Kázání: Jan 4, 46-54

Sestry a bratři,

  myslím, že všichni tady víme, v koho věříme, kdo je tím, který nás spojuje a přitahuje. Společně to vyznáváme při každých bohoslužbách slovy Apoštolského vyznání víry: Věřím v Boha Otce, jeho syna Ježíše Krista a v Ducha svatého, vyznáváme Kristovo vzkříšení a naději, že nás od něj nic neodloučí. Tak je to mnohokrát popsáno v Bibli, v našem vyznání a taky v písních, kterých máme tolik a každá je unikátním projevem víry. Jaký je Bůh a jak zasáhl do života lidí, o tom máme spoustu osobních svědectví. A přece, nenarazíme někdy na to, že tu je rozpor? Jakýsi rozdíl mezi tím, co čteme v Bibli, co vyznáváme a tím, co se odehrává v našem životě? Ten tu je a nedá se obejít. Ani zrušit, třeba tím, že bychom vzali Bibli sakum pikum doslova a mysleli si, že budeme-li dostatečně věřit, nastanou stejné věci jako v Bibli. Obávám se, že ve výsledku by se rozdíly mezi světem Bible a naším světem ještě zvětšily. Zvlášť u tohoto příběhu o uzdravení.

  Co s tím? Nebrat Bibli tak vážně? To by byla ještě větší pošetilost. Naopak, berme Bibli, Písmo svaté naprosto vážně. Vezměme ji za slovo. Tím rozhodujícím slovem je přece Ježíš Kristus, náš vzkříšený Pán! A to je rozhodující, co On říká a jak se jeho slova uskutečňují v příbězích Bible i v příbězích našich. Protože v našem životě je to stejné jako v Bibli. Na Bohu a jeho způsobech jednání se nic nezměnilo. Vždy jde o to, jak setkání s Bohem dokáže změnit člověka. Tehdy, v dobách biblických, i teď v době naší. V závěru Janova evangelia se píše: „Je jistě mnoho jiného, co Ježíš učinil; kdyby se mělo všechno dopodrobna vypsat, myslím, že by celý svět neměl dost místa pro knihy o to  napsané.“ (Jan 21,25) Do knih se to nevejde, ale do našeho života ano. Včetně toho, o čem jsme četli dnes. Každý den se to děje, jen to ne vždy vnímáme.

  Ježíš znovu po krátké době přichází do Kány Galilejské, kde předtím proměnil vodu ve víno. A znovu je celý příběh, ve kterém se ocitnul, označen jako znamení. Proč znamení? Znamení na něco upozorňuje, co se stalo nebo teprve stane. Nemusí nutně jít o zázrak. Je to takový náhled do Božího působení ve světě, v událostech našeho života. I v těch docela běžných, kdy se na první pohled celkem nic nestalo, nic mimořádného není vidět. Víra ale vidí, jak Bůh jedná a jak se věci a lidé díky Němu proměňují.
Za Ježíšem přišel jeden člověk, královský služebník, s žádostí, aby uzdravil jeho syna. Zval ho k sobě domů, to Ježíš odmítnul. Znovu naléhá. Ježíš mu říká: „Vrať se domů, tvůj syn je živ.“ Navenek se nic zvláštního nestalo, docela obyčejný rozhovor. A přece Ježíšovo slovo změnilo život. V tomto případě dva životy, v posledu život celé rodiny.

  Možná překvapivě to v prvé řadě zasáhlo člověka, o kterém bychom to netušili. Toho, který přišel za Ježíšem, aby pomohl jeho synovi. V ekumenickém překladu je u tohoto oddílu nadpis Uzdravení syna královského služebníka, ve skutečnosti jde o uzdravení obou.

  Královský služebník prosí o pomoc jeho synovi. K tomu došlo. Ježíš mu říká: Klidně se vrať domů, tvůj syn je živý a zdravý. Byla to velká věc, obrovská úleva. Je rozdíl, jestli být nemocný nebo zdravý. Otec se synem dostali cosi navíc, perspektivu dalšího společného života, můžou se na sebe těšit. Syn je zdráv. Přesto největší proměnu vidíme na otci. Ten pro sebe nechtěl nic, přišel kvůli svému dítěti. A došlo k tomu, že také on sám byl uzdraven, tím, že našel víru. Prosí o zdraví, Ježíš mu dává víru. Doslova se o něm píše: „Ten člověk uvěřil slovu, které mu Ježíš řekl.“ To je ta zásadní změna, proměna. Kvůli tomu Ježíš řekl a přichází, aby roznítil víru, aby obnovil vztah mezi Bohem a člověkem, mezi Dárcem života a naším životem. Ježíš do toho dává sebe, dává víru jako zkušenost s jeho blízkostí, s jeho láskou. V tom se od té doby nijak nezměnil, zato proměnil zástupy lidí. Královský služebník je jeden z nich.

  Je dobré naslouchat Bohu, nechat se poučit, přesto jde nakonec o to nechat se Bohem proměnit. Zažít, že jsem Bohem milován takový, jaký jsem, že se Bůh se mnou spojuje, je se mnou, ve mně. To naplňuje život a to proměňuje i náš svět.
V Božích očích jde o převratnou věc. Víra je zásadní jako sám život. Autor 1.Janovy epištoly to říká naplno: „Kdo má syna, má život. Kdo nemá syna Božího, nemá život.“ Dar víry je darem života. A tak mě napadlo, že uzdravení syna královského služebníka je ilustrací proměny, kterou prošel jeho otec. Oba, syn i otec jsou uzdraveni, dostali nový život, novou perspektivu, nový pohled na sebe, na svět. Oba zakoušejí, že je přijímá milující Bůh.

  Víra s člověkem něco opravdu dělá. Je to nástroj, kterým Bůh dotváří naše srdce, duši, celou osobnost. V mnoha směrech třeba zůstávám tím stejným člověkem s dobrými i špatnými stránkami, díky Bohu se v tom všem můžu lépe vyznat, vidím smysl svých proher i výher a hlavně důvod, k čemu mě tady Bůh chce.

  Ta proměna je patrná na tom královském služebníku. Na tom, jak  se mění jeho oslovení. Nejdříve se o něm píše jako o královském služebníku, pak jako o člověku a na konci rozhovoru jako o otci. To přesně vystihuje změnu, kterou prochází. Než se setká s Ježíšem, mluví se o něm neosobně, ví se o něm jen jakou zastával funkci či zaměstnání. Poté, co od Ježíše slyší, že jeho syn je živý, se o něm píše jako o člověku. Už tu není jen jako nějaký činitel, ale konkrétní osoba. Ten člověk uvěřil slovu, které mu Ježíš řekl. S vírou dostává lidskou tvář, osobnost. K tomu byl člověk stvořen, aby byl schopný žít ve vztahu víry. A kousek dál je pak tento člověk popsán jako otec: Tu otec poznal, že to bylo právě v tu chvíli, kdy mu Ježíš řekl, že je jeho syn zdravý. Otec a syn, to je nejužší vztah, ve kterém žije. Na tom vidíme hlubokou proměnu tohoto člověka, která se tu odehrává, proměnu od neosobní funkce po milujícího otce. K tomu dochází vždy, kdy se člověk přiblíží Ježíši Kristu, když jej nechá vstoupit do svého života a jde dál spolu s Ním.

  Bratři a sestry, takto Ježíš udělal další znamení. A k nim přidává mnohá další, kdykoliv s ním někdo spojí svůj život. Všechny knihy to nejsou schopné pobrat, ale náš život takovým znamením být může. Tím, jak nás formuje a naplňuje víra. Tím, že vezmeme Ježíše Krista za slovo, budeme v Něm a On v nás, necháme-li v sobě uzdravit všechno, co nás odosobňuje, odcizuje. Jak kdysi Ježíš změnil život jednoho člověka a jeho rodiny v Kafarnaum, tak působí i tady s námi v Přerově. Míří za námi, jde jen to, abychom sami udělali krok k němu a naše víra chytne nový dech, nový život. Možná nás napadne, že ta výzva je pro někoho jiného, pro nevěřící, hledající, my už takových zkušeností máme dost. Jenže Ježíš nepřináší slovo pro další informaci, jde mu mnohem víc o transformaci, proměnu, naplnění. Kvůli tomu Ježíš přichází. A díky tomu můžeme i my být svědky i aktéry jeho dalších znamení. Amen