JEŽÍŠŮV RODOKMEN – JSME V KRASNÝ SPOLEČNOSTI

Kázání: Matouš 1,1-17

Sestry a bratři,
pravděpodobně nás tento biblický oddíl moc nezaujal. Nedivil bych se. Je to záživné asi tak, jako bych předčítal z telefonního seznamu.
K čemu je tady takový rodokmen? A proč ho musel Matouš dát hned na začátek? Chápu, že dnes se někteří lidé se něčím takovým honosí, aby se pochlubili, že mají mezi svými předky známé osobnosti. Nebo jeho pomocí dohledávají nárok na restituci či nějaké dědictví. Ale proč to máme v Bibli a hned na začátku celého Nového zákona?
Není to jen seznam známých či méně známých lidí. Za každým jménem můžeme najít příběh. A ten vypráví, že Ježíšův příběh nezačal až jeho narozením před dvěma tisíci lety, ale má svůj počátek mnohem dřív, vlastně už na počátku stvoření. Boží vůle, Boží vztah ke světu, k člověku zůstává stejný. Ježíšův rodokmen nás nechce ohromit svou délkou a s kým vším byl příbuzný. Nejde v něm o letopočty a velké dějiny. Všimněme si, že jednotlivé generace jsou tady zastoupeny jménem. A jak se výčet jmen blíží k závěru, pohled se zaostří a soustředí na konkrétní rodinu: syna Josefa, muže Marie, z níž se narodil Ježíš. Takový je pohled Boží. Nevidí lidstvo obecně, nejde po velké historii, letopočtech bitev či uzavřených smlouvách, ale všímá si konkrétního člověka se svou tváří a svým příběhem. Každý – bez přehánění - tu má své místo, každý je stejně vzácný a nádherný.
Když se Ježíš narodil, začali zpívat andělé. To byla mimořádná událost, příchod Božího syna na svět. Ovšem ten příběh ukazuje Boží lásku ke každému svému dítěti. Nad každým z nás se raduje nebe, v každém člověku má Bůh zalíbení. (Odtud pochází přesvědčení, které jsme si osvojili až v posledních dvou stoletích, že všichni lidé se rodí rovni.) Boží vztah k nám můžeme pokazit a kazíme jen my sami. Přesto pořád platí, že Bůh má rád člověka, nás lidi takové, jací jsme. A z toho důvodu je na začátku evangelia rodokmen, společenství lidí přes hranice generací. Co jméno, ro člověk, to příběh víry, rozhodování podle ní, zápas o její předání, s mnoha selháními a novými pokusy vydávat svědectví o Bohu v tomto světě.
Na začátku příběhu Ježíše Krista je tedy rodokmen, listina jeho rodu. Když si ji pročítáme, je to možná nezáživné, většina jmen nám nic neřekne. Ale zkusme udělat jeden fígl. Zkusme si na závěr rodokmenu připojit své jméno. Nelekejme se, že bychom tím znesvěcovali Bibli. Naopak. Přece i my patříme do tohoto rodu. Žijeme sice o mnoho století později, navenek v úplně jiném světě. Ale to opravdu jen navenek. Svět je pořád stejný, jak jej stvořil Bůh a jak o tom mluví začátek Bible. A začátek evangelia k tomu přidává, že s tímto světem se Bůh ztotožnil, tak jej miloval, že poslal svého Syna. Ježíš se stal součástí toho rodu, jehož kořeny vedou přes Davida až k Abrahamovi. A díky Ježíši se i my stáváme součástí této řady. Jak stojí na začátku Janova evangelia: Těm pak, kteří ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi. (1,12). Jsme součástí tohoto rodokmenu jako Boží děti. Předchází nás řada generací velkých i neznámých jmen a další generace se objevují po nás. Ve své víře nejsme sami.. O tom svědčí Ježíšův rodokmen, že víra se odehrává ve společenství, že víra společenství tvoří. A je dobrodružné vědět, do jaké společnosti patříme – a že sami tuto listinu doplňujeme. Nejsme osamoceným ostrůvkem, skupinou pár jednotlivců, kteří se potkávají v jednom kostele. Jsme tím, co každou neděli vyznáváme: „Věřím v svatou církev obecnou, společenství svatých…“  Naše víra má toto hmotné, konkrétní ukotvení.
Je důležité a užitečné o tom vědět. Žijeme každý v trochu jiných podmínkách. Někdo má v církvi řadu známých, třeba už od dětství. Jiní do tohoto společenství přišli až v dospělosti a spousta věcí, zvyků, lidí je jim cizí. Stává se, že ve vlastní rodině není žádný jiný evangelík, či ani jiný věřící. Nelze se pak o svou víru sdílet doma s partnerem, rodiči nebo dětmi. Někdy pak ve sboru narážíme na to, že to, co někdo bere za samozřejmé, jiného neoslovuje. Každý máme jiné zájmy, jiné zkušenosti, jiná očekávání. Ale i s tím, co nás odlišuje, jsme spolu napojeni na jeden kmen, do jednoho rodu, jedné Boží rodiny. A díky tomu nacházíme společné předky. To je přece fantastické. Ať jsme třeba doma se svou vírou sami, je za námi a kolem nás mnohem víc osob, tváří, modliteb, svědectví, než si uvědomujeme. Jsme jimi neseni, provázejí nás a posilují. Např. požehnání dané Abrahamovi, Jákobova vypočítavost i vytrvalost, Boazova pohostinnost, Amosův cit pro spravedlnost, Zorobábel, který se pustil do obnovy poničeného Jeruzaléma, Ježíš, který přišel, aby obnovil poničené lidství a přinesl světlo, které svítí dodnes. A k tomu výčtu jmen se připojuje i naše. Generace před Ježíšem jsou kořeny, ze kterých roste pevný strom a my jako větev či ratolesti jsme součástí jeho nádherné koruny. Listina Ježíšova rodu začíná v daleké minulosti a pokračuje spolu s námi. Je za námi a kolem nás mnohem víc živo, než by jeden řekl. Není to úžasný dar? Jak zpívá Jiří Suchý v jedné písni: „Ptáte se, proč jsem za sto let se ani jednou nezachmuřil, přesto, že kolem vadnul květ a vichr někdy krutě zuřil. Mně totiž osud nadělil několik dobrejch kamarádů, a tak mi ušlo, že jsem žil někdy i potmě nebo v chladu… A zatím kolem běžel čas a mně unikly souvislosti. No nedivte se prosím vás - v takový krásný společnosti.“
A ještě jedna věc je na Ježíšově rodokmenu nápadná: zlomovými body jsou Abraham, David, babylonské zajetí, Ježíš Kristus. Do nepřeberného výčtu jmen je vklíněna událost babylonského zajetí. Bylo to neštěstí, prohraná válka a nucené vysídlení do cizí země. Několik desítek let v exilu, zničený chrám i hlavní město. Byl to bolestivý zásek do dějin Božího lidu, neúspěch, neštěstí. A právě tato zkušenost se promítla do Ježíšova rodokmenu, kde se jinak objevují pouze jména. Je tím řečeno, že k životu víry patří nejen společenství dávných svědků či současných přátel, celá ta krásná společnost, ale také bolestivé zásahy, které nás kolikrát rozhodí, rozklíží, seberou chuť se bavit s druhými nebo i s Bohem. I to patří do našeho rodokmenu. Babylonské zajetí je předjímkou, že i v Ježíšově životě dojde k záseku. Objeví se kříž, bolest, smrt, temnota. Bez toho by jeho příběh nebyl kompletní. A náš také. Jak na to upozorňoval Ježíš: Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě. Kdo svůj život pro mě ztratí, nalezne ho. (Mt 16,24n)
Ale nepřehlédněme přitom jeden detail. Listina rodu Ježíše Krista zmínkou o babylonském zajetí říká, že tyto temné, tragické události stojí na počátku něčeho nového, nadějného. Poslední třetina rodokmenu začíná babylonským zajetím a končí narozením Ježíše Krista. Událost porážky, ponížení nakonec směřuje k narození Božího syna. Od beznaděje k nové naději. Od temnoty ke světlu. A podobně je to i v našem životě, kdy každá temnota nás může přivést blíž k Bohu. Tak podivuhodná je Boží pedagogika. „Kdo svůj život pro mě ztratí, nalezne ho.“ Musíme něco ztratit, abychom nalezli Ježíše, ke kterému odkazuje celý ten „nudný“ rodokmen. Amen