Kázání: Lk 12,29-34

Neboj se. To se, bratři a sestry v Bibli opakuje často: Neboj se. O vánocích slýcháme, že andělé svou zprávu o narození spasitele zahájili výzvou: Nebojte se. Podobně mluví Ježíš k učedníkům na lodi v bouři. Ale i mnoho míst Starého zákona obsahuje stejné výzvy, jak nám připomnělo první čtení, kde Jozue a Káleb, jediní dva z dvanácti zvědů vyslaných do zaslíbené země, opakovaně uklidňovali Izraelce vystrašené z domnělé přesily nepřátel: Nebojte se.

V dnešním oslovení, uklidňující výzvě, jsou slova „neboj se" spojena s oslovením „malé stádce". Někdy si můžeme připadat malí a ztracení ve společnosti, ve světě. Po výsledcích posledního sčítání lidu, při kterém se k ČCE přihlásila polovina lidí proti stavu před 10 lety, můžeme podléhat pocitu, že jsme malí a ztracení. Co to je 50000 členů ČCE uprostřed 10 mil. obyvatel. Ovšem Kristus nás učí jiné optice, jinému pohledu: Neboj se, malé stádce, neboť vašemu Otci se zalíbilo dát vám království. 

Bůh ví, že nejsme velicí, že jsme malí podle měřítek tohoto světa, podle měřítek společnosti, ve které žijeme, ale zároveň nás ujišťuje, že to pro něho není rozhodující. Boží pohled není založen na většinovosti. Bůh se neřídí přáním většiny tak, jak jsme zvyklí z voleb a referend v demokratické společnosti. Hlas lidu není hlas Boží. To, prosím není kritika voleb jako takových. I v praktickém životě církve a sboru dodržujeme „demokratická“ pravidla rozhodování. A zrovna o letošním roce se říká, že půjde o supervolební rok. Buďme vděční za možnost svobodných voleb. Ale Bible nám připomíná ještě něco nad to: Boží království patří těm, kdo jdou úzkou cestou následování Krista, kdo se nenechají strhnout lákadly většiny.

My jsme v určitém nebezpečí, že si budeme hýčkat svou menšinovost, že si budeme myslet, že čím je nás méně, tím jsme vzácnější… Tak tomu není. To by bylo stavění na vratkém základu. Nemálo lidí se holedbalo svou příslušností k evangelické církvi, která – podle nich – představuje duchovní elitu v národě. Jen si vzpomeňme, jak často jsme se v církvi dovolávali Palackého a jeho pojetí, podle něhož právě proud husitský a českobratrský představoval smysl českých dějin. Tím se dnes nemůžeme ukolébávat, byť tady v Přerově nás k tomu sochy Komenského a Blahoslava mohou svádět.

Dnes chceme pro sebe přijmout Ježíšovo zaslíbení: Neboj se, malé stádce, neboť Vašemu Otci se zalíbilo dát vám království.

To je dobré slyšet dnes, na počátku roku. Takto Bůh přemáhá náš strach i naši nezdravou závislost na pomíjivých věcech: Tím, že nám dává mnohem víc. Bůh nám dává, co je nepomíjitelné. Dává nám své království. On nám vlastně dává sám sebe – ve svém Synu Ježíši Kristu, který kdysi přišel zemřít na kříži za naše hříchy a který nyní přichází žít v našich srdcích a životech.

Když Ježíši věříme – když věříme, že má moc nám odpustit a tak očistit; když věříme, že Bůh za námi jde, aby nás přijal za své syny a dcery – potom teprve můžeme rozumět i Ježíšově výzvě: „Prodejte, co máte, a rozdejte to. Opatřte si měšce, které se nerozpadnou, nevyčerpatelný poklad v nebi, kam se zloděj nedostane a mol neničí.“ Můžeme to říct takto: Bůh nám dává víc, než co sami vydáváme. Opravdu, když Bohu dovolíme, aby skrze nás nakrmil hladového, pomohl nuznému, povzbudil sklíčeného, tak si tím opatřujeme bohatství, poklad v nebesích, který nepomíjí, peněženky, které se nikdy neztratí. Tím pokladem je naše láska, víra a naděje v Ježíši Kristu – v Bohu, který sám „působí, že chceme i činíme, co se Mu líbí“.

Kde všude máme své poklady? V kapse? V bance? V zaměstnání? Doma v rodině? Kde je poklad, tam je ukotveno naše srdce. Tam leží těžiště našeho rozhodování. Odtud vyplývá, podle jakých kritérií bude člověk jednat. A to je (použiji latinské slovo) sacra důležité! Sacer, sacrum znamená svatý. Budeme se rozhodovat tak, aby to přinášelo Boží svaté požehnání, anebo zlořečení? Proto je tak důležitá otázka: KDE JE NÁŠ POKLAD? „Neboť kde je váš poklad, tam bude i vaše srdce.“ Kéž se naše srdce upíná k tomu, co je věčné. Ke zdroji požehnání. K Ježíši Kristu.

Největším nepřítelem pro takový krok víry je strach. Strach, že o něco přijdu. Strach, že nebudu mít dost potřebných věcí pro sebe a svou rodinu. Strach, že budu v očích druhých vypadat jako občan druhého řádu. Strach, obavy, že by toho bylo na mě příliš mnoho.

Proto potřebujeme slyšet: Nebojte se. Nevíte, co všechno přinesou další dny, ale nebojte se. Možná nás čekají nelehké chvíle, ale nebojme se. Kristus říká: já jsem přemohl svět. To je jeho výzva proti našemu strachu. Na něho přece učíme spoléhat. K němu se chceme vracet. Jeho chceme hledat, když jsme se mu docela ztratili. On přemáhá to, co my nejsme schopni přemoci.

Opakem strachu je láska. V listech apoštola Pavla můžeme číst opakovaně myšlenku, že láska přemáhá strach. Je dobré, když vlastní strach dovedeme přetavit v bázeň před Hospodinem, v důvěru a spolehnutí na jeho lásku. To se stane právě tehdy, když své strachy a obavy předložíme Bohu. Když je v modlitbě před Hospodinem vyznáme: Bože, mám strach, že přijdu o práci. Mám strach, že se rozejdu se svým partnerem. Mám strach, že už zůstanu sám či sama. Mám strach, že nezvládnu svou práci, nebo péči o děti. Mám strach, že mi druzí lidé a možná právě ti nejbližší nebudou rozumět. Mám strach z nemocí, které mě sužují. Mám strach ..... Každý z nás si může doplnit to, co právě jeho trápí, z čeho má obavy nebo přímo panickou hrůzu. Do každé takové obavy zaznívá Ježíšovo slovo: Neboj se. 

Mocný Bůh každému z nás podává svou ruku v Ježíši Kristu a zve nás k následování: Neboj se. Pojď se mnou. Já jsem ten, který tě provede vším, co tě čeká.

Bratři a sestry, máme královskou výsadu být dětmi skutečného, mocného krále. Nic v našem životě není vynecháno z jeho působení. Od věcí nenápadných, všedních až po ty věci nejnápadnější a mimořádné. Ve všem se můžeme spolehnout na jeho vedení. Ve všem máme zaslíbení jeho přítomnosti, jeho pomoci. Jde jen o to, aby náš poklad byl tam, kde je on, aby naše srdce bylo spojeno s jeho srdcem, aby naše slova byla proniknuta jeho slovem, a naše mysl byl naplněna jeho Duchem. Amen