2. čtení – Marek 10, 46-52

Bratři a sestry,

dnes je Květná neděle. Obvykle čteme o triumfálním vjezdu  do Jeruzaléma. Ježíš na oslátku, pláště rozprostřené po cestě na znamení úcty, mávání zelených ratolestí a provolávané Hosanna synu Davidovu. Požehnaný, jenž přichází ve jménu Hospodinově – to volaly nadšené davy. Začněme dnes  událostí před tímto vjezdem. Ježíš spolu se zástupem cestou na oslavu velikonoc nejdřív procházel Jerichem. Bylo to poslední místo, kde si mohli odpočinout před náročnou cestou neustálého stoupání nahoru do Božího města.

Když Ježíš vycházel z Jericha, u brány seděl slepý žebrák. Známe i jeho  jméno, byl to Bartimaios. Jako slepý byl nucen žebrat na své živobytí, zcela odkázaný na milosrdenství druhých. Nemohl se vypravit na oslavu svátků jako ostatní židé v zástupu. Jednak neviděl na cestu a jednak byl přístup jakkoli postižených do chrámu zakázán. Nemohl obětovat jako druzí a vyhlídky na zlepšení jeho  situace byly zcela beznadějné.

Do jeho bez - naděje zaznívá volání o Ježíšově přítomnosti v davu. A tak se dal Bartimaios   do křiku. Co mohl ztratit? Nic, tak křičel. Bartimaios už dřív slyšel, jak Ježíš uzdravuje a naplňuje proroctví. Pochopil teď svoji šanci na uzdravení. Chtěl svým voláním přehlušit dav. Ježíši, Synu Davidův, smiluj se nade mnou! Bartimaios oslovuje Ježíše královským titulem: volá Synu Davidův. Oslovuje ho jako  toho, který byl Bohem pomazán. Netouží po uzdravení od kdejakého léčitele. Považuje Ježíše za opravdového Vykupitele a proto na něho křičí s žádostí o smilování. 

Jeho volání bylo tak velké a naléhavé, že se ho ti druzí snažili umlčet. Učedníkům i zástupu šlo o to, aby se Ježíš co nejdřív dostal do Jeruzaléma, nechal se prohlásit králem a oni by mohli zasednout po jeho pravici i levici. Podle jejich mínění měl Ježíš důležitější povinnosti, než se starat o potřeby jakéhosi žebráka. Čteme, že se Ježíš  zastavil. Zůstal stát, navzdory davu, který spěchal. Ježíš si nechává žebráka zavolat. Nejde za ním, Bartimaios si musí cestu najít sám, přestože je slepý. Je vyzván Bohem k vykročení. Lidé mu říkají – vzchop se, vstaň, volá tě. Odhazuje dokonce svůj plášť. Svůj jediný majetek, pod kterým v noci spí a ve dne mu na něj lidé kladou almužny. Věří, že s žebráním je konec. Věří, že bude uzdraven. Vykročil na cestu, i když ji nemůže vidět a nevidí. Vrchol celého příběhu je v jednoduchosti uzdravení. Co chceš, abych pro tebe učinil? Jdi, tvá víra tě zachránila. A Bartimaios hned prohlédl a šel tou cestou za ním. Uposlechl výzvu a vykročil.  Jeho víra se vydala na cestu a už nesedí u brány, ale putuje, následuje Krista. Končí jeho beznaděj. 

Mockrát jsme slepí a sedíme u cesty. Znavení a úplně bez naděje. Já tvrdím, že křesťan bez naděje není křesťanem. Nemáme právo na beznaděj. Bez ohledu na to, co se kolem nás děje ve společnosti, bez ohledu na to, jak zdraví právě jsme, co všechno nás tísní a co je na nás naloženo. Pokud se cítíme spoutáni, musíme doufat. Křesťan nemá být permanentní optimista – optimista je člověk, který nemá dost informací. Optimista  věří, že se „to nějak udělá“. Optimista žije v iluzi, že jeho přání jsou centrem všeho a kolem nich se točí svět. A když netočí, propadá skepsi. Dnes někteří říkají – neboj se přát si cokoli, máš nárok na splnění svých snů. Ti, kteří tomu uvěří, mohou dopadnout až na dno sebestředného sobectví.   Doufající  křesťan   sází svou naději na jedinou kartu - vkládá ji   do křiku – Ježíši, smiluj se nade mnou. Křesťan má být člověk zápasící o naději. Co to je, ta naděje? Je to  síla vytrvat i v situaci, v níž víme, že „to dobře nedopadne“.

V prvním čtení jsme slyšeli: Veleben buď Bůh a Otec Pána našeho Ježíše Krista, který nám ze svého velikého milosrdenství dal nově se narodit k živé naději vzkříšením Krista z mrtvých. Nově se narodit k živé naději. Naději na věčnost, kterou neruší ani smrt. Naději, kterou nemáme v rukou, nemůžeme se na ní podílet, nelze se na ni připravit. Je daná Kristem. Je velmi nekonkrétní a  přesahuje nás. Je nutno vykročit ze způsobu života, který stojí na zajištěnosti a pohodlí. Je nutné odhodit plášť „jistoty“ a vydat se na cestu. Putovat životem bez jediné záruky, jen se  zaslíbením  – jdi, tvá víra tě zachránila.

Lidská „obyčejná“ naděje je nadějí každodenního života. Směřuje k tomu, aby to či ono nastalo, pro nás se příznivě vyvíjelo, aby nám něco ze světa připadlo. Má jasné obrysy a konkrétní cíl. Směřuje vždy jen do světa, většinou jen do světa našich přání a proto s sebou nutně nese zklamání. Jako křesťané máme vědět, že je ještě jiná naděje. Naděje nevyléčitelně nemocných pacientů,   zcela evidentně a zřetelně projevující se  v plné síle v nouzi a zoufalství. Když jsou cesty obyčejného života zmařeny, když všední naděje je ztracena. Neupírají se k ničemu ve světě, nepředstavují si budoucnost podle přání, ale jen jako budoucnost. Překvapivě se projevuje velkou trpělivostí při snášení utrpení, překonáním postoje, kde já jsem středem všeho, překonáním strachu. Naděje způsobuje „nezávislost“ na nemoci.  Opakuji - naděje je síla vytrvat i v situaci, kdy víme, že to dobře nedopadne.  Čím je krize hlubší, z tím větší hloubky může tryskat pramen naděje. Když člověk přemůže sám sebe, tak uzraje k pokoře a dostane sílu. Shazuje okovy zoufalství, beznaděje a   je osvobozen k budoucnosti.

Víra a naděje by vždycky měly jít spolu.  Věříme něčemu, co je zahaleno oblakem tajemství. Události velikonoc, Kristova smrt a zmrtvýchvstání jsou  jedním z největších tajemství  a my k němu směřujeme  jen nadějí. Víra bez naděje,  bez pochybování, je ideologie, prodavačka jistot. Víra naději potřebuje. Proto je důležité naději pěstovat, opatrovat jako plamínek ve větru. Chránit ji před pokušením beznaděje nebo optimistické iluze. 

Jsou měsíce a jsou léta, kdy musíme každodenně zápasit o naději. Jsou dlouhé úseky života, kdy dobře rozumíme slovům apoštola Pavla – navenek boje, uvnitř úzkosti. Jsou etapy dějin společnosti i církve, kdy zlo a zmatek, zklamání, pochybnosti a starosti nás obklopují tak, že není vidět cestu ani na krok.

Víra je nadějí na osvobození z nejtěžšího žaláře, z vězení vlastního sobectví. Posedlost sebou a zaobírání se jen svými problémy je vězení, do kterého opakovaně upadáme. Naději nám přináší poselství evangelia, že „Bůh je větší než naše srdce“. Bůh tu je už teď  a my ho přehlížíme, protože věnujeme přílišnou pozornost sobě. Naše naděje   není v tom, že zjistíme, že Bůh existuje. Naše naděje je to,  že mu uděláme místo a slezeme z jeho trůnu, na němž jsme dosud v naivní aroganci dřepěli. Amen.

Modleme se: Bože, ty chceš mít u nás místo. Chceš být stále s námi v našem svědomí. Pomoz nám udělat si v sobě prostor, kde bys mohl přebývat. Amen.