Neděle 21.8.2016

Kázání: Mt 10,16-20

Dnes je, bratři a sestry, docela hustý datum (21.srpna). Mladším lidem to možná hned nesepne, ale pro mě a pro řadu jiných je dnešní den spojen s okupací vojsk Varšavské smlouvy. Byl to konec Pražského jara, konec šancí na svobodu a vysněnou demokracii. Ten rok to začalo překvapivě nadějně, až to v srpnu utnuli vojáci vyslaní z Moskvy. Jak by řekl klasik, naše další slavná prohra. Sám si na to nepamatuji, byly mně tehdy dva roky, ale z vyprávění vím, že jsme byli s rodinou na chalupě v Krkonoších a mí starší sourozenci, jakmile se dověděli o příjezdu vojsk (letadla létala přímo nad námi), šli a sousedům (našim přátelům) vyplenili všechny záhony se zeleninou. Sepnula v nich domněnka, že je válka a bude nutné se zásobit…

Nechci ale mluvit o světových událostech. Jen mě dnešní datum ponouká k zamyšlení, jak často se člověk dostane do situace, kterou sám nemůže ovlivnit. Jednou je to z důvodu mocenského, jindy jde o humanitární krizi, přírodní neštěstí, úraz apod. Něco se přihodí a nám se zdá, že jsme jen hříčkou vyšších sil, osudu. Pak jde jen o to, jak se s tím vyrovnáme. Je jasné, že vnější síly jsou silnější než my a my se musíme podle toho zachovat. Teď jen, jestli si přitom zachováme svou tvář! V pátek jsem měl rozhovor s jedním člověkem na toto téma – posteskl si, jak málo je křesťanů v naší zemi (i to nám přijde jako osudová danost). Na to jsem mu pověděl, že nemá cenu si naříkat nad statistikami a zalamovat se tím, co sám neovlivním; jde o to žít podle svého přesvědčení, žít v osobní víře a vést k ní své děti, což u zčásti ovlivnit můžu. Prostě vždy začínat u sebe a ne u toho, jak si vede většina kolem mě. Na to jsem uslyšel, že jsem ještě mladý (to mi polichotilo) a že o světě toho asi ještě moc nevím (to už lichotka nebyla).

Bratři a sestry, můj společník v rozhovoru měl pravdu v tom, že svět je v mnoha ohledech zlý, zákeřný, vládne v něm právo silnějšího či bezskrupulóznějšího. O tom ostatně mluví i Ježíš, když se obrací na své učedníky: „Posílám vás jako ovce mezi vlky… Mějte se na pozoru před lidmi.“ Když Ježíš připravuje své učedníky pro jejich službu, pro náročnou službu vyslanců Božího království, říká jim naplno, co je ve světě bude čekat. Nemůžou očekávat vděk, vítání s chlebem a solí, ani soucit, pomoc, naopak jim bude hrozit pronásledování, žaloby, vláčení před soudy, žaláře, bičování … Na mnoha místech světa k tomu dodnes dochází. A co bychom k tomu výčtu přidali my ze své zkušenosti…? Výsměch, nezájem…? Ježíš tady nic nemaluje na růžovo, nikomu nenamlouvá v tom smyslu, že budeš-li pevně věřit, nic zlého se ti nestane. Dobře ví, že jeho učedníci jsou jen lidé, jako my, docela obyčejní, jako my, a proto potřebují slyšet povzbuzení, ale i to, že potká-li je něco zlého, patří to k věci. Víra není sprint na rovné dráze (když si vypomůžu olympijským žargonem), ale běh přes překážky. Sotva překonáme jednu, je tu další. Navíc cíl našeho běhu či klopýtání je kdesi v nedohlednu. Proto učedníci, stejně jako my potřebují silné kapky proti frustraci. Aby to nezabalili u první nebo druhé překážky. Můžou si totiž říkat: Jsme s Ježíšem, vybral si nás jako své apoštoly, vyslance, viděli jsme, co všechno Ježíš dovede, tak nám to jistě taky tak půjde. Vždyť nám Ježíš slíbil, že bude s námi, tak to musí jít hladce. Je-li Bůh s námi, kdo proti nám…? Ježíš své lidi moc dobře znal, věděl, co si myslí, a proto je staví před realitu, proto je připravuje na to, že to tak jednoduché nebude. Ježíšovi lidé musejí být připraveni na všechno. To patří k tréninku. Ale není to tím podstatným. Víte, Bratři a sestry, co je v Ježíšově instruktáži nejdůležitější? Je to hned první věta: „Já vás posílám“. Poslání. To je tu stěžejní – jak v příběhu učedníků, tak v našem životě. Kdo našel cestu k Bohu, kdo poznal a přijal do svého života Pána Ježíše Krista, ví, že je poslán. To dává smysl všem zdarům i nezdarům. Život víry je posláním, být tady svědkem a zástupcem Ježíše Krista. Božím spolupracovníkem. Tato úžasná výsada se týká nás všech. Nejde jen o faráře a presbytery. Máme každý své poslání, naplňujeme je ve službě slovem, zpěvem, modlitbou, návštěvami, ale i tím, že v neděli všeho necháme a jdeme na bohoslužbu. Patří k tomu i to, že si mezi sebou i doma povídáme o své víře, o svých zkušenostech, dobrých i nedobrých. Naše poslání může mít rozmanitou podobu, ale v tuto chvíli chci především říct, že poslání je velkým stimulem, povzbuzením, něčím, co dává mému životu smysl. Vím, že na mých (ne)schopnostech má víra nestojí. Na začátku, na mém startu je Ježíš, jeho slovo: „Já vás posílám. Budete mými svědky. A já s vámi budu, ať se děje co se děje.“ Přepadnou-li nás někdy pochybnosti a otázky, např. jestli má cenu se o něco snažit, něco nového rozvíjet, připomeňme si, že nejde o náš výkon, ale o Ježíšovo poslání. Od něj slyšíme: „Nebojte se a jděte do toho, svět vás s vaší vírou potřebuje.“ Ježíš nás kolikrát vysílá mezi vlky, mezi různé dravce, ale i mezi blízké lidi, kteří o víře nechtějí slyšet. Jak často narážíme právě mezi nejbližšími. A říkáme si, jak dál? Už není síla, ani nápady… Sám sebe jsem se taky několikrát ptal, proč jsme přistáli zrovna v tomto městě? Byly přece i jiné možnosti. Nebo se ptáme, jaký máme jako evangeličtí křesťané vliv na dění ve společnosti, v našem městě? Při hledání odpovědí nás často přepadne bezmoc, možná i něco horšího. K čemu tady jsme? A do toho promlouvá Pán Ježíš: „Já vás posílám. Jsi tady, člověče, protože jsem tě sem poslal, tady tě chci mít.“ Zrovna mě, tebe, nás, s tím co umíme i neumíme. „Já vás posílám“ – s těmito slovy nás Ježíš pomyslně poklepává na rameno a říká: člověče, co si naříkáš, pamatuj, že jsi tady díky mně a kvůli mně, já tě chci mít právě tady, abys byl světýlkem víry, znamením Toho, kdo dává našemu životu smysl a krásu.

Bratři a sestry, potřebujeme si to připomínat. Na našem startu je Ježíšovo vyslání a požehnání, které nás provází.  

Bratři a sestry, v závěru Ježíšovy řeči je skrytá skoro úsměvná pointa, ironie. „Budou vás vodit před vládce, abyste jim vydali svědectví.“ I takové neblahé situace nakonec slouží  tomu, abychom mohli svědčit i tam, kde to vypadá na naši prohru. I to zlé nakonec slouží dobru. Mám na mysli situace, kdy si připadáme neschopní, nemožní, jako cokoliv jenom ne svědek a spolupracovník Ježíše Krista. Právě tam, na dně, v našich ranách, v různých zkouškách je s námi Boží Duch svatý, který ukazuje, čeho se přidržet, co říct, jak se zachovat. Vypadá to na další prohru a ona se proměňuje v příležitost k našemu svědectví a k poznání Boží blízkosti. „Nepotkala vás zkouška nad lidské síly. Bůh je věrný: nedopustí, abyste byli podrobeni zkoušce, kterou byste nemohli vydržet, nýbrž se zkouškou vám připraví i východisko a dá vám sílu, abyste mohli obstát.“ (1Kor 10,13) Amen