Když Bůh dá, pak i to málo, co máme, stačí k nasycení lidí...                                            

1. čtení: 2Kr 4:38-44

Hlavní čtení: Mk 6:30-44

Milí bratři, milé sestry,

zástupy, učedníci a nakonec Pán Ježíš! Co nám o nich dnešní příběh vlastně vypráví? A jak se to všechno, co se o nich dnes dozvídáme, promítá do naší zkušenosti?

1) LIDÉ KOLEM NÁS HLADOVÍ...

Začněme u zástupů. Dnešní biblický oddíl popisuje zástupy lidí, které doslova a do písmene pronásledují Ježíše a jeho učedníky. Stále totiž přicházelo a odcházelo mnoho lidí, a neměli ani čas se najíst. Učedníci se vrátili k Ježíšovi z jejich první samostatné mise. Byli zřejmě unavení, vyčerpaní a hladoví. Ale lidé je nenechali ani vydechnout. Zřejmě pořád chtěl někdo s Ježíšem mluvit, nebo ho prosil o uzdravení atd. Učedníci tedy neměli čas ani prostor pro trochu odpočinku. A proto Ježíš rozhodl, že se Dvanáctka spolu s ním nalodí a poplují o pár kilometrů dál - na odlehlé pobřeží Galilejského moře. Ale co se nestalo? Mnozí spatřili, jak odjíždějí a poznali je; pěšky se tam ze všech měst sběhli a byli tam před nimi. Ti lidé tak moc toužili být s Ježíšem a jeho apoštoly, že jim nevadilo ujít (nebo spíš uběhnout) několika-kilometrovou trasu - a pak čekat, až se Ježíš s učedníky octne zase na souši.

Bratři a sestry, nezdá se nám, že by se zrovna tyto zástupy podobaly lidem kolem nás. Vždyť se zřídka kdy stane, že třeba do našich kostelů zavítá někdo nový. Někdy to dá hodně práce přimět alespoň jednoho člověka, aby přišel mezi nás, aby nakouknul, aby se zaposlouchal do evangelia. Ale že by nás lidé skoro pronásledovali a chtěli by být s námi a tím pádem s Ježíšem - to se nám nestává. Možná v jiných částech světa... V Jižní Americe. Nebo třeba v Číně, kde už v této chvíli je stejné množství křesťanů jako v USA - navzdory pronásledování a nevoli tamních úřadů.

My se domníváme, že lidé kolem nás o Pána Ježíše, o křesťanskou víru, o vstup do Božího království vůbec nestojí. Že je to naprosto nezajímá. No, může tomu tak být...

Ale všimli jste si, že učedníci přišli za Ježíšem trochu si oddechnout? Od čeho si museli odpočinout? Od práce na vinici Páně! Ježíš je poslal k lidem, aby kázali, vymítali zlé duchy, uzdravovali nemocné, učili o Božím království. A oni vyšli a volali k pokání; vymítali mnoho zlých duchů, potírali olejem mnoho nemocných a uzdravovali je. (Mk 6:12n) Takto Marek popisuje jejich šíření evangelia. A výsledkem bylo, že je lidé začali pronásledovat. Že jim nechtěli dopřát ani chvíli odpočinku. Tak moc stáli o Ježíšovu přítomnost a blízkost!

Bratři a sestry, křesťanství je terénní náboženství. Křesťané jsou terénní pracovníci. Napodobují tím svého Pána. Ježíš Kristus byl terénní Spasitel. Byl pořád venku - mezi lidmi, blízko těm, kteří ho potřebovali. A venku, za městem, lidem na očích také zemřel – pro spásu nás všech. A pokud my dokážeme vyjít ven, otevřít se druhým lidem, mluvit s nimi o Kristu, modlit se za ně a pomáhat jim - pak nás jistě mnozí lidé začnou vyhledávat. A budou nás sami žádat o to, abychom jim pomáhali na cestě za Kristem. 

Dále: dnešní biblický oddíl popisuje ty zástupy lidí jako hladové a jako ovce bez pastýře.

Nejprve: Ježíš sám v těch lidech vidí ovce, které nemají pastýře. Proto v něm vzbuzují hluboký soucit. Ovce bez pastýře je přece naprosto ztracená a vyřízená. Ona potřebuje vést. Ona potřebuje ochranu. Není-li pastýře, ovce je v ohrožení života. Může se ztratit, můžou ji kdykoli rozsápat dravé šelmy. Bez pastýře zahyne. Přesně takoví jsou lidé kolem nás, milí bratři a milé sestry. Jsou jako ovce bez pastýře. Neznají směr a cíl - dokud nezačnou následovat Krista. Jsou stále v ohrožení života - dokud je nechrání ten nebeský pastýř, Ježíš Kristus.

A platí i to druhé: Že lidé kolem nás jsou hladoví. Jsou hladoví po skutečném evangeliu, po skutečném vytržení z jejich bludných kruhů. Právě ta zdánlivá přesycenost naší společnosti o tom svědčí. Lidé do sebe tlačí kde co - od skvělých zážitků, přes duchovní prožitky všeho druhu až po jídlo a pití, což je v mnoha případech náhražka za opravdový vnitřní život. Sytíme se kde čím - v naději, že teď už to bude strava, která v nás zůstane. Ale dokud nás nenasytí Kristus, budeme mít stále prázdné žaludky a hlavně prázdné duše. Podle Janova evangelia poté co Ježíš nasytí zástupy, řekne: Já jsem chléb života; kdo přichází ke mně, nikdy nebude hladovět, a kdo věří ve mně, nikdy nebude žíznit. (J 6:35)

Milí bratři, milé sestry, dívejme se kolem sebe na naše bližní Kristovým pohledem. Očima našeho Spasitele. Vnímejme jejich skutečnou bídu: Že jsou jako ovce bez pastýře. Že jsou vyhladovělí. Pak v nás naši bližní začnou vzbuzovat soucit. A to už schází jen krůček k tomu, abychom lidem nabízeli to, co skutečně potřebují: Ježíše Krista, toho nejlepšího pastýře. Ježíše Krista, toho, který nás jako jediný umí duchovně nasytit. A tím se v žádném případě nad druhé lidi nepovyšujeme. My jsme přece také ovce. Ale ovce s pastýřem. Ovce, které už pastýře znají a mají. A také jsme měli hlad - ale Kristus nás každého dne sytí. S ním už nehladovíme. A nikdy hladovět nebudeme.

2) ...A MY MÁME JEN MÁLO PROSTŘEDKŮ K TOMU JE NASYTIT...

A teď zaměřme svůj pohled na učedníky. Apoštolové se shromáždili k Ježíšovi a oznámili mu všecko, co činili a učili. Mají za sebou náročnou a zároveň vznešenou službu. Proto jim Ježíš říká: "Pojďte sami stranou na pusté místo a trochu si odpočiňte!" Stále totiž přicházelo a odcházelo mnoho lidí, a neměli ani čas se najíst.

Učedníci tedy po dobře odvedené práci potřebují odpočinek. Duchovní občerstvení. Duchovní dovolenou. Dovolenou s Ježíšem. Oni mají právo být s Kristem chvíli o samotě. Pokud by se tak nestalo, mohli by příště stejně efektivně hlásat evangelium?

A to platí i o nás. Naše duchovní dovolená, naše duchovní občerstvení je třeba nedělní shromáždění. Právě dnes společně odpočíváme v blízkosti Vzkříšeného Ježíše. Skrze Ducha svatého nabýváme novou sílu. Nové povzbuzení, novou naději, novou radost. Ale tak jako nelze být na dovolené po celý život - do práce se zkrátka chodit musí - tak ani v kostele nemůžeme zavření být celý život. Zde se smíme a máme občerstvit, abychom tam venku mohli pracovat pro Pána Ježíše. Nejen pro sebe a pro své rodiny... Ne jen na svém živobytí... Ale také na vinici Páně.

Další skvělou možností každodenního krátkého občerstvení je modlitba a čtení Písma, nebo třeba zpěv  duchovní písně. Bratři a sestry, to není práce. Ale odpočinek! Smíme tak být v Boží přítomnosti a čerpat novou sílu do každodenních povinností. A ten, kdo ráno vstává s modlitbou na rtech, s duchovní písní a třeba s krátkým čtením Božího slova - ten ví, jakou sílu od Boha tím dostává do celého dne. Učedníci si tedy mají na chvíli odpočinout v blízkosti Pána Ježíše. A my také smíme v Boží blízkosti odpočívat. Vždyť nás k tomu Ježíš sám zve: Pojdtež ke mně všickni, kteříž pracujete a obtíženi jste, a já vám odpočinutí dám. (Mt 11:28 BKR) Navíc: Každý takový odpočinek je přejímkou toho věčného odpočinutí, který nás v nebesích čeká. Jak nás upozorňuje pisatel listu Židům: Neboť kdo vejde do Božího odpočinutí, odpočine od svého díla, tak jako Bůh odpočinul od svého. A tak usilujme, abychom vešli do toho odpočinutí a nikdo pro neposlušnost nepadl jako ti na poušti. (Žd 4:10-11).

Ale z odpočinku tentokrát učedníci neměli skoro nic. Neodbytné zástupy už na ně čekaly, až konečně vystoupí z lodě. A Ježíš je od sebe neodehnal. Z lítosti nad nimi, že jsou jako ovce bez pastýře, začal je učit o Božím království. A tak večer - po dlouhém vyučování - už byly zástupy vyhladovělé. A tak učedníci chtějí po svém Mistru, aby zástupy propustil. Aby se mohli lidé rozejít do okolních vesnic a opatřit jídlo. Rozumný nápad. Ovšem jaké bylo jejich překvapení, když od Ježíše slyšeli: Dejte vy jim jíst. To musel být šok! To nečekali! Jak to mají provést? Jak to mají technicky zvládnout? Vždyť jen mužů s prázdnými žaludky je zde 5000!

Řekli mu: "Máme jít nakoupit za dvě stě denárů chleba a dát jim jíst?" Mnozí vykladači z této jejich otázky slyší náznak silné ironie. Je to ironická poznámka, která vychází z totální bezradnosti. Oni si neví rady - a proto s Mistrem mluví tak, jak mluví. Možná ani 200 denárů neměli. Jen tak mimochodem: To je plat jednoho dělníka za 200 dní. Žádná malá suma! Kdo z nás nosí jen tak po kapsách třeba 50.000 Kč? A navíc: Jeden vykladač spočítal, že 200 denárů by učedníkům tehdy stačilo na 2400 chlebů. Takže ani polovina lidí by za ten obnos nedostala najíst. Ani polovina z nich by se nenasytila! A k tomu ještě přidejme, že byl večer. Nevím, kolik chlebů mají tak po večerech napečeno třeba v Tescu… Ale téměř jisté je, že 2400 placek v onen večer v dědinách kolem Genezaretského jezera napečeno neměli.

Takže: Kde by ti chudáci sehnali tolik upečeného chleba pohromadě? Tedy ještě jednou: Dobrý vtip, Mistře. Opravdu povedený. Dej jim vy najíst. Tos nás dostal. A teď konec srandy, jo? Vážně: Co s těmi zástupy?Ani je nenapadlo, že by mohli za chvíli nasytit tak velké množství lidí. A přesně v tom se jim podobáme. Naše lavice pomalu ale jistě začínají řídnout. Pochováváme své věrné. Další lidé se k nám přidávají jen opravdu zřídka. Ale Kristus je připraven povolávat další a další. Kristus je připraven z druhých dělat své ovce, být jim pastýřem a sytit je - skrze nás a možná někdy i nám navzdory. A my si to neumíme ani představit. Je to pro nás dobrý vtip... Ale to, co se nám zdá jako holá nemožnost, rázem může být realita. Zeptal se jich: "Kolik chlebů máte? Jděte se podívat!" Když to zjistili, řekli: "Pět, a dvě ryby." Co všechno ti učedníci mají, aby nasytili zástupy? Nic moc! Pět chlebů a dvě rybičky. A přece to málo přinášejí svému Pánu, aby si to použil, jak bude chtít. Kdyby Ježíš chtěl, poslal by těm lidem z nebe 10.000 potravinových balíčků zavěšených na červených padáčcích. Nebyl by to pro něj problém. A učedníci by tam stáli a dívali by se k nebi, až by jim oči lezly z důlků. Stal by se zázrak - naprosto bez přičinění učedníků. Ale bratři a sestry: Tak to Kristus nechce! Náš Pán do toho zázraku zatáhl své učedníky. Použil si k tomu to málo, co mu přinesli. Těmi jejich pěti plackami a dvěma sušenými rybičkami se rozhodl nasytit velký zástup. To s jejich přičiněním chce učinit ten úžasný zázrak.

Jen čeká, že mu to „málo“ přinesou. I po nás Bůh chce, abychom mu nosili to málo, co máme. Třeba to, v čem jsme sami velmi slabí a nemožní a pořádně to neumíme a kazíme. Je totiž snadné říct: Pane, jsem skvělý zpěvák - použij si můj hlas k růstu Božího království. Nebo: Pane, já rád mluvím k lidem, udělej ze mě třeba kazatele.  Problém je v tom, že my lidé častěji říkáme: Na to já nemám obdarování, to ať dělá někdo jiný. Neumím pracovat s dětmi - tak to dělat nebudu. Neumím s lidmi mluvit, raději se v ústraní modlím - tak ať lidem o Kristu vypráví někdo jiný. Možná právě to maličko, co s bázní a chvěním doneseme Kristu, aby to použil pro růst Božího království, bude stačit. Co bude stačit! Bude toho nakonec třeba víc než dost! Zázraky se totiž dějí tak, že Bůh z mála, co mu doneseme, učiní něco nádherného a velikého.

Tehdy, když máme pocit, že jsme pro Boha a jeho věc nepoužitelní, možná právě tehdy může začít něco úžasného. Jen to přinesme před Hospodina! On už s tím naloží, jak sám uzná za vhodné. Nevymlouvejme se, že jsme toho málo dostali - a že to málo je pro Boha nepoužitelné. Není tomu tak! Vždyť je to ten, kdo stvořil vesmír z ničeho! Vždyť je to ten, kdo vzkřísil svého Syna z mrtvých. Proč by nemohl z toho mála, co máme, učinit veliké věci? Proč by to málo, co máme, nemohl použít pro růst svého království?

A co se stalo dál? Ježíš svým učedníkům přikázal, aby rozsadili ten velký zástup po padesáti lidech. Učedníci mají ty hladové lidi připravit na velký piknik na zelené trávě. A přitom pořád mají pět chlebíčků a dvě sušené rybičky. No, z toho tedy musejí být učedníci úplně na větvi. Oni sami nemají v rukou nic. Ale ve víře, v důvěře v Mistra rozsazují lidi k velké hostině. Bratři a sestry, to je víra! Víra: To je poslušnost vůči Pánu Ježíši plus malinká dušička. Ať už tomu učedníci věří nebo nevěří, že ty zástupy budou nasyceny, dělají přesně to, co jim Pán nařizuje. Dělám to, co Pán žádá. Bez ohledu na to, zda tomu věřím, nebo jen trochu věřím, nebo skoro nevěřím.

3) ...COŽ OVŠEM NEBRÁNÍ KRISTU JE S NAŠÍ POMOCÍ SKUTEČNĚ NASYTIT!

Bratři a sestry, teď nás čeká ta nejdůležitější část. Jak nám dnešní oddíl představuje Ježíše Krista? Co se o něm dnes dozvídáme? Celý text se točí kolem zázraku rozmnožení chlebů a ryb a nasycení zástupů. Hlavním veršem tedy je: Potom vzal těch pět chlebů a dvě ryby, vzhlédl k nebi, dobrořečil, lámal chleby a dával učedníkům, aby jim je předkládali. I ty dvě ryby rozdělil všem.

Víte, slyšel jsem kazatele, kteří rádi u tohoto příběhu mluví o zázraku dělení. Že prý jediný zázrak, který se tehdy udál, byl zázrak dělení. Že díky Kristu bylo těch 5000 mužů ochotno se podělit o to málo, co měli. Dokonce někteří kazatelé to názorně při bohoslužbách předvádějí. Podají jednomu člověku v kostele krajíc chleba a poprosí ho, aby se laskavě podělil s ostatními. Lidé si mezi sebou podávají ten krajíc a na každého se kousek dostane. Ale řekněte sami: Skutečně o to tam tehdy šlo? Když vám dám kousíček chleba, nasytí vás to? Co říkají poslední věty dnešního příběhu?  A jedli všichni a nasytili se. A ještě sebrali dvanáct plných košů nalámaných chlebů i ryb.

Ježíš Kristus rozmnožil těch pět chlebů a dvě rybičky. Učinil z nich pokrm pro tisíce a ještě by se mnoho a mnoho lidí z těch zbytků nasytilo. A tím ukázal, kdo skutečně je!

Poctivý čtenář Markova evangelia by si hned vzpomněl na jeho první větu: Počátek evangelia Ježíše Krista, Syna Božího. (Mk 1:1) Ježíš je Syn Boží! Nikdo před ním ani nikdo po něm tak veliký zázrak neučinil. Ano, za Mojžíše padala mana z nebe. Hospodin takto zázračně sytil svůj lid po 40 let. Ale Mojžíš ten zázrak neučinil. Ano, prorok Eliáš kdysi zachránil jednu vdovu ze Sarepty a jejího syna od smrti hladem. Mouka ani olej jim nedocházely. (1Kr 17) Byl to úžasný zázrak - ale ten bledne ve srovnání s tím, co tehdy učinil Ježíš. A ano, v prvním čtení jsme slyšeli, že prorok Elíša nasytil 20 chleby 100 mužů. A některé židovské výklady to ještě nafukují. Prý nasytil každým jedním chlebem 100 mužů - takže 20 chleby naplnil žaludek 2000 mužů. No, i kdyby to byla pravda - pořád daleko lepší skóre má náš Pán Ježíš. Ježíš je tedy větší než Mojžíš, Eliáš a Elíša. Ježíš je Syn Boží - a jeho velikost nikdo nikdy nepředčí!

Navíc, možná jste si všimli: Celý příběh v sobě obsahuje Ž 23, který vypráví o dobrotě našeho Boha. Ježíš zde jedná jako Hospodin z toho nám dobře známého žalmu. Hospodin je můj pastýř, nebudu mít nedostatek. - A Ježíšovi je přece líto těch zástupů, že jsou jako ovce bez pastýře. A tak se stane jejich pastýřem. A sytí je takovým způsobem, že ani duchovně, ani tělesně nestrádají! Dále: Dopřává mi odpočívat na travnatých nivách.  A Ježíš ty zástupy usazuje na krásné zelené trávě. Dále: I když půjdu roklí šeré smrti, nebudu se bát ničeho zlého, vždyť se mnou jsi ty. Tvoje berla a tvá hůl mě potěšují. - A Ježíš je skutečně s nimi. Je blízko nich, neopouští je. Nemluví k nim z nebe, ani z  televize nebo rozhlasu. Je s nimi, jako jejich dobrý pastýř. Dále: Prostíráš mi stůl před zraky protivníků. - A Ježíš je skutečně sytí, prostírá jim stůl. A nakonec: Ano, dobrota a milosrdenství provázet mě budou všemi dny mého žití. - A skrze Ježíše v tu chvíli všichni prožívají dobrotu a milosrdenství Hospodinovo.

A my víme dobře, že celá ta hostina je jen ochutnávkou toho, co nás všechny čeká v Božím království. Ježíš Kristus ze soucitu nasytil tehdejší zástupy. A Ježíš Kristus - z téhož soucitu, z téže lásky - zmařil svůj život na kříži, abychom my mohli vstoupit jednou do Božího království a účastnit se té věčné nebeské hostiny. Vždyť ne náhodou je právě dnešní příběh o nasycení zástupů v něčem tak podobný poslední večeři Ježíše s učedníky - před jeho ukřižováním. Když jedli, vzal chléb, požehnal. lámal a dával jim se slovy: "Vezměte, toto jest mé tělo." (Mk 14:22)

Ježíš je tedy Syn Boží! A právě tím zázrakem rozmnožení chlebů a rybiček se jako Boží syn projevuje. Na závěr však podtrhněme, že ten zázrak neučinil kvůli tomu, aby ho lidé oslavovali. On prožíval skutečnou lítost nad zástupy. Když vystoupil, uviděl velký zástup a bylo mu jich líto, protože byli jako ovce bez pastýře. I začal je učit mnohým věcem. Řecký text zde mluví o tom, že Ježíš prožíval tělesně lítost nad těmi, kteří k němu přicházeli. A v tom je pravá velikost našeho Spasitele! Miluje nás. A je mu nás všech líto. I když si jeho soucit naprosto nezasloužíme. On s námi soucítí. Soucítí s našimi bolestmi, s naší beznadějí, zná naše slzy a slabosti.

Ale čím začne? Nejprve ty zástupy učí o Božím království. Protože ten základní hlad, který musí u lidí zahnat, je ten duchovní hlad. Jsme-li duchovně hladoví, žijeme-li bez Krista, jídlo nás pro věčnost nezachrání. Naopak: Jsme-li Kristem duchovně nasycení, fyzický hlad nás o hostinu v Božím království nepřipraví. Ježíš je tedy nejprve učí o Božím království! A z toho si my berme příklad! Vyprávět o Božím království, zvěstovat laskavého Krista - to je ten největší hlad, který musíme u druhých lidí zahánět. Všechno ostatní počká.

Bratři a sestry, Ježíš Kristus, ten soucitný Boží Syn, nám poskytuje čas a prostor pro zotavení. Zároveň nás vede k tomu, abychom se starali o lidi kolem nás. On sám nás sytí - duchovně i tělesně. A jednou nás bude sytit ve svém nebeském království. On má však také v úmyslu sytit ještě mnohé naše bližní. A k tomu si chce používat i tu naši malou víru. I to málo, co máme. I to málo, co umíme. I to málo, co v nás je.

Modlitba: Pane Ježíši Kriste, chválíme tě za to, že jsi náš nebeský pastýř, který nás vede neomylně do svého věčného království. Chválíme tě, že máš soucit s tím, co zde prožíváme a že nás také každého dne posiluješ, abychom všechny obtíže na cestě za tebou zvládali. Moc prosíme, kéž ještě mnozí lidé kolem nás tě přijmou, uvěří v tebe, nechají se tebou vést - a tak konečně přestanou hladovět. K tomu si použij i nás. Amen.

Kázání vedl br. farář Petr Kulík (pozn. admin.).