Kázání ke stažení v MS Word jako vždy zde.

I. čtení: Jr 31,10-17           Neděle, 13.1.2013           Hlavní (II.) čtení: L 7,11-17

Milí bratři, milé sestry,

možná si někteří z nás u tohoto biblického příběhu spíše postesknou: Škoda, že se takové zázraky nedějí i v naší době! Škoda, že se takové divy nedějí i mezi námi, přímo nám. Bylo by úžasné, kdyby ti, kteří nás třeba předčasně opustili, vstali z mrtvých a pár dalších let by žili v naší blízkosti. Ta vdova z Naim měla zkrátka štěstí, z nebe štěstí, že Ježíš tehdy vrátil jejího jediného syna zpět do života.

A možná si jiní z vás v duchu říkají: Kdoví, zda se ten zázrak v městečku Naim vůbec někdy stal. Vždyť to, co jsme slyšeli, popírá základní přírodní zákon: zákon rození a umírání, zákon života a smrti. Ano, jistěže popírá. Vždyť v tom je síla toho Ježíšova skutku. On popřel, nebo spíše můžeme říct: potřel ten hříšný zákon smrti.

Ať ve stesku, ať v pochybnostech: shodneme se na tom, že tyto zázraky nejsou zrovna na denním pořádku. Se zázračným uzdravením si ještě jakžtakž poradit umíme. Občas se k nám nějaká zvěst donese. Někdy i my sami přisoudíme zásluhy za naše uzdravení přímo Bohu. Ovšem vzkříšení z mrtvých? To je silná káva.

Ale: musí se nutně takový zázrak stát přímo nám, abychom se dokázali z této evangelijní zvěsti radovat? Vždyť ani ti lidé, kteří provázeli Ježíše cestou necestou, nic podobného na vlastní kůži, ani třeba ve své rodině nezažili. A úplně stejně na tom byl ten naimský pohřební průvod. Ti všichni se stali svědky Ježíšova podivuhodného činu. A to jim stačilo, aby se začali radovat. Ježíš tehdy učinil něco naprosto jednorázového, jedinečného. A to vzbudilo radost v obou zástupech. Smuteční zástup přestal zpívat pohřební písně. A všichni společně začali slavit, oslavovat mocného a milostivého Boha. Veliký prorok povstal mezi námi. Bůh navštívil svůj lid. A samotný příběh končí sdělením, že zvěst o tomto božím navštívení se rychle šířila a jistě také těšila lidi široko daleko – opět bez toho, aby tito lidé něco podobného prožili na vlastní kůži.

Nemusí nám tedy být líto, že se tyto věci nedějí každý den. Ježíš demonstroval Boží příklon ke svému lidu - tehdy v Naim! A i kdyby se tento zázrak už nikdy nezopakoval, stejně má tento jeho prorocký čin pro nás dalekosáhlý význam. I k nám se Bůh sklání, i nás navštěvuje. Tomu věřme a z toho se těšme – právě na základě dnešního evangelijního příběhu.

Ale zaměřme se spíše na Ježíše samotného. Zkusme odvrátit oči od toho zázraku a dívat se na jeho původce. Co se o něm vlastně z tohoto příběhu dozvídáme?

Tak za prvé: Ježíš se nevyhýbá lidskému smutku a bídě. Vždyť s tím svým rozjásaným zástupem sympatizantů klidně mohl ten naimský smuteční průvod minout, mohl jej obloukem obejít. Proč si přece kazit tu dobrou náladu a pohodu? Proč konfrontovat radost s pláčem? Proč mísit bezstarostnost s tíživými starostmi? Ježíš však takový není – a vlastně ani nemůže být. On bere vážně lidskou nouzi, záměrně se s ní konfrontuje, záměrně se dostává do její blízkosti - a nakonec nad ní vítězí. Vdova oplakávající svého jediného syna není pro Ježíše něco nepatřičného, někdo, kdo se nehodí do programu. Naopak: právě ona do toho programu Božího království skvěle zapadá. Proto k ní přichází. Proto je jí nablízku.

To je obrovská věc! Pán Ježíš tu pro nás není jen ve chvílích pohody. Kristus není tím, který se potichu zdejchne, kdykoli se nám přitíží. Naopak: On přichází právě tehdy, kdy pláčeme. On je nám nablízku právě tehdy, kdy jsme na tom bídně. Před pár dny Ježíš kázal davům: Blaze vám, chudí, neboť vaše je království Boží. Blaze vám, kdo nyní pláčete, neboť se budete smát. (L 6) A tato svá silná slova nakonec stvrzuje u brány města Naim. Blaze té plačící a sociálně slabé vdově. Právě jí chce být Ježíš nablízku. A blaze nám, když prožíváme něco podobného, neboť i v naší blízkosti je Pán. Tak to zaslíbil. Tak to praktikuje.

Když se člověku něco těžkého přihodí, když prochází životní krizí, když ho bolí každá vteřina jeho života – někteří lidé, kdysi třeba blízcí, jej opustí, začnou se mu najednou vyhýbat. Nedokážou a nechtějí snášet spolu s ním ten stesk, tu bolest, tu bídu. Pavlovo: Plačte s plačícími – to je náročná výzva! Ježíš však vstupuje doprostřed našeho zármutku. Chce v tom být s námi. Nepočká, až se nám uleví. Sám přináší úlevu.

Za druhé: Zamysleme se nad tím, proč za tou vdovou vlastně přišel. Co ho k tomu přimělo? Bylo to snad naléhání té vdovy? Věřila ta matka, že se ještě může stát zázrak? Prosila snad Krista, aby se jejího syna a tím také jí zastal? Anebo poslala pro Ježíše, tak jako třeba Jairos z jiného příběhu o vzkříšení? Ne. Daleko spíš je oddaná beznaději, než naději. Daleko spíš je pohroužená do temnoty, než aby vyhlížela světlo. Daleko spíš k nebesům nevolá, nečeká Boží zastání, a už vůbec ne nějaký zázrak. To se stává i nám, když přijdeme o blízkou osobu. Anebo když se dostaneme do sociálních a ekonomických potíží. Bůh je najednou daleko. Bůh nás opustil.

Ale ani druzí lidé Ježíše neprosili, aby se té vdovy zastal. Ježíš přichází sám od sebe. Na základě svého slitování. Na základě své solidarity s tou postiženou. Bylo mu jí líto, proto se k ní přiblížil. Proto ji utěšoval, proto jí pomohl. A stejně tak Kristus přichází k nám, vstupuje do našich životů. Protože je mu nás líto. Protože se nad námi slitoval. Je dobré se modlit, je dobré očekávat pomoc od Boha, když je nám zle. Ale vězme, že naše modlitby nakonec nejsou samospasitelné. To zásadní, co změnilo vztah člověka a Boha, je právě Kristovo slitování – a nic jiného. Ježíš k nám přichází sám od sebe.

Za třetí: Při slovu „smrt“ většinou myslíme na fyzický odchod ze života. Na biologickou, třeba lékaři potvrzenou smrt. Ovšem my víme ještě o jiných dimenzích smrti. Smrt - to je duchovní mocnost, která neblaze působí na život lidí, která zanechává stopy i na nás, živých.

A Pán Ježíš nepřišel pro to, aby nám prodloužil dny našeho pozemského života. On vstoupil do tohoto světa, aby nás vysvobodil z té pravé smrti: z naší odloučenosti od Boha. Na základě svého slitováním se k nám přibližuje. A dává pravý život - život v blízkosti Boží. Pravý život – to je život s Bohem. A pravá smrt – to je život bez Boha.

Církevní otec Augustin ve svých slavných Vyznáních právě tímto způsobem vykládá ten dnešní příběh. Mluví sám o sobě jako o tom, který kdysi byl mrtev. Neznal totiž Pravdu, byl odloučen od Krista. A vzpomíná na svou matku Moniku, která se za něj modlila dnem i nocí, aby on mohl „vstát z mrtvých“, aby začal žít s Kristem.

„Nalezla mne… v těžkém nebezpečí a hlubokém zoufalství, že nemohu nalézti pravdy… Když pak jsem jí oznámil že ještě nejsem křesťanem,… byla si jista mé bídy, v níž mne oplakávala jako mrtvého, který však měl Tebou býti vzkříšen; proto mne nosila ve svých myšlenkách jako na márách, abys Ty, Kriste řekl synovi vdovy: „Mládenče, tobě pravím, vstaň!“ (Augustin, Vyznání, s. 152)

I my známe tuto tíhu. Když naše děti, naši příbuzní a přátelé v Krista nevěří, nechtějí za ním jít a poslouchat jej, ani cokoli o něm slyšet. Bolí nás to, trápí. Když třeba na bohoslužby už chodíme sami. Bez našich dětí, bez vnoučat, nebo bez našich přátel. Anebo jak nás bolí, když ti, kteří se kdysi hrdě hlásili ke Kristu, dnes jsou nám i Bohu vzdáleni, jako by byli mrtví. A často se také cítíme bezmocní. Nemáme ve svých rukách žádnou páku, kterou bychom změnili životní směřování našich blízkých. I pro nás tedy platí to Kristovo: Neplač. I pro nás platí naděje, že se Kristus jednou dotkne těch már. Že promění smrt v život. Že sám navštíví ty, kteří se mu vzdálili.

A nakonec: Ježíš vzkřísí toho chlapce – a ten se posadí a začne mluvit. A Ježíš jej vrátí jeho matce. Jsou to zajímavé detaily. Tento příběh v sobě totiž nosí i mezilidskou rovinu. Ježíš umožní dvěma lidem, aby spolu zase mluvili, aby spolu zase žili. Ježíš obnovuje jejich vzájemný vztah. Jen se zamysleme: co rodin mezi sebou vede žabomyší války? Kolik příbuzných, nejbližších lidí je mezi sebou rozhádáno, znepřáteleno! Co příbuzných a blízkých lidí spolu nemluví, nestýká se, jeden pro druhého jako by byli mrtví! Pane faráři, já jsem porodila tři syny, ale vlastně mám jen jednoho. Ti druzí dva se o mě nezajímají a neznají se ke mně, plakávala mi jedna sestra při každé návštěvě. Byla to největší bolest jejího života.

I proto Kristus přišel: aby zkvalitnil naše mezilidské vztahy. Aby je oživil, jsou-li na mrtvém bodě. On přišel, aby sblížil vzdálené. On přišel i kvůli tomu, aby spolu opět lidé začali mluvit a jeden pro druhého žít.

Milí bratři, milé sestry, Ježíš je dárcem skutečného života. To prokázal tehdy v městečku Naim. Tím mocněji to však potvrdil, když za nás, duchovně umírající, sám zemřel. Tenkrát naimský klučina nemusel být úložen do hrobu. Ale Ježíš zemřel a byl pohřben za branou Jeruzaléma. Tehdy se vrátil jednorozený syn své matce. Ale Ježíš, jednorozený boží Syn, zemřel v opuštění – namísto nás všech. Kristus je vítězem nad smrtí. Nejen kvůli tomu, jaké zázraky činil, ale čím vším namísto nás sám prošel. Skutečně zemřel a skutečně byl Bohem vzkříšen. A právě toto jeho vítězství nad smrtí nám umožňuje pravý život. Pravý život s Bohem i našimi blízkými.

Modleme se: Pane Ježíši Kriste, tvé slitování nezná hranic. Vstupuj do našeho strachu, do našich běsů, do naší bídy. Uzdravuj nás a dávej pravý život. Amen.