Neděle 19.3.2017

Kázání: Lk 13,1-9

Bratři a sestry,

víme, k čemu slouží navigace – pomáhá určit naši polohu a ukázat nejvhodnější cestu ke zvolenému cíli. Dnes navigační přístroj najdeme téměř v každém novém autě, ale můžeme ho mít i ve svém mobilu. Šofér není odkázán na papírovou mapu, a v klidu za volantem sleduje na displeji svou trasu.

Dnešní třetí postní neděle slouží jako takový navigátor. Nazývá se Oculi, tzn. oči, podle introitu: Upírám své oči k Hospodinu… Upírám své oči podobně jako turista upírá svůj zrak na mapu nebo na značky, aby nesešel z cesty. Takovým turistou jsme my všichni. Vždyť život ve víře je cesta. Cesta, vedoucí dopředu někam za obzor, kam nedohlédneme.

Dnes si chceme připomenout, jak je důležité nespouštět z očí cíl cesty a značky, které k němu vedou.

O tom mluví Ježíš. Začíná možná odtažitě, o nevinných obětech Piláta, o osmnácti zabitých pod spadlou věží v Siloe. Šlo o konkrétní, nešťastné události. Proč o nich mluví? Jde o naši reakci. Někdo se zhrozil, jiný to zhltnul jako další zajímavost ze světových aktualit, další se zatvrdil ve svém ateismu – vidíte, kdyby tu byl bůh, tak by to přece nemohl dopustit! K takovým událostem a reakcím dochází den co den. Tuhle výbuch muničního skladu, pád letadla, vážná nehoda na silnici, sebevražedné výbuchy, nemoc…

Co na to říkáme? Možná jsme si už na takové zprávy zvykli, někdy zanadáváme na domnělé viníky, jindy politujeme oběti. A do toho říká Ježíš, že nás se to týká také! Ježíš svazuje tyto události s naším životem. Už jsme si přivykli na to, že podobné události pozorujeme jako diváci či komentátoři před TV obrazovkami. Jenomže Ježíš převádí řeč na nás. Nejde jen o ty ubohé oběti nebo proklaté viníky. Vždy jde také o nás, o to, co my s tím uděláme, respektive co uděláme sami se sebou. Představme si, že sedíme ve svém bytě a díváme se na zprávy. A po přehledu událostí se TV redaktor upřeně zadívá na nás a řekne: „Vážení diváci, jsme rádi, že zůstáváte s námi. Právě jste byli svědky nejnovějších událostí ve světě i doma. Celý náš štáb vyvinul maximální úsilí, abyste obdrželi co nejvěrnější a spolehlivé informace. A nyní vás, jako svědky žádáme, abyste se k nim vyjádřili. Souvisí tyto události s vámi? Myslíte, že máte na nich svůj podíl? Co všechno můžete udělat, aby se jim příště zabránilo?“

Bratři a sestry, to je moderní obdoba Ježíšovy výzvy: Nebudete-li činit pokání, všichni podobně zahynete. To Ježíš říká mně, tobě, nám všem. Samozřejmě ne jako výhrůžku, ale proto, abychom nebyli neteční a přijali vše, co nás zneklidňuje, jako výzvu. Výzvu k obrácení.

Zní to velmi tvrdě. Jako důsledek toho, že tuto výzvu přeslechneme a ignorujeme, je předloženo zahynutí, smrt. Smrt je obraz člověka odvráceného od Hospodina. Tak celá Bible, Boží slovo hovoří o žijícím člověku jako o mrtvém, když se odvrátil od Pána Boha. Takový člověk přijal dar života, ale nepodíval se na návod k použití, a tak si nevšiml jeho původce. Bez vztahu k Bohu, s Bohem jakoby člověk nežil.

Ježíš tady připomíná: člověče, dej si pozor, abys nezapomněl na své poslání a nedopadl jako suchý fíkovník. Jako strom, který se tu krásně vyjímá, ale nenese žádné ovoce.

Sem, bratři a sestry míří zvěst dnešní neděle. Každá událost má své příčiny, každá věc má svého tvůrce. Proto se na chvíli zastavme a popřemýšlejme, k čemu nás Bůh stvořil, jaký vztah k němu máme a chceme mít. Postní doba je k tomu nanejvýš vhodná. A zkusme obrátit nejen své oči, ale celé srdce k Bohu. K tomu Ježíš vyzýval po celý svůj život. Jste-li svědky něčeho nešťastného, obraťte se k Bohu a u něj hledejte posilu i odpověď na to, co s tím. Jste-li obdařeni něčím dobrým a radostným, víte, komu poděkovat.

Naše situace před Bohem je taková, že od nás chce – stručně řečeno – pokání, změnu mysli, změnu cílů, které jsme si nastavěli, jako by tu Pána Boha nebylo. Chce od nás, abychom slezli ze své soudcovské stolice či diváckého křesla, na níž je nám jasné, kdo všechno za co může, ze kterého jen křičíme, že o nás nejde, že my za nic nemůžeme. Chce od nás pokání, o to je něco zcela jiného, než klidné svědomí, nebo moderní výzvy, hlavně být v pohodě.

Víra je putováním, které od nás žádá vytrvalost a hledání správné cesty - obnovu ve vztahu k Bohu i bližnímu. Na této cestě máme dobrého průvodce, Ježíše Krista a Boží slovo. Přesto se stane, že občas šlápneme vedle, naše pozornost poleví, sejdeme z cesty. Proto mějme v sobě starost, abychom se neztratili. Mějme takovou starost i o druhé vedle nás. K tomuto nás naléhavě vybízí dnešní evangelium. Zabloudit se dá snadno, ale je vždy cesta zpátky. Obrácení. Podobenství o fíkovníku, přes všechna tvrdá slova, má nadějný závěr. Podobenství mluví o Boží trpělivosti s námi. Oním služebníkem, vinařem, který se přimlouvá, aby fíkovník nebyl poražen a dostal ještě nějaký čas, je sám Ježíš. On nám připomíná, že je ještě čas. Ještě je možné se obrátit k Bohu, ale nevíme, jak dlouho. Pán Ježíš nás z lásky „okopává“, když jsme nakopnuti nějakým neštěstím ve své blízkosti či jinou událostí. Ještě máme šanci, ještě se o nás vinař pečlivě stará. A všechna Ježíšova péče, které se nám dostává v jeho slově, ve svátostech, ve všech projevech jeho blízkosti, nás chce přivést k obrácení.

Proto, bratři a sestry, nechejme se obdělávat a okopávat. Spolehněme se na Boží milosrdenství, které nám dává šanci. Které i z maličkého zrnka dává vyrůst krásnému stromu. Proto se nebojme k Bohu přijít, i s tím, co je v nás suché a neživé. Ježíš je zdroj obnovy a nového růstu, nadějí, že s ním nikdy není pozdě. Amen