Kázání: Mt 5,6

Bratři a sestry,

utišení hladu a žízně jsou základní potřeby každého člověka. Každý den se staráme o to, abychom se nasytili. Hlad a žízeň považujeme za něco, co nechceme, aby dlouho trvalo. Kručí-li nám v žaludku, pak nemáme dost sil na to, co potřebujeme udělat, případně se nedokážeme pořádně soustředit. A tak jíme a jíme. V našich končinách se kolikrát až přejídáme. A ještě rádi na to koukáme. Jen si všimněme, kolik pořadů v TV je o vaření… Jídlo by mohlo být hlavním symbolem naší civilizace.

Jaká je naše reakce na hlad a žízeň? Především touha. Máme-li žízeň, pak toužíme po vodě, je li naše žízeň veliká, pak touha po vodě je to jediné, co máme v srdci; představa sklenice vody tvoří to jediné, co máme před očima. Druhým důsledkem je čin. Máme-li žízeň, pak hledáme vodu, jdeme vodě naproti. Stejně tak v případě hladu se snažíme co nejdříve si opatřit jídlo.

Proto Ježíš vyzdvihuje ty, kdo hladoví. V Lukášově evangeliu přímo říká: Blahoslavení, kdo hladoví. Protože hlad a žízeň jsou nadevše silnou motivací.

Ježíš dává naší motivaci zacílení.

1) Hlad po Bohu

Žízníme po Spravedlnosti? Hladovíme po Boží Vůli? Ptáme se Pána Boha dennodenně, co si On přeje a co ne – pro náš život, pro naši církev, pro společnost? Přebývá takový zájem o Boží vůli, Boží spravedlnost, v našem srdci? Opravdu hladový člověk si velmi váží každého, i toho nejmenšího kousku jídla. Ježíš vyzdvihuje ty, kdo si takto váží, kdo takto přijímají, hltají každý kousek Boží vůle, Boží milosti a spravedlnosti – ti dobře vědí, že nejen chlebem je člověk živ, ale každým slovem, které vychází z Božích úst. V Žalmu 119,103 čteme: „Jak lahodnou chuť má, co ty říkáš. Sladší než med je to pro má ústa.“ To je vyznání člověka hladového po Bohu. Augustin na začátku Vyznání píše známou větu: „Stvořil jsi nás pro sebe a nepokojné je naše srdce, dokud nespočine v tobě!“

Proto Ježíš blahoslaví hladové, chudé, nenaplněné, tiché, očekávající, rmoutící se. Tedy ty, kdo jsou zdravě nespokojeni se svým současným stavem. Kteří něco důležitého postrádají a touží po tom. Tito přitahují Boží pozornost, ti jsou blízcí a milí Božímu srdci. Otevřenost, hledání, touha po spravedlnosti a pokoji, to je to, čemu Bůh žehná, čemu drží palce.

Jednou se lidé dožadovali Ježíše, aby učinil nějaké znamení, viditelné znamení! Aby mu uvěřili. Ježíš odpovídá: „Pravý chléb z nebe vám dává můj Otec. Neboť Boží chléb je ten, který sestupuje z nebe a dává život světu.“ A Ježíš pokračoval: „Já jsem chléb života; kdo přichází ke mně, nikdy nebude hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit.“ (J 6,30–35).

Lačnět a žíznit tedy znamená, jít za Ježíšem Kristem, od něj se nechat nasytit. Poznávat a uznávat, že bez něj mně v životě něco podstatného schází. Bez něj v člověku zeje velká prázdnota. A každý ji zaplňuje vším možným. Často neuvěřitelným odpadem a brakem. Ale to nás zanechává ještě více prázdné, nenaplněné a vyhořelé. Jak to vyjadřuje starozákonní Kazatel: „V ničem, co si žádaly mé oči, jsem jim nebránil, svému srdci jsem neodepřel žádnou radost a mé srdce se radovalo ze všeho, za čím jsem pachtil. A hle, všechno je pomíjivost a honba za větrem, a žádný užitek z toho není.“ (Kazatel 2,10-11)

Proto je tolik hledajících a duchovně vyhladovělých. Právě oni začínají objevovat, že osobní vztah k Bohu, s Bohem je mnohem více, než jen hromadění věcí a zvyšování komfortu. Duchovní hlad dává našemu životu napětí. Jako vyhladovělý člověk nedokáže myslit na nic jiného než na jídlo, tak duchovní lačnost nenechává v klidu a vede nás tam, kde přebývá Bůh. Do Boží blízkosti. Proto Ježíš blahoslaví všechny hladové, žíznivé, hledající, protože těm o něco jde – o to, jak se přiblížit Bohu, kde pevně ukotvit svůj život.

2) Hlad po spravedlnosti

Kdo je veden, tažen hladem po Bohu, nespokojí se s jakýmsi klidem v duši. Ví, že kde je Bůh, tam je láska a spravedlnost. V Žalmu 85 zpíváme: Tu se dobrota s vírou potkají, spravedlnost, pokoj stanou pospolu. Vědí, že víra (jakkoliv tápající a hledající) má proměňující moc pro náš svět. Vědí, jak moc záleží na nás, na naší vnitřní výbavě, v jakém světě a době budeme žít. Spravedlnost sama nám do klína nespadne. Nic z pozemských statků, nic z opravdu cenného, jako např. svoboda a spravedlnost nebyly a nejsou zadarmo. Jen tehdy, je-li po nich hlad a žízeň, když jsme ochotni pro ně něco obětovat, poznáváme jejich hodnotu a těšíme se z nich. K takovému poznání jsme se dopracovali i díky těm, kteří před desítkami let vybojovali samostatný stát, i díky těm, kdo později pro něj nasadili své životy a svou svobodu. Před týdnem jsme si připomínali smrt Jana Palacha, který si vzal život, aby varoval před lhostejností vůči okupaci a nespravedlnosti. Spravedlnost mívá konkrétní tvář – těch lidí, kteří se za ni zasadili, a konečně i těch, kteří žijí vedle nás a jsou pro nás výzvou k tomu, abychom pro dosažení spravedlnosti sami něco udělali.

Mnohasetletá zkušenost církve dokládá jednu skutečnost: Bůh k prosazení části své spravedlnosti používá konkrétní lidi. A to nejen známe osoby, jako např. Matka Tereza, A.Schweitzer, Přemysl Pitter apod. I my, co jsme tady jsme před Bohem neméně užiteční a upotřebitelní, jako ti zmínění. Obdařeni jsme k tomu víc než dost. Máme alespoň jakž takž zdravé ruce a nohy? Pak můžeme být blízko těm, kdo to o sobě říct nemohou. Máme ústa, abychom mohli říct něco povzbudivého lidem skleslým nebo zklamaným? A především, máme víru, která nás jedinečně spojuje s Bohem? Pak můžeme svědčit o úžasném obdarování, bez ohledu na to, jak s tím u druhých pochodíme. Bůh nás touto cestou volá ke spolupráci. Může být, že se nám naše pomoc bude zdát jako kapka v moři. To však již není naše starost. Kde my vidíme pouze svou kapku, Bůh vidí celou řeku, která dává život blízké i docela vzdálené krajině.

Na závěr drobná anekdota.

Jde člověk po poušti, několik dnů bez jídla a pití a najednou uvidí studnu. Blaženě zakřičí: Voda! A ze studny se ozve: Kdeee?

Právě na otázku „kde?“ odpovídá Ježíš: „Kdo se napije vody, kterou mu dám, nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dám já, stane se v něm pramenem tryskajícím do života věčného.“ Tou vodou je sám Kristus. To největší bohatství, které můžeme získat, spočívá v setkání s Kristem. 

Tam je naše občerstvující studna. Tam se hasí naše duchovní žízeň a hlad. Tam, kde je Jeho Slovo, Jeho odpuštění, Jeho milosrdenství.