnější průlom Boha do tohoto světa už není třeba čekat. V narození Ježíše se zkrátka dotkla věčnost naší časnosti, našich dějin. Jeho příchodem naše dějiny se tedy začaly ubírat ke svému završení – k Božímu království.

Ale vraťme se ještě k seznamu jmen. První jméno, jež zde je uvedeno, je Abraham. Abraham měl syna Izáka, Izák Jákoba, Jákob Judu a jeho bratry. Ježíšova historie je historií potomků Abrahamových, historií Judejců, historií izraelského lidu. Ježíš se narodil jako Žid. Neměl árijský, ani jiný původ. Za světové války, když Hitler pronásledoval Židy, se sestavovaly rodokmeny (nebo třeba také přepisovaly, falšovaly), aby se prokázalo, že ten či onen neměl židovské předky. Ale zde, na začátku evangelia Matoušova, se naopak uvádí, že Ježíš židovské předky měl. Nebyl árijského, ani jiného původu.

Také pro toto poselství byl sestaven a zůstal zachován tento rodokmen. Dovedu si představit, s jakou chutí by jej mnozí křesťané v dějinách církve z bible vyškrtli, vytrhli, na něj raději zapomněli. A jak rádi by někteří křesťané z Písma vypustili celý Starý zákon - s jeho krutou a příliš lidskou syrovostí. Ale my vezměme na vědomí, že Pán Ježíš byl Žid, že historie potomků Abrahamových, historie Izraele, byla jeho vlastní historií. A pokud se my hlásíme k Ježíši Kristu a jej přijímáme, je to také kus naší historie, část naší vlastní minulosti. A kéž se za ni už nikdy křesťané nebudou stydět, když se za ni nestyděl ani náš Pán a Spasitel! 

Historie Izraele je historie Boží věrnosti, Boží smlouvy, Božího vedení, Božích soudů. Ale to je také historie lidské věrnosti i nevěrnosti; poslušnosti i neposlušnosti; oddanosti i tvrdohlavosti; moudrosti i hlouposti; lásky i sobectví. A je zajímavé, že Matoušův rodokmen právě tu horší stránku této lidské historie nijak nepotlačí, nýbrž spíše vypíchne v krátkých poznámkách.

Tyto poznámky se týkají čtyř ženských jmen. A sdělují další závažné poselství: historie, do níž Ježíš vstoupil, je historie lidského hříchu. Už při prvním čtení musí být čtenáři nápadné, že tu jde o nějakou nepravidelnost, nějaké vybočení, které chce upoutat jeho pozornost. Ženy se normálně v rodokmenech neuváděly. Matoušův rodokmen jde pravidelně, monotónně z otce na syna. Až právě na tyto čtyři výjimky. A co teprve, když si uvědomíme, jaké pikantní příběhy se schovávají za těmito čtyřmi ženskými jmény. Před nedávnem jsme se jejich příběhům věnovali po čtyři neděle, takže dnes zmíním jen to, co měly všechny ženy společné. Tři z nich jsou pohanky. Ta čtvrtá, Batšeba si alespoň pohana vzala za muže. To v očích Židů není dobrá vizitka. A navíc: všechny ženy se do Ježíšova rodokmenu dostaly za nějakých zvláštních, možná pohrdání-hodných okolností. Krvesmilstvem, zradou vlastního lidu, sváděním, nebo třeba díky vraždě. Skoro bychom od evangelisty Matouše očekávali, že tuto pohnutou historii bude chtít zamlčet. Vždyť by třeba stačilo říct: David měl syna Šalamouna – a tečka. Ženu Urijášovu už netřeba zmiňovat. Je to velká šmouha na Ježíšově rodokmenu, kterou Matouš nejenže nezamlčí, ale přímo zdůrazní, vystaví pohledu každého pečlivého čtenáře. Ježíš – potomek Davidův? „Z života čistého, z rodu královského…“ Ano, královského, ale pěkně pošpiněného rodu.

O jednom králi Herodovi se dochovalo, že dal zničit všechny rodokmeny uchovávané v jeruzalémském chrámu, protože se styděl za svůj nízký původ. Ale tento rodokmen Ježíše Nazaretského zničen nebyl. On se nestyděl za to, že vstoupil do historie lidského selhávání. Jak jsme četli: Nestydí se nás nazývat svými bratry, nás, které náš hřích tak opakovaně přemáhá. On se za nás, za své sourozence, nestydí. Vstoupil mezi nás jako náš bratr, ne jako bytost éterická, bez těla, bez krve, bez citu a soucitu, bez bolesti a bez slz – jako byli antičtí bohové, když občas zavítali mezi pozemšťany, aby si s nimi zašpásovali, nebo aby si je prozkoušeli… Ne tak náš Pán Ježíš Kristus. Ten přišel s tělem a krví, pláčem a slzami, bolestí a smutkem. Hlad, žízeň, horko, zimu, největší chudobu přijal na se, člověka hříšného pokutu, zpíváme zase v jiné bratrské písni. (EZ 311).

Sourozence spojuje tělo a krev, stojí v epištole Židům. Ježíšovo sourozenectví je zvláštního druhu. Ježíš s námi je i není příbuzný. Není, protože Josef nebyl jeho biologický otec; pokrevní, genové příbuzenství s ním Ježíše nespojuje. Ale je s námi příbuzný, protože do této příbuznosti s hříšným člověkem z Božího rozhodnutí vstoupil. Ježíš se chtěl stát naším bratrem. Nemusel. Ale chtěl! Rozhodlo jiné chtění, jiná vůle než genetické zákony. Ježíš chce být naším bratrem. Ne cizincem, ne nepřítelem. Bratrem. A sourozence spojuje tělo a krev. Nás s ním tedy spojuje jeho tělo a jeho krev. Ježíš mezi nás přišel, do naší potemnělé historie vstoupil, aby o nás, své bratry a sestry zápasil. A v tomto zápase šel až do krajnosti: nabídl své tělo a svou krev. Zemřel namísto nás a za nás. Za mne, za tebe. To nás - s naším božským bratrem Ježíšem - spojuje. Jeho tělo za nás vydané, jeho krev za nás prolitá. Však to za okamžik znovu prožijeme kolem jeho stolu. Amen.