Neděle 23.10.2016

Kázání: Mt 18,23-35

Bratři a sestry, při biblické hodině letos čteme a probíráme První knihu Mojžíšovu. Pěkně od začátku, od stvoření světa. Je to neobyčejně pronikavý pohled na náš svět a na člověka. Mluvili jsme o tom, že Bible nesděluje teorii o vzniku vesmíru, jak to všechno vzniklo, ale vypráví, k čemu, proč to všechno je a díky komu jsme dostali dar života. A také, jak je možné, že se s dobrým stvořením smísilo zlo, hřích.

Hřích je spojený s prvním člověkem, Adamem. Známe ten příběh: Adam a Eva v zahradě Eden, idyla po všech stránkách, měli se jako v ráji, všeho si mohli užívat, jen z jednoho stromu nesměli jíst ovoce. Pak jim to ale nedalo, Eva uposlechla hadí našeptávání, utrhla ovoce a podala ho i Adamovi. Konec idylky, konec čistoty a nevinnosti, svou neposlušností se odcizili od Pána Boha. A když byli dotázáni, co je s nimi, proč z toho stromu jedli, Adam se začal vykroucet: to žena za to může … had za to může… strom za to může… a vlastně i Hospodin nese díl zodpovědnosti, protože to takhle stvořil a narafičil. Bratři a sestry, tady jde o tzv. Adamův syndrom: vinni jsou vždycky ti druzí, jen ne já.

Proto je tak důležité poznat, jak na tom jsem sám, před Bohem i lidmi. Podívat se do zrcadla, které prosvítí naše srdce, naše myšlení, naši minulost. Stanovit diagnózu a přijmout ji. To je první krok k uzdravení. Jen víme-li, že nás trápí ta a ta choroba, můžeme proti ní něco dělat. Ježíšovo podobenství nás staví před skutečnost, že chorobou hříchu trpíme všichni.

Hřích, co je to vlastně? Často nás napadne, že jde o nedobrý, zlý čin. Něco jsme udělali, řekli, co jsme neměli. Něčím konkrétním jsme se provinili proti druhým. Často nás napadne: krádež, nevěra, pomluva, násilí… Ale ono často jde ještě o něco jiného. Ježíš nás v podobenství o nemilosrdném služebníku učí o hříchu, který má podobu dluhu. Ne že bychom něco udělali špatně, ale že jsme neudělali, co jsme měli. V tomto případě, že jsme neodpustili a neuvědomili si, jak moc nám samým bylo odpuštěno.

Jednomu služebníku král odpustil astronomický dluh, ve výši snad 140 milionů korun. Původně ho chtěl prodat do otroctví, aby tím smazal dluh, ale služebník jej úpěnlivě prosil na kolenou, až se král slitoval a odpustil. Sotva však služebník odešel, potkal svého kolegu, který mu dlužil tisícovku. Neodpustil a poslal svého dlužníka do vězení. Když se to král dověděl, rozhněval se a dal i jej za mříže.

Tady podobenství konči a Ježíš říká: Tak bude jednat s vámi i můj nebeský Otec, jestliže ze srdce neodpustíte každý svému bratru.

Proč Ježíš trvá na požadavku odpouštět? Důvodem  je oněch 140 milionů, které král velkoryse odpustil. Král byl milosrdný vůči svému služebníku a má právo očekávat, že i já budu milosrdný k druhým. Bez ohledu na to, na které straně je větší vina. S odpuštěním nemáme vyčkávat. Nečekejme, až co druhý. Jsme voláni k odpouštění proto, že Bůh mnohem víc odpustil nám. Bůh říká: Chceš-li, abych tě přivinul do náruče svého milosrdenství, musíš strpět a souhlasit, že tam přivinu i tvého bratra, který ti ublížil. Jedna moje ruka byla přibita na kříž za tebe a druhá za něj. Nemůžeš chtít pro sebe milosrdenství, a pro něho spravedlnost.

Bratři a sestry, víme dobře, kolik je v nás hněvu, odsuzování a hořkosti, strachu? A to většinou z toho důvodu, že jsme ještě sami nepřijali svou „amnestii“, odpuštění, neprožili je srdcem. Nepřijali jsme základní sdělení evangelia, že Bůh nás vysvobodil z moci tmy a přenesl do království svého milovaného Syna. V něm máme vykoupení a odpuštění hříchů. (Kol 1,13n)

Jinými slovy: rozlézá se v nás duchovní a duševní choroba proto, že si nepřipouštíme dluh vůči Bohu. A tak ani nevidíme, že nám jej chce Bůh odpustit, smazat. Ježíšova oběť nám natolik zevšedněla, nebo stala folklorem, že se nás nijak nedotýká.

Máme prostě velký problém uvěřit v lásku, která se daruje zdarma. Podobně jako si neumíme představit v hotovosti balík 140 milionů. Bereme to jako číslo. Mnohokrát naše uši slyšely o Ježíšově oběti, o Boží lásce a odpuštění, ale nejde to do srdce, a proto zůstáváme netečnými.

Jednou se v Anglii sešla skupina teologů a hodiny diskutovala o tom, jak se křesťanství ve své podstatě liší od jiných náboženství. Až nakonec C.S.Lewis na tu otázku odpověděl: To je přece snadné. Ten rozdíl je v odpuštění hříchů.

Jak si to ale téměř neuvědomujeme! Kolik srdcí jakoby nikdy neslyšelo evangelium, neradovalo se nad dobrou zprávou. Možná i proto, že jim ji nikdo nepodal tak, aby pochopili, že je dobrá pro ně osobně. Ne pro křesťanství, ne pro církev, ale pro ně, pro mě osobně. Že v Ježíši Kristu jsme získali poklad nevýslovné ceny. Apoštol Pavel říká: A vůbec všechno pokládám za ztrátu, neboť to, že jsem poznal Ježíše, svého Pána, je mi nade všechno. Pro něho jsem všechno ostatní odepsal a pokládám to za nic. (Fp 3,8)

Bratři a sestry, je dobré vzít vážně, jak dopadli oba služebníci z podobenství. Skončili ve vězení. I ten první, komu bylo zprvu odpuštěno. Zavinil si to sám – měl svůj osud ve svých rukou. A tak je to i s námi. Jak píše Kateřina Lachmanová: Každé neodpuštění je vězením s klíčem uvnitř. Opravdu, to my sami máme klíč od vězení ve svých rukou. Budu tam sedět tak dlouho, dokud bude trvat má zatvrzelost vůči mému bližnímu.

Co se tím vězením myslí? Podstatou vězení je ztráta svobody, člověk se nemůže hnout z místa. Vězeň je uzavřen v nějaké místnosti, v domě, kde je vše zamřížované, má velmi omezený pohyb A ono je to tak i v duchovním životě. Mnoho lidí, skupin, národů jakoby se duchovně nemohli pohnout z místa, protože se uzavřely do vězení svého neodpuštění, nenávisti, strachu.

Proto Ježíš, těsně před tím, než začne vyprávět podobenství, mluví o potřebě stálého odpuštění. Ne sedmkrát, ale sedmdesátkrát sedmkrát. Později na kříži prosí: Otče, odpusť jim. Ještě později, když byl diákon Štěpán kamenován, byl u toho mladík Šavel, jeho nepřítel. Štěpán nesvolává na své nepřátele Boží hněv, ale milosrdenství: Pane, nepřičítej jim tento hřích. (Sk 7,60). Brzy na to se dovídáme o zázračném Šavlově obrácení, kdy se z Šavla stal apoštol Pavel.

Bratři a sestry, když dokážeme odpouštět a modlit se za ty, kdo nám nepřejí, s nimiž jsme si přestali rozumět, dočkáme se zázraku uzdravení našich vztahů. Jen se nechejme vyléčit z Adamova syndromu a přijměme pro sebe dobrou zprávu, kolik nám Bůh odpustil. Nechejme v sobě působit tuto zvěst. To nám pak otevře srdce a budeme i my radostně vyznávat: To, že jsem poznal Ježíše, svého Pána, je mi nade všechno. Amen