Bratři a sestry,

všimněte si, kolik akčních filmů stojí na myšlence pomsty. Padouch způsobí hrdinovi bolest, ublíží jemu nebo jeho rodině. Čím krutější a opovrženíhodnější je křivda na začátku, tím víc hrdinovi   držíme palce, aby ukojil svoji – i naši – touhu po pomstě. Všechny prostředky jsou dovoleny, protože při mstě, při oplácení zlým za zlé, při prosazování spravedlnosti – má  přece nárok být nemilosrdný, dál zabíjet, likvidovat, vyhazovat do vzduchu, odstraňovat z cesty.  Film nás musí hodně nadzvednout, aby nás pak uchlácholil pocitem, že pomsta je sladká, že si to ten padouch zasloužil.  Spirála nenávisti je vděčný námět pro příběhy, na které se chodí do kina. My teď stojíme na začátku nového roku. Čeká nás každého hodně úkolů bez ohledu na to, kolik je nám let a  kde pracujeme. Já chci mluvit o jednom z úkolů, který se nám možná během celého roku nepodaří zvládnout, ale je naší povinností  to zkoušet – musíme se učit odpouštět.

Odpouštět – vezměte si to slovo – mi připadá podobné jako odpouštět vodu z naplněné přehrady nebo vzduch z tlakového hrnce při přetlaku. I my se dostaneme do přetlaku, když nám někdo ublíží. Každý den jsme zraňováni, a to mluvím o malých a provozních křivdách, které si navzájem pácháme ve svých rodinách,  zaměstnáních, sborech, na cestách i v čekárně u lékaře. A odpustit – umenšit ten tlak – znamená naučit se pustit, nebo pouštět z mysli to, co se stalo, co nám ublížilo, abychom se v tom neutopili, aby nás ten tlak nerozdrtil.

Je velmi těžké přiznat si, že neumím, nebo že musím, odpustit. Vyžaduje si to totiž změnu pohledu. Vyžaduje si to připustit -  nejsem  střed světa, malé dítě,  které do svého okolí křičí, že se mu stala křivda. Jakkoli velká a skutečná to křivda byla. V odpuštění – ale i v rozhodnutí se o odpuštění pokusit – říkám: svět je nedokonalé místo,  plné nespravedlností. Svět je místo, kde mnozí uniknou trestu, kde se mnozí mohou chovat nezodpovědně a zle. Ale přesto, ale právě proto, musím odpouštět. Protože se na tomto zlu nechci podílet. Protože jedině v odpuštění, které je mým svobodným rozhodnutím, se zbavím toho balvanu emocí, zranění a křivd a mohu jít dále. Mohu vykonat něco pro to, abych svým přispěním svět zlepšil byť o jediný vlas.

Zůstat obětí nespravedlností má také své výhody. Je to role pasivní, bezpečná, pohodlná. Mohu být litován. Vyžadovat litování a péči od ostatních. Nemusím se o nic snažit a mám stále důvod, proč to nejde, proč s někým nemohu mluvit, pracovat, podat si ruku. A hlavně, nemusím se pokoušet odpustit a vyrovnat se se svou křivdou, což je obtížný a bolestivý proces.

Asi nejlíp nám jde odpouštění blízkým. Neumíme a nechceme se většinou zlobit na ty, které máme rádi. Na svoje děti, rodiče, partnery, na svého psa.  Dokážeme si uvědomit, že se sami dopouštíme chyb a jakýmsi vzájemným započtením si vybalancujeme představu o spravedlnosti. Čím je nám náš bližní vzdálenější – už to není člen rodiny, ale soused, kolega, bratr ve sboru -  jde to víc ztuha. Abych nebyl za blbce, že pořád odpouštím, že?

Nesmírně těžké je odpustit cizí agresi. Ublíží-li mi někdo nepochopitelným zlem, není možné  to zvládnout rychle. Zpracovat něco takového chce čas a odstup. Neexistuje jednoduchý návod, ale člověk se o odpuštění musí s pomoci Boží pokoušet ne kvůli svojí svatosti, ale kvůli svému dalšímu životu.  Poctivě v modlitbě uznat – neumím odpustit, ale chci se o to pokusit. Vědomě se rozhodnout pro cestu odpuštění je to, co nám pomůže zabránit minulosti, aby otravovala naši přítomnost i budoucnost. Má je pomsta, já odplatím, praví Pán. Myšlenka na pomstu zahubí nás, ne viníka.

Odpouštět se musíme naučit i sami sobě. Kolik z nás se podvědomě trestá za to, že nedosahuje svého ideálního obrazu. Jak bychom vypadat mohli, co bychom mohli umět a čeho dosáhnout, kdyby… Podívejte se kolem sebe, kolik lidí má potřebu se srovnávat s ostatními a nedostačují-li v čemkoli, jsou zklamaní a tím si ubližují, trestají se. Myslím, že tady je dobré mít na mysli rabínské moudro – člověče, pamatuj na to, že máš mít v jedné kapse na papírku verš – Bůh stvořil člověka k obrazu svému, jako svůj obraz ho stvořil, a ve druhé kapse nosit napsané – jsi prach a v prach se navrátíš. Celá naše existence je oscilace mezi dokonalým Božím obrazem a vědomím pomíjivosti a tak je třeba k životu přistupovat. Bůh nás stvořil s našimi nedokonalostmi, přesto jsme jeho obrazem.  Odpustit sobě svoji nedokonalost je nutné, mysleme na to.

Ještě jedno odpuštění chci zmínit. Odpustit musíme i Pánu Bohu. Vytváříme si o Bohu falešné představy a jsme rozčarovaní, že je Bůh nenaplňuje. Ne, Bůh nikdy nebude policajt, který praští po hlavě člověka, co nám ukradl peněženku. Nebude hodný děda, co na povel vyléčí naše blízké z nemocí. Nebude tvrdý soudce, který ohněm pekelným upeče ty, co nám nevoní. Nepřijede udělat pořádek, když by podle nás měl, ani nesmete mořskou vlnou politiky, zloděje, násilníky, špatné řidiče a mizerné fotbalisty. Odpusťme Bohu, že takový není, takové jsou jen naše berličky, jak vyjít se světem, který není jednoduchý.

A odpusť nám naše dluhy, jako i my jsme odpustili svým dlužníkům – i tak může znít překlad verše z modlitby Páně. Pán Ježíš říká, že pokud bychom nechtěli odpustit těm, kteří ubližují nám, pak nemůžeme počítat s tím, že by Bůh odpustil nám. Kdo nechce odpustit druhým, stává se doslova vězněm. V jeho srdci se usídlí hořkost, která všechno otráví a připraví ho o všechnu radost. Jeho srdce je pak uvězněné ve vězení neodpuštění.

Všichni potřebujeme odpuštění. A všichni musíme odpouštět druhým. Klíč od vězení máme vždy ve své kapse. Jestli ti někdo ublížil, nenos to v sobě, ale řekni Pánu Ježíši, že bys rád tomu  člověku odpustil. Pak můžeš prosit Boha, aby ti odpustil všechny tvé viny - a Bůh ti je odpustí. Je důležité, abychom věděli, o co žádáme, když Boha prosíme, aby nám odpustil naše viny tak, jako my odpouštíme těm, kdo se provinili proti nám. Ze všech proseb Modlitby Páně je tato prosba nejděsivější! Když se modlíme tuto prosbu s neurovnanými přestupky, když máme v srdci zlobu a nenávist vůči druhým, žádáme Boha, o to nejhorší  - aby nám neodpustil. Je to jako bychom Bohu říkali: „Neodpouštěj nám! Prosíme, abys měl naše hříchy stále na mysli a aby na nás spočíval tvůj hněv!“  Je to všechno, nebo nic. Odpustit nelze jen trochu, jen něco, jen někomu.  Nikdo z nás není dokonalý. Do dokonalosti před Bohem nám  hodně chybí. Všichni potřebujeme každý den prosit Boha za odpuštění zla, které jsme udělali. Ale také za odpuštění toho, co jsme měli udělat dobrého a neudělali. Každý z nás dluží hodně lásky Bohu i lidem. Pán Ježíš za naše hříchy zaplatil na kříži svou vlastní krví. To je jediný důvod,  proč můžeme dnes přijít k Bohu a prosit ho o odpuštění. My sami mu nemůžeme nabídnout nic, pro co by nám měl odpustit. Nikdo není hotov modlit se Modlitbu Páně, pokud jeho srdce je svíráno duchem neodpouštění. Jestliže člověk má něco v nepořádku se svými bližními, nemůže to mít v pořádku ani s Bohem. Když odpouštíme druhým, neděláme to jen kvůli nim, děláme to také pro sebe. Abychom mohli být svobodní a neužírali se nenávistí. Náš opravdový život začíná tam, kde si uvědomíme, že sami potřebujeme odpuštění.  Není to snadné, ale je to možné. Nedovol, aby tvé srdce zůstalo ve vězení.  Ty sám dnes potřebuješ nové Boží odpuštění. Pokud žijeme z Božího odpuštění, máme sílu odpouštět druhým i sobě samým. Připomínám, že je to úkol, který před nás staví Nový rok a možná ani za rok ho beze zbytku nezvládneme. Ale zkoušet to musíme znovu a zase. Amen

Kázání vedla sestra Šárka Zacpalová