1.adventní neděle 1.12.2013, Marek Zikmund

Kázání: Mk 11, 1 - 11

Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově. Hosanna na výsostech.

To je, bratři a sestry, základní akord Adventu. Bůh přichází do našeho života a my odpovídáme údivem a tichou radostí. Nejsme tak nevýznamní, aby nás Pán Bůh minul. Přehlídnout jej můžeme jen my sami. Proto je nám darován Advent - čas přípravy, zastavení, meditace. Výjimečný čas k tomu, abychom se nechali otevřít pro výjimečnou událost – pro příchod Božího syna.

Doba adventní přípravy je rozprostřena na čtyři neděle. Samotné vánoční svátky trvají jen dva dny. Je to značný nepoměr. Proč? To, co předchází, je - měřeno délkou času - jakoby důležitější, než to, k čemu veškerá příprava směřuje. Neznamená to, že se máme více soustředit na přípravu, na ztišení, než na samotné svátky? Naučit se čekat a důvěřovat? Více se soustředit na Boží pohyb k nám, na Boží akci, a až potom se pouštět do vlastních akcí?

Proto jsme dnes, na počátku Adventu četli o přicházejícím, přijíždějícím Ježíši. K němu připoutejme svou pozornost, svou mysl, své srdce. O to spíš, že jeho příjezd do Jeruzaléma zůstal většině obyvatel skrytý za všedním ruchem a provozem. Pravda, někteří lidé jej vítají s palmovými ratolestmi, jiní zpívají. Ale to se týká jen hrstky lidí. Celé město si jinak šlo po svých. Jak je to v jedné vánoční písni: „A Herodesův celý dvůr si klidně při tom spí. To proto, že zpěv andělů slyší jen poslušní.“ Ježíš přichází, tehdy i dnes, aniž by jej doprovázely mimořádné úkazy. Nic z toho, co lze vidět neodpovídá situaci, kdy Bůh vstupuje do našeho světa. Například osel, na kterém Ježíš přijíždí. Na něm se zviditelnit nemohl, naopak. Takových pobíhalo po tehdejších ulicích. Jestliže někteří v něm viděli zaslíbeného Mesiáše, pak nyní mohli být rozčarováni. Na tomto dopravním prostředku Ježíš moc daleko nedojede. A tyto pochyby nás provází dodnes. Jestliže si Ježíš chce použít ke svému dílu nás, církev, nebude tím jen odrazovat další možné stoupence?

Tento příběh vyvolávající otázky připomíná jednu starou pověst. V jednom městečku se chystali na příjezd krále. Všechno se čistilo a drhlo, v domluvenou hodinu příjezdu se všichni oblékli do slavnostního, ulici vystlali růžemi. Jenže král nejel. Míjely hodiny a lidí se zmocňovala nervozita. Když tu se cosi pohnulo a lidé začali volat, že král jede. Jenže do rozjásaného davu vjel obyčejný, unavený poutník. Reakce byla rozpačitá až zlostná. A pak se rozneslo, že král vjel do města jinou ulicí.

Vypadá to, jako by si s námi někdo zahrával. Ale není tomu tak. Bůh si s námi nehraje na schovku. O nás jen – i dnešním evangelijním příběhem – připravuje na to, že jeho přicházení, jeho cesty k nám jsou jiné, než naše představy.

A tak nám, BaS zůstává jeden jednoduchý adventní úkol: čekat na něj a počítat s ním. Vyjdeme svému Pánu vstříc? Nezabrzdí nás smích davu? Klekneme před ním na kolena? Neochromí nás pochyby druhých, přátel a známých? Budeme zpívat Hosanna a volat Haleluja, i když dav bude hvízdat, anebo se smát? Jsme ochotni zdobit své srdce a příbytky kvůli takovému chudému králi? Podstoupíme všechny adventní a vánoční přípravy kvůli podivínovi, který nám nezajistí ani popularitu, ani výnosy z úspor?

Naše odpověď nemusí být ozdobená hezkými slovy. Naopak, Advent zve spíše ke ztišení. Ke zklidnění mysli, kdy zachytíme a osobně prožijeme, že Ježíš přichází i k nám, ke mně do domu, do mého života. K tomu nás Advent připravuje - a díky Bohu, že jej máme ve svém kalendáři.

K adventnímu ztišení a promýšlení nás zve i to prapodivné zvíře, oslátko. Samo o sobě není příliš zajímavé; bylo to normální domácí zvíře, jakých se vyskytovalo spousta. Zvláštní roli začíná hrát, až když na ně usedá Ježíš. Najednou se dostává do popředí, obdařeno odleskem slávy, která náleží tomu sedícímu na něm. Světlo pozornosti na něm ulpívá docela bez jeho zásluhy. Celý příběh tu není kvůli němu, avšak i ono oslátko se v něm vyskytuje, když plní svou funkci. Jeho úloha není zrovna majestátní. Dopadají sice také na ně ratolesti, ty však nejsou určené jemu. Jeho vzezření, velikost a v neposlední řadě vlastnosti mu nedovolují stát se hvězdou této chvíle. Je to přeci jenom osel. A přesto si je Ježíš vybral! Proč vlastně? Aby nebyl nápadný? Aby ukázal, že chce zůstat s lidmi dole na zemi? Snad.

Ale je tu ještě jedno vysvětlení - podle něho toto svérázné zvíře, jakým je osel, představuje církev. Ano, ten lid povolaný a svolaný dohromady Vzkříšeným Pánem. Tento výklad je možná trochu ironický, ale zároveň velmi případný. Funkcí (úkolem) církve je přece přinášet Krista do světa, být jeho svědky. A v tom je církev nezastupitelná, i když také občas jančí a působí směšným dojmem. Na jedné straně káže evangelium, působí jako garant morálky, předává křesťanské hodnoty, nabízí tak potřebné společenství, na druhé straně někdy planě moralizuje, a dlouho se rozhoupává, než se k něčemu jasně vyjádří. Je společenstvím lidí, kteří se často odlišují ve svých zájmech a představách. Ne náhodou církev máme roztříštěnou do mozaiky různých společenství, která se mezi sebou všelijak hašteří. Navíc bývá snadným terčem ostouzení a pomluv, jak tomu je v poslední době. A přesto všechno, přes tyto slabosti a vady si ji Kristus povolal, aby mu byla svědkem a přinášela zvěst o působení Božího slova, evangelia ve světě. Aby byla místem smíření, odpuštění, milosrdenství a naděje. Její důstojnost spočívá jen a jen v tomto jejím povolání - a ve vědomí, že je v podobné roli jako ten oslík. Pokud si začne myslet, že ona sama je tou hlavní postavou, po níž lidé hází ratolesti, pak je jakákoliv důstojnost ta tam a zůstane z ní jen jankovité, trucovité a směšné zvíře.

Tato vztaženost osla na církev je samozřejmě jen jeden z možných výkladů. O církvi můžeme mluvit ještě v mnoha jiných obrazech. Ale příběh o Ježíši a oslátku má pro nás důležitou zprávu: I církev jako taková, se všemi svými slabostmi a vadami, náleží do adventní zvěsti. Ta zvěst sice není o ní, ale určitě je pro ni. Pro nás. Z toho žijeme a o tom svědčíme: Brány, zvedněte výše svá nadpraží, výše se zvedněte vchody věčné, ať může vejít Král slávy. Jinými slovy: otevřete oči, zvedněte svá srdce, jako ten slepý Bartimaios. Král slávy přichází a proměňuje životy všech, kdo se s ním setkali. Je velkou výsadou církve, že žije právě z tohoto setkání. A to je také jejím úkolem: zvěst o Ježíši Kristu vnášet do světa. O nic důležitějšího nejde. Amen

 Kázání ke stažení ZDE.