Kázání: Jonáš 1

Bratři a sestry,

jestli poznáte, co popisuje tato definice Wikipedie: ….. je emoce, vznikající jako reakce na hrozící nebezpečí. Doprovázejí ho projevy jako zblednutí, chvění, zrychlené dýchání, bušení srdce, zvýšení krevního tlaku, někdy husí kůže. Jde o normální reakci na skutečné nebezpečí nebo ohrožení, která má jedince připravit na útěk, únik nebo obranu. (Strach)

Strach patří k životu. Jde jen o to, jestli nás motivuje k útěku, k agresi, nebo k tomu, abychom se s ním poprali a pokusili se jej překonat.

K tomu má co říct příběh proroka Jonáše, který je nám blíž, než možná tušíme. Prorok Jonáš byl osloven Hospodinem, samotným Bohem. Bůh mu řekl: „Vstaň, jdi do Ninive, toho velikého města, a volej proti němu, neboť zlo, které páchají, vystoupilo před mou tvář.“

Bez jediného slova se Jonáš sebere, ale utíká přesně opačným směrem, do Taršíše, na konec světa, do Taršíše na území dnešního Španělska, kde, jak se věřilo, je jen krůček k samotnému okraji země. Až tam utíká mlčky Jonáš. Jonáš, tedy česky Holubice, dostal strach a utíká před Bohem, aby se nemusel postavit tváří v tvář lidem. Zdá se, že jeho holubičí povaha nespočívá ani tak v bezelstné laskavosti, spíše v bezbrannosti a strachu. Holubice se před dravci neubrání. A Ninive bylo dravé město. A tak raději zapomene na svého Boha, který k němu mluvil, než aby se vydal kázat bezbožníkům.

Ninive bylo dravé město, příliš dravé pro holubičího Jonáše. Bylo bohaté a mocné, prý jen ho pěšky přejít trvalo 3 dny, jeho dvojité hradby se táhly okolo města přes 100 km. Ninive, jako významné město asyrské říše podnikalo výpady na všechny strany a nemilosrdně stíhalo své nepřátele. Mnoho krve, mnoho zbytečné krve bylo prolito Ninivany.

A tomuto zlu se měl Jonáš postavit čelem, měl tam jít a kázat Boží soud proti všem nepravostem, které se ve městě děly. Boží slovo není jen pro ty, kdo mu věří, je určené všem. A takový prorok nemohl jen tak nesměle pípat na nároží, nemohl jen nenápadně oznámit svoje a jít. Musel volat mocným hlasem, aby jej bylo slyšet. Zkusme si to představit, vyjít ze zástupu a ukázat se před cizími lidmi. Musí se prolomit jakási neviditelná bariéra – ano, možná strachu – a pak je to v jistém smyslu opojné. Ale volat takto na lidi v nepřátelském prostředí, ohlašovat Boží slovo a jeho soud – to nevypadá jednoduše. Prorok je v mnohém jako my, a tak Jonáš odchází, beze slova a nakvap, aby před úkolem, který mu Bůh uložil, utekl.

Za prvé je zde potřeba říci, Boží úkol byl správný. Každý úkol, který Bůh dává lidem, se prostě musí naplnit. Člověk má dělat, co je správné. Každá jiná cesta, když člověk prchne před svým úkolem, bývá složitější a mnohdy horší. Proto je na místě překonávat strach a jít, kam mě Bůh posílá. Nemusí to být na kraj světa, úkolů a lidí kolem sebe máme dost. Poselství Písma, Ježíšovo poselství, je v tom velmi realistické. Učí nás dívat se, zda náhodou mé kroky, když se toužím vyhnout nepříjemnostem, mě nezavedou do nepříjemností ještě mnohem větších.

Slyšel jsem příběhy mladých lidí, kteří v uvolněnějších 60. letech prchali z Československa, když jim přišel povolávací rozkaz. Prchali, aby nemuseli na vojnu. A když se dostali někteří z nich do USA, měli pocit, že si mohou prohrábnout dlouhé vlasy, zaposlouchat se do rockové muziky a spokojeně vydechnout. Že se dostali do zaslíbené Mekky svobody. A veliké prý bylo jejich překvapení, že získat tam občanství není zdaleka tak jednoduché a tak o pár let později rukovali dobrovolně do Vietnamu, aby si tam své občanství vysloužili v opravdové válce. Prchali před pouhou vojnou, vlastně vojenským cvičením, aby se nakonec dostali do skutečné války.

Jonáš tedy utíká před zdánlivým nebezpečím Ninive, aby se dostal do opravdových bouří a nebezpečí, kdy jeho život visí na vlásku. Plaví se přes rozbouřené moře, jistě s výčitkami svědomí, a neví vlastně kam a jestli je to to správné řešení. Dramatická a vlastně velmi lidská scéna s drsnými námořníky, jako by Jonáše teprve probrala. Když zjistí, že právě kvůli Jonášovi stíhá Bůh jejich loď bouří a tresty, stejně se zdráhají hodit jej jen tak přes palubu. Ale Jonáš se zachová konečně jako muž, pohlédne nikoli osudu, ALE BOHU konečně do očí a převezme zodpovědnost za své činy. Jako by došel až na konec svého strachu, už tuší, že nemá moc co ztratit, že jeho život je stejně v ohrožení, že jediné, co si ještě může zachovat, je jeho vlastní důstojnost. Než aby za jeho zbabělost trpěli jiní, sám raději vydá svůj život všanc.

Pravděpodobně všichni, jak tu sedíme, víme, jak příběh skončí. Jonáš se zachrání. My to víme, Jonáš to vědět nemohl. Jen v jednu chvíli jako by prozřel, že v lidském životě jde o něco víc, než je lidský život sám, biologické přežívání. Že věrnost, čest, poslušnost, víra mají větší zaslíbení, než uchování života za každou cenu.

Dostáváme zde z první ruky příběh o pokání a lidské statečnosti, která nebývá většinou černobílá. Na začátku skoro každého statečného činu bývá strach, někdy i zbabělost. Hodně statečných a obdivuhodných činů bylo motivováno právě snahou o překonání vlastní zbabělosti. Strach je normální součást života – jde o to, jestli se mu podřizujeme, nebo jej překonáváme. Nenápadně, přesto jasně je příběh Jonášův v Novém zákoně přirovnán k příběhu Ježíšově. Víme, že sám Ježíš měl strach, žádá svého nebeského Otce, aby od něj byl jeho kalich hořkosti odňat, bude-li to Boží vůle. Ale když poznal, že to není vůle jeho Otce, poslušně nastoupil mučednickou cestu. A přece pak nad jeho hrobem vysvitlo slunce a ukázalo všem na celém světě, že hrob zůstal prázdný, smrt prostě nevyhrála, musela jej ze svých útrob vyvrhnout podobně jako moře živého proroka Jonáše.

Taková víra není samozřejmá. Je dar. A kdo takový dar dostal, ví, jak je cenný. Jde o to, jestli věřím Bohu a mám naději, že život převáží nad smrtí, světlo nad tmou, nebo nevěřím, a je přede mnou nebo kolem mě rozvlněné moře zmatků, pochybností a zoufalství. Víra není jen jakási berlička, tady jde o život. Vystihují to postavy námořníků, kteří o Bohu dosud nic neslyšeli a v situaci, kdy jim teče do vod a do celé lodi, volají: Prosíme, Bože, ať nezahyneme… Vědí, jakému riziku jsou vystaveni a možná se už loučí se životem. Ale ještě mají sílu na zvolání po záchraně. My si asi nebudeme připadat v tak dramatické situaci, přitom moře zmatků a pochybností se může přes nás převalit kdykoliv a poklidnou plavbu změnit v zápas – když ne o život, tak o víru. Před Bohem je to nastejno. Kéž potom máme tu sílu jako námořníci volat k Bohu, ať nezahyneme. Kéž máme motivaci k modlitbě, aby se naše víra a přesvědčení nerozpustily v moři různých nabídek, názorů a učení. V tom nám vždy pomůže modlitba: Prosíme, ať nezahyneme… nebo si připomínejme Ježíšovu prosbu: Otče, prosím, ať mne mine tento kalich; avšak ne jak já chci, ale jak ty chceš.

Sestry a bratři, strach není dobrý rádce, tím ať je pro nás ve všem Boží slovo a sám Ježíš Kristus. Amen