Kázání: Filipským 3,20-21

Bratři a sestry,
slyšíme Pavlova slova, že máme občanství v nebesích. Být římským občanem znamenalo mít, velmi významná práva. Však toho také Pavel jednou využije. Když měl být souzen, odvolá se na své občanství a hned s ním zacházejí jinak. I dnes být občanem znamená obvykle, mít docela zásadně jiná práva, než cizinec. Vidíme to v uprchlických táborech, tam se práva nedomůžete. A kde není právo, není svoboda. 
Ježíš přišel s nabídkou nebeského království. Nabízí ještě jiné občanství než naše republika. A v jeho království to funguje výrazně jinak. Pavel to ve svých dopisech popisuje jako nový život, nové smýšlení, nová píseň, nový řád. Po velikonocích vzniká církev jako nové společenství, jako zárodek nebeského království. Tento nový „státní útvar“ má své uspořádání a má své občanství, duchovní zakotvení. Nejvyšší hlavou je Ježíš Kristus. Díky tomu se z cizinců mohou stát a stávají spoluobčané. Bratři a sestry. Boží moc nespojuje lidi násilím či vyhrůžkami, ale autoritou lásky a víry. Ta je tak silná, že dokáže utvářet společenství lidí výrazněji, než pozemské zákony. A tak naše nebeské občanství, spojení s Bohem vždy ovlivňovalo to, co se odehrává v našem pozemsko-občanském životě.  
Apoštol Pavel se odvolává nejen na římské, ale především na nebeské občanství. Když to slyšíme, možná to zní provokativně. Necítíme se jako nějací nebešťani, jako éterické bytosti, které mají své domovy v nebi a jsou zde na zemi jen mimochodem. I se svou vírou jsme zde na zemi, se vším všudy. Zde jsme doma, zde máme své rodiny, práci, svůj úkol, jsme dělníci na Božím poli a pole je tento svět, jak říká Bible. Nesnažíme se nějakým sněním uniknout ze světa do zásvětných dálek, jsme zde a chceme tady i zůstat. Přes všechny maléry se nám tady ostatně líbí, troufnu si říct.  
Občanství v nebi nás ovšem nezve k tomu, abychom z naší pozemskosti utíkali někde do nebeských sfér. Nebe a země jsou propojené – v osobě Ježíše Krista, který žil tady na zemi, ale do všeho vnášel království svého Otce. Podle evangelia první Ježíšova slova na veřejnosti zněla: „Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království.“ 
Co nebeské občanství může pro nás znamenat, napoví jedna historka: Lovec našel v lese malého, čerstvě vylíhnutého orla. Vzal ho domů, dal ho do kurníku ke slepicím a mládě, přestože to byl orel, král ptactva, ďobalo spolu s kuřaty. Po čase přijel k lovci na návštěvu jeho přítel a hned hlásí: „Tamhleten pták přece není žádná slepice, vždyť je to orel“. „Jasně“, říká domácí pán, „ale já jsem z něj vychoval slepici“. „Ne“, říká návštěvník, „je a vždycky to bude orel, neboť má v sobě orlí srdce“. „Ale ne“, trvá si na svém hospodář, „jednou se holt stal slepicí a orel už z něj nikdy nebude, už nikdy jako orel nevzlétne.“
I dohodli se, že to vyzkouší. Host vzal orla na svou pěst a řekl: „Orle, ty náležíš nebi, rozprostři své perutě a leť.“ Orel zaplácal nemotorně křídly a seskočil k ostatním slepicím zobat zrní. Zkusili to znovu, a se stejným výsledkem. 
Příštího rána za východu slunce zvedl muž orla a řekl: „Orle, ty nepaříš této zemi, ty náležíš nebi. Leť.“ Ale orel nevzlétl. Pak nechal muž znalý přírody orla hledět přímo do slunce. Tu náhle roztáhl orel svá mocná křídla, vznesl se, letěl výš a výš, a nikdy už se nevrátil.
Ani člověk, bratři a sestry, není jen slepice, která s tváří věčně skloněnou k zemi ďobe zrní, ani člověk nepatří jen této zemi, ale má srdce orla, které ho chce vznést – odtud pak slovo vznešenost. Slunce v příběhu znázorňuje Pána Boha, který člověku propůjčuje sílu k letu: orel vzlétl v síle Boží, tehdy znovu nabyl své původnosti, a stejně tak i člověk se v Boží síle může oprostit k pravému životu. U proroka Izajáše se píše: Ti, kdo očekávají na Hospodina, nabývají nové síly. Vznášejí se jako orlové, běží bez únavy, jdou bez umdlení.
Ten obraz nám říká něco podstatného k naší otázce, zda člověk patří k zemi, nebo k nebi. Ale jako každý obraz taky pokulhává. V životě by bylo scestné dělit lidi na orly a slepice. V žalmu 33 se říká, že Hospodin utvořil srdce každého člověka. Nejsou žádná kuřata ani slepice, ale všichni jsou mladí orlové a orlice, kteří jen občas po způsobu kuřat zobají na dvorku. Všichni mají orlí oči nebo orličí srdce, stačí nebýt jen fascinován zemí a její přitažlivostí, stačí obrátit svou tvář ke slunci Boží spravedlnosti a lásky. 
Když se otevřeme, rozprostřeme a vydáme Bohu a jeho záření, ta Boží vznešenost v nás ožije a člověk se zase o kus vznese – povznese. Už to můžeme vědět, že jsme jako ti orlové, kteří mají za úkol se znovu narodit, to znamená zvednout tvář, pohlédnout do slunce, odevzdat sebe se vším všudy Bohu – a vzlétnout.
Obraz končí tím, že orel vzlétl, letěl výš a výš, a už nikdy se nevrátil. Ani tady ten obraz zcela nesedí. Vždyť člověk, v jehož srdce ožil Bůh, neodfrčí do nebe, nevyvane z hejna. Slyšeli jsme, že ve víře nejde o to, abychom se odpoutali od země. Náš Bůh je Bohem sestupujícím. Bůh sestoupil k nám. I orel si nelétá jen ve výšinách, ale vrací se zpět, ke svým, aby společně vzlétali i sestupovali.
My, křesťané, máme své občanství, svůj pravý domov v nebi, tam je náš původ i náš cíl. Ale máme taky své občanství tady na zemi. Kristus vyhlásil v podmínkách našeho světa ústavu Božího společenství, Boží vlasti a republiky. Království nebeské se přiblížilo a je mezi námi. Nemusíme proto nikam a od ničeho utíkat. Žijeme na zemi Bohem navštívené, na zemi a ve světě, které Bůh miluje. Kam bychom tedy utíkali, když Ježíš sem přišel, aby hledal, co zahynulo, když se angažuje pro dobro každého z nás?
A tak jsme ve světě, jsme oběma nohama na zemi, ale naše srdce, náš způsob života, naše společenství je díky Ježíši Kristu a Duchu svatému motivováno a napájeno z nebe. To on si nás našel, když jsme ještě byli uhranuti dvorkem, to on nám dal vzlétnout za ním a pak se i vrátit se změněným pohledem v očích jako ti, kdo byli probuzeni k novému životu Božích dětí. K činnému angažovanému životu, jelikož nebeské občanství je spojené s odpovědností každého z nás za tento kousek nebeského království v podobě našeho sboru. A také děkujme za svobodu, kterou máme tady na zemi. Ta orlovi jen sluší, může plně žít jen ve svobodě. Představte si orla v kleci, to pak není o moc jiný než slepice. A tak můžeme být za svobodu vděční. To jsme si mohli v pátek 17.11. znovu uvědomit a svátek svobody oslavit. Když budeme děkovat a takové svobody si vážit, uvědomíme si ten obrovský dar a budeme si více vážit těch lidi, kteří za ni bojovali a leccos obětovali. A možná pak bude pro nás přirozené se osobně angažovat pro to, abychom svobodu neztratili, abychom ji využívali pro společné dobro naší společnosti. Abychom, jako občané nebe i této země se nebáli postavit proti tomu, co se nám nelíbí, či naopak podpořili to, co je k prospěchu všem. Abychom jako nebeští i pozemští občané činně jednali ve sboru i ve společnosti. Nejsme přece slepice, ale orli, vznášející se v Boží síle. Amen