Kázání: Tt 2,11-13

Sestry a bratři,

je to neobyčejné a fantastické; Boží syn se narodil, vešel do našeho světa a života. Co k tomu můžeme přidat? Jen se ztišit, přemítat a přijmout tuto zprávu pro sebe.

A přece, právě díky tomu, že vše je tak nesamozřejmé, rád bych některé věci vyslovil nahlas. Vánoce mají neobyčejnou sílu v tom, že nás učí vidět za obyčejnými, všedními událostmi něco víc, co je za nimi skryto. Jen si povšimněme samotného názvu: Vánoce, podobně jako Velikonoce – vyjadřují, že hlavní událost se děje v noci, ve tmě, která obklopuje ten zvláštní příběh. Děje se zázrak, kterým Bůh vstupuje do světa, ale vše se odehrává skutečně za zrakem, stranou pozornosti spícího světa. Až noc je prozářena kometou a andělským zpěvem, ohlašujícím, že nám, nám narodil se. Svět se probouzí a nový den už nebude stejný jako předchozí. Snad proto je s Vánoci spojeno tolik pohádek, až sentimentality – bezděčně lidé tuší, že slavíme něco neobyčejného.

A opravdu! Dnešní čtení to vyjadřuje stručně a zřetelně: Ukázala se Boží milost. Bůh vstoupil do světa, do lidských dějin, do našich příběhů, smutných i veselých. Kdesi v zapadlé vesnici přišel na svět Boží syn. Se vším rizikem, že to budou jednou lidé zlehčovat a vulgarizovat. Nebo budou tvrdit, že prý bylo všechno úplně jinak. A přece, nastalo něco nového. Překvapivě a nenápadně, nikdo nic moc nečekal. Pravda, nějaká dávná proroctví byla. Jenže v okamžiku tiché noci nikdo takové Boží entrée nečekal. Navíc kdesi v zastrčené Horní Dolní… Když už by snad měla přijít nějaká změna, tak nejspíše z hlavního města, z mocenského centra.

V tomto lidská očekávání zůstala stejná. Dodnes se mluví především o Praze, Bruselu, Washingtonu, Pekingu, tam se přece zadělává na těsto, tam se pečou dohody, pakty a nové zákony. Ať se nám to líbí nebo ne, provázky moci mají v rukou lidé dosazení, zvolení do nejvyšších úřadů. Od nich se očekává, že nastaví podmínky pro náš, pokud možno důstojný a dobrý život. Od nich někdy očekáváme snad ještě víc než od sebe samých: že dodrží, co slíbí, že nepodlehnou korupci, nebudou podvádět, zajistí, že budeme mít co jíst a ještě mnohem víc. Je to zvláštní. Jak většinou nenajdeme dobré slovo vůči těm nahoře, na druhé straně vše podstatné čekáme právě od nich. Sledujeme zprávy, jedno na jakém kanálu, abychom se dověděli, co se chystá, na co se připravit. Pokud jsme už úplně nerezignovali.

A do toho všeho, BaS, do našich očekávání, přání a deziluzí se ukázala Boží milost. Do našich chybností i pochybností se vložil Bůh. Tajemně a přitom docela obyčejně vkročil do našeho světa a navždy jej proměnil. A ať už to lidé vnímají nebo ne, On přišel, přiblížil se, přimknul se k nám. A děje se něco nového. V jeho přítomnosti vidíme hlavní zdroje moci a vlivu docela jinak. Skutečné hlavní páky nemají v rukou úřady v metropolích, nýbrž sám Bůh. To je obsahem dnešní zvěsti: Ukázala se Boží milost, která přináší spásu všem lidem. Ano, Bůh je tu, přichází ke všem lidem, ten s nejvyšší mocí a pomocí. Tento Boží pohyb zvěstují Vánoce. Bůh nečeká, až si na něj člověk vzpomene, až se k němu obrátí, nestanovuje si podmínky, nýbrž sám se vydává za ním, za námi. Jeho přicházení zanechává hluboké stopy. Bůh přichází a přináší spásu, narovnává vše pokřivené, nalézá ztracené. Tam, kam vstoupil, se prosazuje jeho vliv, panují poměry a normy jeho království. A On se rozhodl vejít též do našeho světa a města, do našeho domu, do našeho nitra. Jeho příchod sice nezahlédneme naší optikou, ani nevysvětlíme běžnými argumenty – s tím ostatně měli problém sami andělé. Stojí to v povídce o andělovi, který nechtěl zpívat. Nechtěl totiž zpívat o pokoji, když žádný pokoj ve světě neviděl. Všude buď války, nebo násilí, hádky, nedorozumění. A jeho zkušenější kolega mu říká: „Ty jsi nebešťan a hledíš na zemi očima nebešťana. Ale na zemi nejsou nebeské poměry, mezi nebem a zemí je veliká vzdálenost. A my radostným zpěvem slavíme, že právě dnes nebeský Otec tu velikou vzdálenost překlenul mostem. Ten most je Boží Syn, dítě, které posílá k lidem, aby je učil a naučil žít v pokoji. Boží Syn bude nyní lidem dobré vůle učitelem a dárcem pokoje.“

Ano, Vánoce jsou darem, pocházejí z rukou toho, který přichází z nebe k nám. Slyšeli jsme andělský rozhovor o tom, co narozený Ježíš přináší a působí v našem životě. Klene most mezi Bohem a člověkem. Ale tento most by nebyl zcela kompletní, kdyby nezazněla odpověď z lidské strany. Ukázala se Boží milost, která přináší spásu a vychovává nás k tomu, abychom se zřekli bezbožnosti a světských vášní, žili rozumně, spravedlivě a zbožně v tomto věku. Takto, BaS můžeme odpovědět. Jde o to zříci se zlého a důvěřovat Bohu. Kdo se zmítáte ve starostech, kdo jste zapleteni do bezvýchodných vztahů k jiným lidem, kdo si nevíte rady se svým zaměstnáním nebo zdravím nebo se svými dětmi - mějte důvěru. Bůh se nezdráhá namočit se do všeho, čím se brodíme či plaveme. Bůh se stal člověkem, aby nás upevnil a očistil od nerozumností a bezbožností. Tedy takového pocitu, že Bůh o nás nejeví zájem. Díky Kristu je možné žít jako člověk i ve světě poznamenaném násilím, podvody, obelháváním a výsměchy. Je to možné. Jen jestliže se spolehneme na to, že Ježíšova přítomnost je mocnější než všechno to, co život ukracuje, špiní a vzdaluje lidi od sebe.

BaS, spoléhejme na to. I na to, že je nám přislíbeno mnohem víc. To co sděluje poslední část biblické zvěsti: abychom … očekávali blažené splnění naděje a příchod slávy velikého Boha a našeho Spasitele Ježíše Krista. Slavíme příchod Ježíše Krista, radujeme se, jihneme, a to nejen nad krásou těchto dnů, ale i nad tím, co se před námi otevírá. Jako se Bůh kdysi dotknul tohoto světa v Kristu, tak přijde opět, a to v plné slávě. To, BaS znamená jediné: žijeme pod znamením Kristova přicházení. Bůh má s námi svůj záměr – stal se člověkem a dal nám moc stát se Božími dětmi. Již nyní všechno v našem životě nese znamení Boží moci, která se jednou projeví naplno, v plné slávě. V tom je naše naprogramování. Boží vize, která se již nyní postupně uskutečňuje. Bůh se stal člověkem, aby nás proměňoval ke svému obrazu – dokud nebudeme jednou s Ním v jeho království. V moci tohoto Božího programu smíme vše již zde přijímat jako předjímku nebes. Smíme přijímat jeden druhého, jako by to byli andělé či přímo Boží syn, který se nám ukazuje v našich bližních. S vánoční vděčností přijímejme i naše shromáždění coby náznak budoucí bohoslužby v nebesích. A je úplně jedno, jestli zpíváme čistě nebo mimo notu, ve velkém či malém počtu. A s takovou chutí a vděčností přijímejme i nabízený chléb a víno, vždyť se nám v nich vydává sám Kristus. Nechejme se občerstvit, je Boží hod. Vychutnávejme chléb, s gustem a s radostí se napijme z kalicha – neboť jen nabízená Boží milost dokáže ztišit nejhlubší hlad a žízeň. Přijímání chleba a vína je znamením přijímání Krista. Vždyť se shromažďujeme kolem stolu Páně díky tomu, že Bůh není pouhým divákem, nýbrž účastníkem našeho života.

Za to patří všechna chvála Kristu, jehož narození dnes slavíme. Kéž radost a sláva dnešního dne naplňuje i všechny vaše dny příští. Amen