Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské.

Bratři a sestry,

tato naléhavá výzva Jana Křtitele neoddiskutovatelně patří k Adventu. Advent - to je přeci čas očekávání, čas vyhlížení něčeho, co přichází. Více než kdy jindy žijeme s vědomím, že je cosi důležitého před námi.

Proto slova Jana Křtitele, připravující na setkání s Ježíšem nejsou podána jako přání na vánočních pohlednicích. Není tu žádné přání radosti a pokoje, žádný melancholický obrázek... Zní tu něco jiného: Čiňte pokání... - Výstraha! Výstražné upozornění, že se blíží něco vážného. Jako červene světlo před přejezdem, když se blíží vlak. Lidé se mají zastavit, mají činit pokání, mají se nad sebou zamyslet. - A proč? Jan pochopil, že Boží příchod do našeho života s sebou přináší i soud. Varovnou otázku po nás samých, po našem životním základu, po motivech našeho jednání či nejednání.

Co teď tedy máme dělat? Co se po nás chce?

Jan Křtitel i prorok Ámos měli pronikavý pohled a postřehli, jak je soud blízký. Soud pálící jako oheň, pokud zůstaneme u pouhých zvyků a nebudeme se ptát po Hospodinu, živém Bohu. Nebudeme-le jej vyhlížet, mluvit s ním a ustrneme jen u toho, jak zabavit a nasytit sebe. Takový je Janův a Ámosův postřeh: příchod Božího Syna není pouhá melancholie, ale okamžik, kdy Bůh vstupuje do našich životů. A to přece s naším životem musí něco udělat.

A tak i soud je součástí Adventu. Tady však probíhá téměř nepostřehnutě a nenápadně. Dotýká se nás, když mluvíme o narozeném dítěti, „Ježíškovi“, jako o nějaké folklorní postavičce. Soudu propadáme, když při všech přípravách ztrácíme Toho, kvůli němu a díky němu jsou nám darovány Vánoce. Když uhýbáme před živým Kristem a tak ztrácíme na upřímnosti a přesvědčivosti. Takový soud je sotva postřehnutelný, ale má zdrcující účinek. Proto Jan Křtitel zdvihá varovně hlas, aby na něj upozornil.

Skutečnost, před kterou nás chce Jan Křtitel varovat, vystihuje malá ilustrace: Při vojenském cvičení dopadl jeden parašutista na strom uprostřed jakési vesnice. Skrze větve a listy uvidí, jak dole pod ním prochází nějaký člověk, a zeptá se ho: "Kde to jsem?" A ten člověk mu odpoví: "Na stromě". Parašutista se zamyslí a řekne: "Vy jste určitě kazatel". Ten člověk se udiveně zeptá: "Jak jste to poznal?" A parašutista na to: "To proto, že jste mně řekl čistou pravdu, ale nic jsem se z ní nedozvěděl".

Tato úsměvná historka nám přibližuje neúsměvnou skutečnost, která nám bude vždy hrozit. Mluvíme, ale bez obsahu, nasloucháme, ale bez poslušného následování. Naše pěkná slova mohou být podobná balícímu papíru. O takový papír bývá sháňka jen před svátkama, pro zabalení dárků, po nich se zahazuje. Už není o ně zájem. Sem míří výpověď proroků o soudu.

Ale není to poslední slovo. Prorok Ámos, citlivý na hrozbu a dopad takového vyprázdnění, přišel s nabídkou, jak se soudu vyhnout. Sděluje nám Hospodinova slova, aktuální tehdy i dnes: Dotazujte se Hospodina a budete žít! A Hospodin, Bůh zástupů, bude s vámi. Ámos tak doplňuje Jana Křtitele a tak nám pomáhá vybabrat se z vyčpění a vyprázdnění. Posílá nás na cestu hledání. Doptávání se na Toho, jehož příchod chceme slavit. Právě hledání dodává opravdovost našemu životu. Hledat, to znamená otevírat oči, ptát se po projevech Boží přítomnosti, celou svou bytostí se otáčet směrem k němu. Žít v jistotě, že Bůh tu je, a proto své životní věci si uspořádat podle toho. Takové aktivní hledání a naslouchání proměňuje naše slova, a nás celé. Budeme-li mluvit o Bohu, ale žít, jako by nebyl, nikoho naše svědectví nebude zajímat. Budeme-li jej hledat a ptát se na něj, i když nebudeme mít ve všem jasno, pak bude naše víra hovořit i bez velkých slov.

Jestliže víme, koho ve svém životě hledat a nacházet, dostává náš život novou šťávu - a hloubku. Vždyť proto se Ježíš narodil v skrytosti, ve stínu světového dění, abychom jej hledali. To je v životě důležité a krásné. On přišel, abychom jej hledali - a nalezli tady, uprostřed naší práce, v našich otázkách, pochybnostech, v soucitu i nadějích. Poznáváme, že v tom narozeném dítěti nás navštěvuje Pán Bůh, který chce být s námi. Žádný panáček, ale náš Pán a Bůh.

Dotazujte se mne... Hledejte dobro a ne zlo a budete žít, a tak Hospodin, Bůh zástupů, bude s vámi.

Pozorujme, jak se biblická zpráva pozměnila. Už tu nezní jako výstraha, nýbrž jako přislíbení. Příslib toho, že Bůh bude s námi. On ani nechce být bez nás, to my si jej jenom nevšímáme. Proto tady naplno slyšíme, že on se nám ztrácet nebude. Že se s ním můžeme potkat kdykoliv, když jej budeme hledat a ptát se po něm. Jak to tlumočí prorok Jeremjáš: „Budete mě hledat a naleznete mě“. On se nám dá poznat i tehdy, když budeme zatíženi pochybnostmi, pády a nezdary. A tak se ptejme, hledejme - a vzájemně si při tom pomáhejme. To se nám podaří zvláště tehdy, když nebudeme hluší i vůči otázkám a nesnázím našich bližních vedle nás. Vždyť proto tvoříme jedno společenství, abychom jedni druhých břemena nesli.

Sestry a bratři, díky biblické zvěsti, jak nám ji tlumočí Jan Křtitel, Ámos, Jeremjáš, jsou Advent a Vánoce něčím mimořádným, časem, který nás jakoby nově nastavuje, v počítačové hantýrce bychom řekli „restartuje“, obrací směrem k Bohu. A rovněž je časem plným údivu nad tím, že Bůh, kterého hledáme, sám dávno nalezl nás. On našel cestu za námi, jakkoliv je klikatá, zamotaná a zmatená.

Bůh hledá dobro a ne zlo. A to, že i nás tady, v Přerově našel, že za námi přichází, je pro nás velkou zprávou. Z toho přeci můžeme vyvodit, že cosi dobrého je i v nás. A má to takovou váhu, aby to Bůh hledal. Váhu pravdy, víry, lásky, naděje... Váhu dobrého slova, laskavého úsměvu, podané ruky, povzbuzení. To Bůh hledá a nachází. A chce, abychom to neměli jen pro sebe. Jako lampa ukrytá ve skříni je k ničemu, tak i my s celou svou duchovní výbavou jsme k něčemu, jdeme-li se svým Pánem k našim bližním, i k těm nejodcizenějším.

Bratři a sestry, Advent nás chce učinit vnímavějšími pro ony zvláštní Boží cesty. Pro tu skutečnost, že nás Bůh našel, ať jsme prošli čímkoliv. Tím je pro nás tento čas mimořádně vzácný. A tak podle toho jej přijímejme a prožívejme – vždyť Hospodin je s námi. Amen