Neděle 18.6.2017

Kázání: Skutky 10,21-35
Bratři a sestry, už první sloveso „sešel dolů“ předznamenává dynamiku celého příběhu. Podobně jako další užitá slovesa: hledat, posílat, pozvat, zavést, vydat se, přijít, vejít… Jde o pohyb, o akci. O pohyb člověka k člověku. Ale nic nahodilého, žádné chaotické hemžení. Za tím cíleným pohybem je Boží vyslání. Bůh uvádí věci a lidi do pohybu. K takovému, který je nakonec přivedl k sobě, ve společenství církve. A k jejímu dalšímu růstu, jak nás Bůh oslovuje a dotýká se Duchem svatým. Kdo uvěří, přijme Ježíše Krista, patří jemu. To vyjadřuje řecké slovo pro církev (kyriaké = ti, kdo náleží  Pánu). Ti všichni patří do společenství Kristovy církve a vyprávějí její příběh. Příběh o tom, jak jde Bůh za člověkem, jak mě Bůh našel.
Jako křesťané patříme Ježíši Kristu, žijeme s ním a jsme jeho láskou utvářeni. O tom svědčí sám Petr – ještě před Velikonocemi sebejistý muž, první učedník, jakmile však šlo do tuhého a s jeho Mistrem, s Ježíšem to vypadalo nalevačku, vzal nohy na ramena. A na dotaz, zda také on nepatří k Ježíši, několikrát odpoví záporně. Zapře Ježíše a vlastně všechno, co s ním prožil. Co s člověkem udělá strach a pud sebezáchovy! A teď, nějaký čas po Ježíšově vzkříšení tlučou na jeho dveře jacísi neznámí lidé a Petr se tentokrát nijak nezapírá, neschovává, jde za nimi a říká rovnou: Jsem ten, kterého hledáte. Petr neví, proč přišli a co mají za lubem, přesto schází k nim dolů a otevírá jim dveře. A právě díky tomu příběh církve mohl dál pokračovat. Dokonce i tam, kde by to sám Petr vůbec nepředpokládal.
Sestry a bratři, vezměme tento detail z Petrova života vážně. Budeme-li mít odvahu otevřít dveře, budeme překvapeni, s kolika lidmi se setkáme, kteří mají zájem o víru, o něco pevného a hlubokého. Jen nečekejme na to, až lidé zabouchají na naše dveře. Otevírejme dveře, abychom sami vyšli ven a dostali se do pohybu. Tím otevřením dveří a pohybem ven myslím pohyb ven ze strnulosti, ze zažitých a vyvětralých zvyků, z debat o počasí, o zahradě směrem k zájmu o druhé, ke sdílení víry a povzbuzování. Tolik to potřebujeme. Vyjděme ven z udržovací mentality, z představy, že vše se musí zákonitě ubírat podle statistického vývoje. Nemusí. Pán Bůh s námi zamýšlí nové věci a posílá nám do cesty lidi, kteří se ptají a hledají. Nebojme se jejich otázek, ani toho se představit jako ti, kdo věří, jako křesťané. Kdo poznali lásku Ježíše Krista, kdo přijímají každý den, celý život jako dar. Kdo jsou neseni tím, že náleží Ježíši Kristu, že patří do Božího lidu, do jeho rodiny. To je přece nádhera. Takoví lidé se neschovávají za svými zdmi. Jsou otevření pro nová Boží oslovení a pro nové úkoly.
Hned druhého dne se s nimi Petr vydal na cestu.  Přišli do Cesareje, kde je už očekával Kornélius. Dostali se do města nazvaného po římském císaři Augustovi, s přístavem, amfiteátrem, kde sídlil římský místodržící. Kam se člověk podíval, viděl známky římské moci. Právě sem byl Petr přiveden, aby se setkal s jakýmsi cizím člověkem, pohanem a svědčil mu o Ježíši Kristu. Navenek to vypadá, že tu má všechno ve svých rukou císař, že všechno podléhá politické a ekonomické moci. Zdá se, že rozhodující je ten, kdo je všude vidět, v podobě soch, vyobrazení na mincích, nebo jako dnes v médiích. Kolikrát jsme i my ve vleku takové představy. Děláme si těžkou hlavu z toho, že jako křesťané nejsme vidět a nemáme pořádný vliv. A tak se to snažíme dohnat, hlavně technickými a finančními prostředky, kterými se snažíme konkurovat jiným vlivům. Ovšem místo toho, abychom se sami stali prostředkem, Božím médiem, které přináší do světa evangelium, dobrou zprávu o Bohu, dárci odpuštění a naděje.  Boží slovo má co říct, lidé mají co očekávat. Jen se nesnažme konkurovat tomuto světu a připodobňovat se mu. Jen se podívejme: Co udělal Petr? Otevřel dveře, vyšel ven ze svého domu, ze svého prostředí, vydal se do města, kde si musel připadat cizí a ztracený, a to kvůli jednomu člověku, jakémusi cizinci a pohanu. Jde za ním a mluví s ním o své víře, o tom, co sám zažil se vzkříšeným Kristem a v nové rodině církve. Dal k dobrému své zkušenosti, svou vděčnost. Možná měl obavy, jak to všechno dopadne, jestli se mu nevysmějí nebo nezatknou. Tehdy mohlo jít o život. Přesto šel. Věděl, že pro něj více znamená život věčný. A hlavně, na prvním místě, šel za Kornéliem proto, že mu to bylo uloženo jeho Pánem. Jděte do celého světa a kažte evangelium. To bylo uloženo Petrovi i nám, bez ohledu na to, jestli se nám chce, nebo ne.
Petr dostal vidění, vzkaz, že s Božím slovem může a má jít ke komukoliv. Nemá hledět na to, jestli je kdo židem nebo pohanem, bílým nebo Romem, domácím nebo přistěhovalcem. Všude jsou lidé, kteří jsou připraveni přijmout evangelium. I na tom nejméně pravděpodobném místě. Někdo jim však tuto zvěst musí donést! Mnoho lidí hledají, ptají se, čtou, ale to ještě nezaručuje, že se s Bohem setkají. Jak jej taky mají najít, když jim nikdo neukáže cestu? Až vášnivě o tom píše apoštol Pavel: Jak mohou uvěřit v toho, o kom neslyšeli? A jak mohou uslyšet, není-li tu nikdo, kdo by ho zvěstoval? (Ř 10,14) Každý den se potkáváme s lidmi, kteří jsou na tom podobně jako Kornélius. A nejsme právě my k nim posláni? Jako křesťané žijeme s Ježíšem Kristem, víme, komu jsme uvěřili, komu vděčíme za svůj život, jsme posláni s vírou do světa. Jen si vezměme, kolik to bylo lidí, díky nimž jsme my sami uvěřili. A kolik lidí je mezi námi, kteří se mohou setkat s Božím královstvím právě díky mně, díky nám. Ale pokud jim nikdo nebude zvěstovat, svědčit, jak mohou uvěřit? Vezmeme-li na sebe tento úkol, můžeme mít naději na růst a rozkvět církve.  
Bratři a sestry, v tom jsme nezastupitelní. Nemůžeme po straně poukazovat na druhé, že ti to svedou lépe než my. Nemůžeme se odvolávat na dobu, která nám moc nepřeje. Apoštol Petr rozhodně nežil v lepší době, naopak. Ale věděl o svém poslání zvěstovat Ježíše Krista. A také o velkém zaslíbení: Když překročíme práh svých obav, své ulity, a vyjdeme se svou vírou ven, poznáme, že Bůh násobí všechny naše nesmělé pokusy. Kde se zvěstuje evangelium, kde dáváme ve svém životě místo Božímu slovu, tam působí Duch svatý. Kde se vydáváme do služby Bohu jako jeho médium, Bůh způsobí, co už je jen v jeho moci - že jeho slovo zasáhne lidské srdce. Že člověk opustí oběžnou dráhu kolem sebe a je přitažen na oběžnou dráhu kolem Krista.
Bratři a sestry, tak Bůh působí, spolu s námi. V církvi jde o příběh Boží cesty k lidem i cesty od člověka k člověku. Přeji nám všem hodně krásných setkání a nových zkušeností, s hojným občerstvením Duchem svatým. Amen