Kázání ke stažení v MS Word zde.

1. čtení: Gn 38,1-23

Hlavní čtení: Gn 38,24-30

Milí přátelé v Kristu! Jak se tahle pikantní historka mohla dostat do bible? To vás možná napadlo při poslechu dnešního textu. V první chvíli máme dojem, že jde jen o sex. Když si ho přečteme podruhé a víme něco o tehdejších společenských poměrech, zjistíme, že jde spíš o majetek. Až když si ten příběh přečteme potřetí, uvědomíme si, že v něm jde především o víru. Toto vyprávění se dostalo do Písma jen díky té touze patřit do společenství Božího lidu, kterou osvědčí bezmocná a odstrčená Támar, pramáti Pána Ježíše Krista. Jinak bychom si mohli ty trapné podrobnosti ze života praotce Judy klidně ušetřit. V pozadí celého příběhu je abrahámovské požehnání, které Juda převzal od svého otce Jákoba. To nebylo samo sebou. Vždyť Juda byl v pořadí až čtvrtý syn. Ale všichni předchozí – prvorozený Ruben, pak Šimeón a Levi – selhali a Jákob je musel jejich práv zbavit. Juda je ten, kdo nyní nese štafetu a upřímně řečeno i on ji upustil – nebýt té pozoruhodné ženy Támar, která ji za něj pozdvihne. Ale vezměme to pěkně po pořádku.

Čteme, že Juda odešel od svých bratrů a spřátelil se s místními lidmi. Fakticky to znamenalo, že opustil společenství Božího lidu, tedy církev. Definitivně se pak rozešel s tradicí svého rodu, když si vzal ženu z kananejské rodiny – neboť jeho úkolem bylo hledat si manželku mezi těmi, kteří věří v Hospodina - tak jako jeho předci. To nebyla žádná bigotní uzavřenost. Jákobova rodina patřila původně ke zcela bezvýznamným pastýřským klanům. Ale Hospodin si je vybral a svěřil jim veliký úkol – chtěl na nich ukázat celému světu svou lásku a starost o člověka. Lid Izraele měla být taková Boží zahrádka, na které se pozná, jaký je rozdíl, když se o člověka Pán Bůh pečlivě stará, roubuje ho a zalévá, aby nesl ovoce – anebo když člověk žije, jak sám chce a roste jako planý strom.

Aby se mohl ten rozdíl ukázat, bylo třeba, aby izraelský otec a matka sloužili jedinému Bohu a vychovávali v této víře i své děti. Ale když je člověk mladý a krásná děvčata kolem, málokdo na tyto věci hledí. A tak se Juda oženil s dcerou muže jménem Šua a měl s ní tři syny. Zdálo se, že ho Boží požehnání neopustilo a žádnou chybu neudělal. Ale zdání klame. Když lidé vychovaní v bázni Boží jako dospělí opustí církev a dají víru stranou, také se jim dlouho zdá, že se nic vážného nestalo. Stále se jim daří jako dřív a nic zlého nepozorují. Boží požehnání má totiž setrvačnost a působí ještě dlouho v nezměněné podobě. Ale na dětech se ten deficit už žel většinou pozná. Judovi synové Er, Onan a Šela nechtějí o Božím zaslíbení a povolání ani slyšet. Jejich jednání se řídí zcela jinými zájmy. Nikdo si to však nechce přiznat. Juda se ve svých synech vidí a je přesvědčen, že vše je v nejlepším pořádku.

Do jejich rodiny vstoupí žena jménem Támar, kterou Juda vybere svému prvorozenému. Ale jejich štěstí netrvá dlouho. Er umírá dříve, než stačí zplodit syna. Prý byl v očích Hospodinových zlý. Víc se o něm z bible nedozvíme. Pozdější výklady se domýšlejí, že snad nechtěl mít děti, aby jeho žena zůstala stále krásná. Kdo ví. Po Erovi dostává Támar jeho bratr Onan. Po pravdě řečeno, Onan si Támar vzít musel, aby první dítě, které se jí narodí, mohlo být připsáno jeho zesnulému bratrovi. Nebyl na to však zákon, byla to tehdy spíš morální povinnost. Toto opatření mělo zmírnit nespravedlnost osudu. Každý muž – i ten, který předčasně zemřel – měl právo mít potomka, který v očích tehdejších lidí dával lidskému životu smysl a naději. Umřít bez dětí v té době znamenalo skončit ve slepé uličce a nést na sobě hanbu božího prokletí.

Ale nešlo jen o zachování jména. V sázce bylo také dědictví. A Onan to měl dobře spočítané. Když se mu podaří zabránit, aby s ním měla Támar dítě, spadne mu do klína veškerý majetek po jeho zesnulém bratrovi – a to byly celé dvě třetiny Judova majetku, na které měl teď jako prvorozený nárok. Ale když se Támar narodí dítě, Onan o to všechno přijde. Ta přerušovaná rozkoš mu za to stála a jinou antikoncepci tehdy neznali. To, že se Onanovo jméno později začalo užívat k pojmenování zcela jiného chování dospívajících chlapců, nemá s Onanem a tímto příběhem fakticky nic společného.

Jenže Onan také zemřel. Pánu Bohu se totiž nelíbí, když člověk myslí jen na sebe a šikovně to zaonačí tak, aby to nebylo poznat. Onan je především pokrytec. Člověk, který se na jedné straně obětavě ujme vdovy po svém bratru, ale doma, kde ho nikdo nevidí, touto ženou pohrdá a upírá jí, nač měla právo. Často se stává, že naše manželství a rodiny navenek vypadají spořádaně. Skoro by se až chtělo závidět, jak pěkně se ti dva k sobě mají. Ale kdo ví, co se pak děje v soukromí? Kolik tam může být skrytého násilí, pohrdání, týrání, bezvýchodnosti a hrubosti. Někdy ponižuje muž ženu, jindy třeba žena muže. Ale to vše bývá pěkně přikryto oponou formální bezúhonnosti. Onan a Támar spolu možná žili řadu let. Navenek si nikdo ničeho nevšiml a Támar nikomu nic neřekla. Ale v ložnici dával Onan své ženě znovu a znovu najevo, že je pouze něco druhořadého. Pamatuj si, že jsem si tě vzal jen z povinnosti. Ty žádné dítě nikdy mít nebudeš!

Ale Pán Bůh z tohoto vězení a ponížení Támar vysvobodil. Onan umírá a Támar se podruhé stává vdovou. Její novou nadějí se stává třetí syn Šela.

V tu chvíli však znovu vstoupí do hry starý pán. Judova reakce je typická. Za všechno může Támar, myslí si. Tím, že dosud nemám vnuka a můj rod nemá pokračování, je vinna tahle cizí ženská. A proto ji svému třetímu synovi nedám. Přinesla naší rodině jenom prokletí. Ať se vrátí do svého domu. Navenek to však Juda zaštítí jiným důvodem. Jeho třetí syn je přece ještě mladý. Musíš si na něj, Tamaro, počkat. Mezitím se na vše zapomene a Juda bude mít opět volné ruce. Támar byla špatná investice. Je třeba se jí zbavit. Juda si vůbec nepřipouští, že by jeho synové mohli mít na celém neštěstí nějaký podíl. Je typickou ukázkou toho, jak člověk hledá chyby na druhých, místo aby je hledal u sebe a ve své rodině. Když jde o problémy ve vlastním manželství nebo ve vztazích našich dětí – chybí nám většinou objektivita. To, co u cizích vidíme jasně a zřetelně, k tomu jsme ve vlastní rodině slepí a naivní.

Tak jako člověk neumí posoudit sám sebe, neumí posoudit ani životy svých nejbližších a je třeba si nechat poradit od druhých. Často se stává, že teprve cizí lidé nám řeknou pravdu. Třeba to, jak jsou naši rodiče ve skutečnosti skvělí, naše děti rozumné, nebo jak si velice váží našich partnerů, o kterých my víme své.Teprve pak nám dojde, za co všechno bychom měli Pánu Bohu děkovat. Jindy nám ovšem druzí lidé otevřou oči pro chyby a poklesky našich blízkých, které si často bojíme přiznat a hlavně řešit. Kdyby měl Juda vedle sebe svou širší rodinu, kdyby neopustil svého otce a bratry – možná by mu někdo z nich řekl, co zlého se v jeho rodině děje a on mohl ještě otočit kormidlem zpátky. Ale zatím se vše ubírá pouze jedním směrem a Juda jakoby měl klapky na očích. Uplynulo mnoho dní. Pro Judu to byly dny zapomínání. Každým dalším dnem myslel na Támar méně a méně, až se mu na ni podařilo zapomenout úplně. Pro Támar to však byly dny, kdy se čas neúprosně krátí. Naděje, že by mohla mít ještě dítě, klesala k nule. Nebyl ovšem problém, aby se znovu vdala za někoho místního. Mohla to udělat už dávno. Ale tím by přestala patřit do Judovy rodiny. Vzdala by se tím nejen nároku na dědictví, ale opustila by především naději Božího požehnání, na kterém jako žena Judových synů měla stále ještě teoretický podíl.

Ale proč by o něco takového měla stát? Vždyť byla docela cizí! Neměla nic společného s tajemstvím víry, do kterého se pouze přivdala. Abrahamovi pravnuci ji udělali mnoho zlého. Támar měla sto důvodů za tím vším udělat tlustou čáru a vdát se za muže ze svého okolí. Ale ona to neudělá! A to je čin víry, který stojí za zaznamenání a stálé připomínání. To, nad čím Juda mávl rukou a klidně opustil, Támar si zamilovala a byla ochotná kvůli tomu podstoupit i to největší riziko. Je zvláštní, jak lidé, kteří vyrostli v církvi, si tohoto daru víry často neváží a mávnou nad tím rukou, zatímco lidé, kteří toto štěstí neměli, jsou ochotni obětovat a riskovat kvůli víře mnohem více. A jsou to právě oni, kteří nás „starověrce“ leckdy probudí a vzpamatují.

Když se Támar dozvěděla, že Juda ovdověl a vyrazil se svými přáteli oslavit stříž svých ovcí, odložila vdovské šaty a oblékla se jako prostitutka. Vdané ženy prý podle místní tradice měly tímto způsobem alespoň jednou v životě přinést povinnou oběť bohyni lásky. Ale Támar využije tuto tradici ke zcela jinému účelu. V každém případě k ní však Juda vešel z vlastní vůle a vůbec mu nevadilo, že si nesundala závoj. A tak se stalo, co Judu ani ve snu nenapadlo a Támar bylo mnoho let upíráno. Konečně se stane matkou! Místo, abychom se pohoršovali nad způsobem, jak se to stalo, mysleme na to, jak velkou musela mít Támar odvahu a touhu patřit do společenství Božího lidu, když pro to byla ochotna riskovat život. Vždyť kde je psáno, že Juda uzná její dítě za své? Kdo jí dá jistotu, že neskončí na hranici, odsouzena všemi bez výjimky? Ale stal se zázrak a Juda uznal svou vinu. Chybu, které se Juda dopustil, když odešel od rodiny a oddal se pohanskému způsobu života, obrátil Hospodin podivuhodným způsobem k dobrému. Ze zbytků Judovy víry vyrostlo v srdci Támar ušlechtilé ovoce. Nevzdala se naděje, která se jí dotkla. Neopustila, co její tchán nechal ležet ladem. Ten příběh krásně ukazuje, že dobrodiní Boží lásky a víry není nikomu uzavřeno. Každý, komu je Boží věc drahá a vzácná, má dveře otevřené – i kdyby byl kdovíjak cizí a vzdálený. Támar je prohlášena za spravedlivou, soud nad ní je zrušen. Juda díky Támar nakonec prohlédne a najde cestu zpátky. Uzná svou vinu a uvědomí si, kolik let té ženě bez důvodu křivdil. I to je hodno zaznamenání. Mnoho lidí přece neuzná své chyby ani na smrtelné posteli. Juda však patří k těm nemnoha, kteří se dokázali na svůj život podívat z jiného úhlu. A i když se sám sebe zhrozil – uznal, že neměl pravdu on, ale ta, kterou mnoho let pohrdal. A nám nezbývá než poděkovat Bohu za všechny, kteří nám tak jako Támar Judovi svou vírou a odvahou připomněli, co jsme opustili.

Někdy se poukazuje na to, že jsou v bibli místa, která ženám – v souladu s tehdejšími mravy – nedávají mnoho důležitosti. Toto je však příběh, u kterého si mohou všichni Judovi potomci říkat: Nebýt naší pramáti Támar, nebýt té cizí a odstrčené ženské, která našemu praotci připomněla, co je jeho úkolem – nikdy bychom se nenarodili a Boží požehnání by se utopilo v lidském sobectví. A nám křesťanům ten příběh sděluje, že Boží požehnání je zde pro všechny, kteří o ně stojí. A když si člověk daru víry, tak jako Juda přestane vážit, posílá nám Bůh do cesty lidi jako Támar, kteří nás donutí, abychom se nad sebou zamýšleli. A pak už záleží opravdu na člověku – zda se tak jako Juda chytí za nos, nebo si bude dál pískat svou pyšnou písničku. Modlitba: Pane Ježíši Kriste, prosíme, otevři nám oči, abychom viděli, co vidět nechceme a udělali, do čeho se nám kolikrát nechce. Amen.