1.čtení: Iz 60, 1 - 11

Bratři a sestry.

Pravdu má písnička, která zpívá, že s vůní purpury k nám vklouzlo to kouzlo Vánoc.

To kouzlo je spojeno se zasněženou krajinou a vonícím jehličím. Nikde jinde než v takovém prostředí nemohla vzniknout píseň o tiché a svaté noci. Píseň snad melancholická, ale především plná bázně i tiché radosti před Bohem. Nechceme se lacině rozplývat, ale přeci jen narození Božího syna je tajemstvím, tajemnem, nás zasahujícím.

Je to div: naším Pánem je malé dítě. „Jas jde s dítětem do lidských bran, chvála jde světem: Slávu má Pán.“

Ovšem přicházející Pán si často volí jiné cesty, než jaké my mu vytyčujeme. Našemu zavedenému a tradičnímu Ježíškovi se možná směje a žasne, jakou že jsme dokázali vyrobit povedenou karikaturu. Ale jakmile se On k nám přiblíží na dotek, žasneme my sami. Přicházejí jacísi cizinci. Přijde k tobě bohatství pronárodů. Cizinci vystavějí tvé hradby a jejich králové ti budou k službám. Podivné. My se chystáme přivítat svého Krále, narozeného Ježíše - a tu se objevuje kdosi úplně cizí. Slyšíme dobře? Nehraje si Bůh s námi? Jak to vlastně myslí? Proč Bůh užívá takové způsoby, kdy sám není vidět, a k ohlášení svého příchodu si užívá nám neznámé lidi? Ale tady se zastavme. Nejsou ti cizí lidé, třeba lidé ze sousedství, z jiných církví, z jiných tradic, nejsou, nemohou i oni být Božími posly?  Nechce nám Bůh takto naznačit, že kdybychom se věnovali jen a jen svému Bohu v našem nitru a poklidu mezi stěnami svého bytu, tak bychom jeho pravý příchod ani nezaznamenali? Nedává se nám Bůh poznat právě prostřednictvím jiných lidí, s nimiž se plánovaně nebo náhodně potkáváme? A co vlastně ve světle Vánoc znamená náhoda?

2. čtení: Lk 1, 26 - 38

            Zase nějaký cizinec se objevuje v našem příběhu. A ne ledajaký. Tentokrát je to anděl Gabriel. Podle někdejších představ stál Gabriel na druhé příčce andělské hierarchie. Jeho jméno znamená "Bůh je mocný", a působil jako posel Božích zpráv, takový Boží listonoš. Přichází k Marii a oznamuje jí, že se jí narodí dítě, syn. Byla to radostná zpráva, ale také celkem běžná. Takových oznámení bylo a je... To by v porodnici mohli povídat. Jenomže na této zprávě je zvláštní, že ji oznamuje znovu cizinec. Někdo, koho Marie před tím nikdy neviděla. Proto se napřed zarazila a rozvažovala o tom. Není divu. Různých šlendriánů bylo a je, a kdo ví, co tento má za lubem. Nemohla hned vědět, s kým se potkala. Ale Gabriel se projevuje jako pravý Boží posel. Nenavrtává se do přízně, nezkouší ji zmanipulovat, nežádá proplatit doručenou zprávu. Jen k ní přichází a říká: Neboj se, Maria, nalezla jsi milost u Boha.

            Děje se cosi důležitého. Marie slyší, že Bůh o ní ví. Že je jí dokonce tak blízko, aby mohla zakusit jeho přítomnost. Možná ji zakoušela už před tím, možná slyšela jeho hlas, ale považovala jej pouze za ozvěnu staré tradice. A teď najednou slyší, že ta stará tradice ožívá, zaprášený příběh proniká i do její přítomnosti a ona sama se v něm má své místo. Marie už nemá být jen posluchačkou Božího slova, zvěstovaného o svátcích z kazatelen, nýbrž sama se má stát nástrojem Božího příchodu. Jejím prostřednictvím chce Bůh zasáhnout do jejího i našeho světa.

            Marie začíná chápat, co mohla znamenat slova proroka Izajáše: Cizinci vystavějí tví hradby... Tvé brány budou neustále otevřené, nebudou zavírány ve dne ani v noci.

            Izajáš mluví o městě s otevřenými branami. Marie se otevírá Bohu, a sama se stává otevřenou branou, kterou k nám Bůh přichází. A k tomu slyší: Neboj se! Pokud zaslechneš Boží zaklepání a přijmeš jej k sobě, Bůh ti ukáže tvou cestu. Bůh počítá s tvým životem, bere jej do svých rukou a užívá si jej k tomu, aby nám všem byl blíž. Takto jednal s Marií a podobně jedná i s námi.

3. čtení: Mt 1, 18 - 25

            V závěrečném dějství dnešního čtení se naplno projevuje poznání, že Bůh jedná i skrze naše zmatky. Marie se za podivných okolností dostala do jiného stavu - a tím okamžitě i do řečí. Překročila hranice dovoleného, běžného chování, a okamžitě naráží na nepochopení a urážky. Dostala se do situace, kterou dobře znají vyvrhelové a různí rozvratníci. Přitom se zpočátku všechno zdálo tak pěkné...

            A tu se znovu ozývá anděl, Boží listonoš. Tentokrát se obrací na Josefa, snoubence Marie: Neboj se přijmout Marii, svou manželku; neboť co v ní bylo počato, je z Ducha svatého. Neboj se, jako Marie, otevřít se Božímu jednání a příchodu, kterým otřásá našimi povrchními jistotami, abychom nalezli jistotu pevnější a trvanlivější. Bůh si k tomuto jednání užívá nás, všelijak schopné a ještě více neschopné a křehké lidi. Ale především tu slyšíme - neboj se! Bůh ví, co dělá, on umí přetavit i naše zmatky do jasného vyznání, on nabourává naše předsudky a otevírá zamčené dveře. Marie se zpočátku dostala do hanby a zostuzení, na okraj společnosti. Po té, co Bůh promluvil a projevil se v jejím životě, přijímáme Marii úplně jinak - jako svědkyni víry, jako ženu, která se s pokorou a odvahou spoléhá na Boží vůli.

            Bůh promlouvá i na nás. A tak i nám se může stát, že se ze zavřených dveří proměníme v otevřenou bránu, kterou přichází Bůh. Bůh, který se nám dává poznat jako ochránce všech ukřivděných a zavržených, jako dárce světla, které v každém z nás zažehuje alespoň jiskřičku. A to světlo svítí a my v Ježíši Kristu poznáváme, jaký je opravdu Bůh: Immanuel - Bůh s námi. Bůh, který chce být s námi. Amen