Kázání: Lukáš 24, 36 - 49

Neděle Cantate - Zpívejme Hospodinu píseň novou.

Bratři a sestry,

církev po Velikonocích nevypadá příliš povzbudivě: učedníci se zdají být vystrašení, neschopní kloudné akce. Místo radosti zděšení, strach a zmatek. Ježíšovi nejbližší oněměli úžasem, zkoprněli; po celou dobu, kdy je Vzkříšený mezi nimi, nepromluví jediné slovo.

Takový byl začátek, anebo spíš předehra vedoucí ke vzniku církve. A taková bývá i její současná podoba. Vzpomeňme si, jak často nás přepadne strach, když se před námi objeví něco nového, něco, s čím neplánujeme. Nutnost připravit se na samofinancování církve. Někdo cizí přijde do našeho shromáždění, co mu říct a jak se k němu mít? Co všechno dělat v situaci, kdy se většina lidí o křesťanství nezajímá? Učedníci o Velikonocích zatím netuší, že začíná nová kapitola v jejich životě. Setkávají se se Vzkříšeným. Ovšem nevědí, co s tím. Nemohli uvěřit tomu, co se stalo a jen se divili. Nápadně tak připomínají nás. Jako oni i my máme Ježíše Krista mezi sebou, ale daleko spíše vidíme nejrůznější duchy, projekce našich přání, strachů, možná vzpomínek, a toho Vzkříšeného přehlížíme.

Proč tomu tak je? Tato povelikonoční zvěst míří k tomu, zda nejsme ve své víře příliš střízliví, skeptičtí. A opravdu se zdá, že jsme takoví až příliš. Až to považujeme za ctnost. Vypěstovali jsme si zvyk v tom, že veškeré dění ve společnosti a v celém světě, kulturu i politiku, vidíme odděleně od naší víry. Nespojujeme to s Bohem. Sám Bůh, říkáme si, v tom prsty nemá, jsou to všechno záležitosti lidské. A pomalu, aniž si to uvědomujeme, začínáme takto uvažovat i uvnitř církve. Vidíme ji svýma lidskýma očima a jako příliš lidskou. Hospodářské starosti i konflikty takový pohled jen utvrzují.  

Do toho Ježíš říká: Proč jste tak zmateni? Podívejte se na mé ruce a nohy: vždyť jsem to já. Dotkněte se mě a přesvědčte se. S takovou řečí přichází Ježíš za námi. Podívejte se konečně na mě. Nepošilhávejte jen po tom, co říkají druzí, co zrovna letí, nevěnujte se jen tomu, kolik vás je v kostele, kolik má sbor na účtu, netrapte se jen svými limity. Ano, buďte na zemi, nic si nenalhávejte, ale ve všem, co děláte, se dívejte na mě. Jsem to já, tady, mezi vámi a s vámi, jako jsem byl kdysi se svými učedníky.

Ježíš k nám takto přichází, ne však proto, abychom ustrnule zírali, abychom ustrnuli. Nabízí nám sám sebe, svou blízkost, a něco po nás chce. Ptá se: Nemáte něco k jídlu? Otázka míří přesně. Máme, co bychom přicházejícímu Kristu nabídli? Jsme vůbec připraveni na to, že se nás takto zeptá? Počítejme s tím, abychom měli co Ježíši nabídnout. Jelikož je otázka, jestli bude stačit trocha té křesťanské kultury, trocha diakonie, občas hezké koncerty v kostele… Snad to není málo. A přece to vše bude jen náhražka, dokud do toho nevložíme sami sebe. Dokud Ježíšova přítomnost s námi nepohne, nenaplní nás, podobně jako autora 98. žalmu: Zpívejte Hospodinu píseň novou, neboť učinil podivuhodné věci, zvítězil svou pravicí, svou svatou paží!  Hospodin dal poznat svoji spásu, zjevil před očima pronárodů svoji spravedlnost, na své milosrdenství se rozpomenul, na svou věrnost domu Izraele. Spatřily všechny dálavy země spásu našeho Boha. To je písnička víry. Bůh na mě nezapomněl.

Tak jedná Ježíš mezi námi. Otevírá ústa i srdce. Působí tak hluboce, že nemůžeme nereagovat, nemůžeme dělat, jakoby se nic nestalo. A nejen ve svém nitru, ale i navenek. Představte si hráče – hokejistu, který vstřelí gól v důležitém zápase. Třeba gól ve finále mistrovství světa. A namísto radostného křepčení a křičení by ten hráč řekl prostě jenom „gól“. To by působilo poněkud nepatřičně. Jsou prostě situace – nejen ve sportu – kdy z nás něco vytlačuje daleko intenzivnější zvuk či hlas než pouhé mluvené slovo… A to je případ i bohoslužeb a chválení Boha zpěvem. Zpíváme Bohu proto, že - řečeno s Lutherem - nemůžeme jinak! Radost, víra, kterou máme se chce projevit a musí tryskat ven. Proto zpíváme,  protože se radujeme, že tu jsme, že jsou tu s námi naši milí - sestry a bratři a že je tu s námi sám Bůh. Kdybychom chodili do kostela jen z povinnosti, ze zvyku, jen proto, že nemáme na práci ni jiného lepšího – potom by nejspíš stačila jedna ušmudlaná písnička. Jenže radost v nás, radost ze setkání s Kristem, v nás rozeznívá nový chvalozpěv. On sám je tím důvodem. Vzkříšený Ježíš, který vchází do našeho života i skrze dveře zamčené našimi obavami, střízlivostí, dobrými i nedobrými zvyky. Neradujeme se přece vždy společně jenom tak. Tím je slovo, které jme slyšeli: Hospodin učinil podivuhodné věci, zvítězil svou pravicí, svou svatou paží… Bůh zvítězil a všem dal poznat svoji spásu! Svou lásku v Pánu Ježíši Kristu. To je pravý původ i důvod naši radosti, našeho zpěvu.

Tehdy jim otevřel mysl, aby rozuměli Písmu. Řekl jim: „Tak je psáno: Kristus bude trpět a třetího dne vstane z mrtvých; v jeho jménu se bude zvěstovat pokání a odpuštění hříchů všem národům, počínajíc Jeruzalémem. Vy jste toho svědky.“

Ježíš jde za námi, jelikož něco očekává. Ptá se, jestli máme něco k nasycení. Povolává nás do služby svých svědků. Přestože ví, co jsme zač. Přišel k nám, aby nás zbavil strachu, malomyslnosti, aby nás vytrhl z ustrnulosti a přitáhl k sobě. Aby překonal odstup, který jsme si vytvořili. A dodává: Vy jste mými svědky.

Bratři a sestry, jak svědčit o Ježíši, bych rád dnes spojil s výzvou žalmu: Zpívejte Hospodinu píseň novou. Zpívejte. Kde lidé zpívají, tam se třikrát modlí. A proč píseň novou? Ne že by ty staré písně už nestály za to: Ambrožovy chvály, husitské chorály, katolické zpěvy, bratrské písně, Luther, Třanovský, Eben … Nejde tu ani o nový zpěvník, který se pomalu připravuje. Žalmista myslí novost zcela jinou. Nová píseň je taková, která vyjadřuje novou skutečnost, co nastala mezi Bohem a námi. A takové písně zpívala už ranná církev, husité, Bratří a zpíváme je snad i my. Ta nová věc nastala s příchodem Pána Boha do tohoto světa, s příchodem Ježíše Krista do mého života. S jeho obětí na kříži, s jeho vzkříšením, s odpuštěním vin. Víme, že od té chvíle už nad námi nepanuje hřích a zlo. Nejsme otroky svých vášní a slabostí, nemusíme jim podléhat, ale můžeme se spolehnout, že máme odpuštění v Bohu. V Bohu, který přemohl i smrt. O tom když zpíváme, hlas žádného člověka nezanikne, ať jsme na tom se zpěvem jakkoliv. Nebojme se přidat se ke zpěvu. Vždyť nezpíváme kvůli hodnocení posluchačů, ale kvůli tomu, že i za námi Ježíš přišel. Tak se připojujeme k mnoha těm, kteří chválí vzkříšeného Krista, propojení Duchem svatým. Je krásné, že se i my můžeme k nové písni přidat. Amen