Kázání (2.12.2012) Rút (Rt 2)
Kázání v MS Word ke stažení zde.
I. čtení: Iz 11,1-9 1. adventní neděle (2.12.2012) Hlavní (II.) čtení: Rt 1
Milí přátelé v Kristu, vstupujeme do adventního času. Do času, ve kterém si intenzivně připomínáme to Kristovo zaslíbení, že přijde znovu. Že přijde a nastolí Boží vládu nad celým stvořením. Vládu, která bude zjevná každému člověku. Vládu, o které již nebude možno pochybovat a ze které se budeme radovat. Adventní čas je tedy prostoupen nadějí. Nadějí, že to, co je dnes pro jedny nemožné a pro druhé skryté, se jednou projeví ve své plnosti. Dnes je Boží vláda nad jeho stvořením předmětem víry. Jedni nevěří, že Bůh si zachoval svrchovanou moc nad svým stvořením. Druzí naopak věří, že z této svrchovanosti Bůh nic neztratil. A chovají naději, že s druhým Kristovým příchodem se tato vláda stane očividná, nezpochybnitelná.
Ale upřímně: copak i my, kteří se řadíme do té druhé skupiny, do skupiny věřících, občas nepochybujeme? Copak se nám čas od času nezdá, že Bůh už své stvoření opustil, že už nad ním nekraluje? Že už se o nás přestal zajímat, že se o nás přestal starat? Myslím si, že jsou jen dvě skupiny věřících. Ti, kteří upřímně přiznají, že tváří v tvář zlu, které někdy postihuje je samotné a jindy jejich blízké, pochybují o Boží dobré vládě, o Boží laskavé péči. A pak ti, kteří jsou neupřímní – vůči sobě a vůči druhým. Každého z nás jistě někdy zasáhla vlna této pochybnosti, těchto rozpaků nad mocným a dobrým Bohem. A ve světle dnešního biblického textu je nutné říct, že na tom není nic špatného. Pochybnosti, i ty nejpalčivější otázky ohledně samotné existence, dobroty a vlády Boží zkrátka k životu věřících neodmyslitelně patří.
A Bůh se jistě na nás za to nezlobí. Určitě jej mrzí daleko víc, když jsme neupřímní a naše pochybnosti zakrýváme – třeba proto, abychom oslnili naší „supervírou“ své bratry a sestry.
Ani naší Noemi i Rút Bůh nevytýká pochybnosti a dokonce ani jejich zlobu vůči němu samému. Však tyto dvě ženy nepochybují o Boží dobré vládě jen tak z nudy. Život, krutý život je k tomu tlačí. Vždyť měly mnoho důvodů, proč se na Boha zlobit. Co všechno se jim vlastně přihodilo? Hned v prvním verši našeho vyprávění se dozvídáme, že v zemi nastal hlad. V jaké zemi? V Izraeli. A kdy se tak stalo? V době soudců, říká vypravěč. To znamená nedlouho poté, co Bůh uvedl svůj lid do země zaslíbené. Do země, která měla „oplývat mlékem a medem“ (Ex 3,8). Ale najednou není vláha, není úroda, není chléb. Země, která měla podporovat dobrý život božího lidu, se stala vůči němu nepřátelská. Země? Ne, to Bůh sám, který dává z nebes vláhu, se ke svému lidu - zdá se - obrátil zády. A tak se Elímelech se svou ženou a třemi syny snaží uniknout smrti. Celá rodina odchází do země Moáb. K sousedům - nepřátelům. Ti ještě chléb mají. Ironické je, že tento exodus, toto „vyjití“ začíná v Betlémě. Město, které opouštějí, lze přeložit jako „Dům chleba“. „Dům chleba“, kterému Hospodin chléb odepírá.
Naší židovské rodině se na moábských polích docela daří. Až do chvíle, kdy zemře hlava rodiny. Umírá Elímelech, jehož jméno znamená „Můj Bůh je král“. A tak si pozůstalí nutně musí položit otázku: Co je to za krutého krále? Co je to za Boha, který zčistajasna zbaví všech jistot celou rodinu tím, že usmrtí jejich otce? Noemi tedy ovdoví. Její synové dospějí a vezmou si za ženy Moábky – Orpu a Rút. Tak konečně zase nějaká naděje! Jejím synům se jistě narodí synové. Rod zemřelého Elímelecha bude pokračovat. Ale vypravěč nám prozradí, že na moábských polích žili celých deset let. Deset let – a nic? Žádný potomek? Žádné dítě?
To, co dnes začíná být naprosto běžné, že se mladým párům nedaří zplodit dítě, se tehdy za běžné nepokládalo. A s tím souvisí ještě jeden důležitý rozdíl: Dnes lidé věří, že tyto problémy za ně do jisté míry umí vyřešit vědecký pokrok. S vůlí Pána života a smrti si to nespojují. Tehdy ovšem byli lidé skálopevně přesvědčeni, že jen Bůh je dárcem potomstva – samozřejmě ruku v ruce se snahou muže a ženy. A když děti nepřichází, kdo za to nese odpovědnost? No přece Hospodin! To on se rozhodl, že synové Noemi nezplodí syny. A naděje na potomstvo definitivně pohasla, když Machlón i Kiljón, synové Noemi, zemřeli. A jako v případě všech předešlých ran – i toto bylo dílo Boží. I za toto je zodpovědný Hospodin.
Tento týden jsem telefonoval s Marošem Klačkem, který teď zrovna pracuje v Rotterdamu. On navštěvuje tamní reformovaný sbor, ve kterém se teď přihodila strašná věc: Jeden bratr vyjížděl z garáže a nevšiml si, že si jeho malá dcera hraje na zemi – přímo před tou garáží. Zkrátka: Přejel a usmrtil svou dceru. A Maroš mi vyprávěl, jak tomuto zhroucenému muži a jeho rodině ten sbor pomáhá se s tím vyrovnat. V čele s farářem se tomu otci snaží vysvětlit, že to nebyla jeho vina. Že to byla Boží vůle. Že to tak Bůh chtěl. Nevím, jak se s tímto vysvětlením srovnat… Na jednu stranu se mi zdá taková řeč krutá. Na druhou stranu, pokud tomu ten otec věří, pokud věří v nezpochybnitelnou Boží vůli, pak mu to jistě může psychicky velmi odlehčit. Ani v našem příběhu není jiné vysvětlení – než že to byla Boží vůle, aby Noemin manžel i oba synové zemřeli. A přitom to mohlo být kvůli tomu, že se špatně stravovali, nebo že se nevyhýbali polednímu slunci, či třeba že byli někým napadeni. Třeba si za to – našima očima viděno – mohli sami. Anebo někdo jiný. Ale v očích Noemi i Rút za to nese odpovědnost Bůh sám. Bůh – a nikdo jiný.
A pozor: ani žádná démonická bytost za tyto věci nemůže. V našem příběhu se nepočítá s tím, že by za tím zlem stál nějaký Satan. Jen Bůh sám. Hospodin, který sám o sobě v jednom podivném izajášovském textu říká: Já vytvářím světlo a tvořím tmu, působím pokoj a tvořím zlo, já Hospodin konám všechny tyto věci. (Iz 45,7) Vypadá to jako hrozný fatalismus, osudovost. Jako by si Bůh předem naplánoval naše životy a pak s námi zacházel jako s loutkami. Ale to není pravda. On nadále počítá s naší svobodou. On chce spolupracovat s člověkem, který se umí, může a musí rozhodovat a jednat svobodně. A to přesně učinila Noemi. Vzala svůj život do svých rukou. Po všech těchto hrůzách se zachová rozhodně. Vstává a vrací se do Izraele. Vrací se do Betléma. Vrací se, protože slyšela, že Hospodin dal zemi zaslíbené zase vláhu a s tím i chléb. Protože slyšela, že Bůh začal své zemi zase žehnat. Slyšela to – a chce se o tom přesvědčit. Chce vidět na vlastní oči, že ten Bůh, který jí učinil mnoho zlého, koná také dobro.
S tím souvisí další důležitá věc. Noemi přesvědčuje své snachy, aby se vrátily do domu svých matek. Sama už jim poskytnout manžely nedokáže. A tak je vyzývá, aby si našly muže a zůstaly v Moábu. A teď je to zajímavé. Noemi říká: Nechť vám Hospodin prokáže milosrdenství, jako jste je vy prokazovaly zemřelým i mně. Kéž vám Hospodin dá, abyste každá našla odpočinutí v domě svého muže. Noemi stále věří, že Hospodin umí žehnat životu. I po těch všech ranách, které zažila. Požehnání Hospodina, který ji tolik v životě natrápil, sesílá na své věrné snachy. A tak tu máme dvojí obraz věřící ženy: ženy, která je těžce zkoušená, obviňuje Boha ze všeho zla. Říká: Můj úděl je… příliš trpký: Dolehla na mne Hospodinova ruka. Ale zároveň počítá s tím, že tentýž Hospodin může konat také dobré věci – například dát Izraeli opět chléb a dát jejím snachám manžely a děti.
A to je chvíle, kdy se dostáváme k Rút. Rút nechce opustit svou tchýni. Nechce opustit Noemi – a tím nechce opustit její lid a jejího Boha. Kamkoli půjdeš, půjdu, kdekoli zůstaneš, zůstanu. Tvůj lid bude mým lidem a tvůj Bůh mým Bohem. Nechápeme, proč… Vždyť od Hospodina zatím nedostala nic, podle čeho by poznala, že stojí za to v něj věřit. Rút dokonce reálně počítá s možností, že také na ni dolehne tvrdá ruka Páně: Ať se mnou Hospodin udělá, co chce! Rozdělí nás od sebe jen smrt. Není pro ni nepředstavitelné, že to, co se stalo jejímu muži, stane se také jí – tedy že z Boží vůle zemře mladá a bezdětná. Ale tím svým rozhodnutím říká ještě něco jiného. Tak jako Noemi – i ona si přeje vidět, že Bůh umí žehnat a že skutečně žehná. Ona chce vidět dobrého Boha. Chce zažít na vlastní kůži jeho požehnání. Chce být očitým svědkem toho, že se Hospodin přiklání ke svému lidu – a tedy i k ní. Chce být u toho, když Hospodin obrátí svou tvář a obdaří svůj lid požehnáním. V tuto chvíli nemá nic – jen tu svou víru. Víru, která povstává z ničeho, víru, která nemá žádnou oporu v realitě. Víru, která se nemůže živit z mnohých předešlých zkušeností s Božími dobrými činy, s dobrým Bohem. Zatím je to jen víra. Víra, která se domáhá svého potvrzení z Boží strany - v budoucnu.
A tento její akt víry, to že se přimkla k Noemi a ve víře šla vstříc Hospodinu, mělo dalekosáhlý dopad. Ona se dočkala nového manžela. V Izraeli se našel blízký Noemin příbuzný, Boáz se jmenoval, který se jí zastal a vzal si jí za manželku. Rút se dočkala i potomka, Obéda, čímž byl zachován rod Elímelechův. Takže své tchýni Noemi přinesla konečně pokoj a radost do života. A co víc? Rút se stala prababičkou krále Davida a tím také pramatkou Ježíše Krista, Spasitele světa – toho „proutku z pařezu Jišajova“, o kterém jsme slyšeli v prvním čtení. Hospodin měl s Rút dalekosáhlé plány. To je zřejmé. Ale potřeboval po ní jen jednu věc: aby zachovala víru, která v dané chvíli neměla žádné opodstatnění. Aby se ve víře odhodlala projít „údolím stínů“. /// Milí bratři, milé sestry, začal tedy advent. Čas, který je přímo stvořený pro naši duchovní obnovu, pro uzdravení naší víry, která někdy dostává pořádně zabrat. Tu a tam se i nám totiž stává, že naše víra se nemá o co opřít. Někdy se přihodí takové zlé věci, že máme pocit, jakoby nás Bůh nadobro opustil. A tak právě v adventu upřímně zkusme promyslet náš vztah k Bohu, naše vnímání Hospodina. Třeba zjistíme, že už nám zbyla jen ta holá víra – podobně jako Noemi a Rút. Holá víra v dobrého Boha, který se ovšem jako dobrotivý Otec třeba už dlouho neprojevil. Advent se tak tedy stane časem čekání. Čekání, že tato naše holá víra bude v budoucnu z Boží strany velkoryse potvrzena. Možná už dnes, možná zítra. Ale každopádně při příchodu našeho Pána Ježíše Krista. Amen.