Kázání: Jeremjáš 10,1-7

Sestry a bratři, třikrát je v tomto oddíle vysloveno hlasité NE:
-    Neučte se cestě pronárodů
-    Neděste se nebeských znamení
-    Nebojte se
Vypadá to, jako by Jeremjáš žil uprostřed předvolební kampaně a úsečnými hesly upozorňoval, na co si dát pozor. Jeremjáš je tady negativní, říká různým věcem NE, ne ovšem, aby lidi rozeštvával a rozděloval, ale aby varoval před ztrátou víry. To by byl konec. A opravdu to hrozilo. Izrael byl tehdy obklopen pohanskými, nepřátelskými národy, jejich cizími kulty a zvyky. A pokud by se v tom pohanském moři rozpustila víra, bylo by po izraelském lidu. Jeremjáš musel mluvit hodně nahlas a varovat. Byl to čas, kdy se mnohým věcem musel říct NE.
-    Neučte se cestě pronárodů
Tou cestou se myslí životní postoj, ideologie, cizí náboženství. Hrozilo, že se otupí a zmatní Boží slovo, všechny zásady a zaslíbení, které držely Boží lid při životě a při sobě; že se z Božího zákona stane stará kronika, dobrá leda pro historiky. Tehdy bylo velmi lákavé se připodobnit většinovému postoji, tomu pohanskému moři všude kolem, život byl potom mnohem pohodlnější a jistější. V tomto nejsme o moc jinde. Mluví se sice u nás o křesťanské tradici, čas od času se někteří zaklínají křesťanskými hodnotami, které údajně musíme hájit před cizími vetřelci…. Přitom postoje lidí, kteří tohle tvrdí, jsou zcela cizí tomu, jak se projevuje a jedná Ježíš. Netouží mít Ježíše Krista ve svém srdci a jít za ním, jen se ohánějí křesťanstvím při ospravedlňování svých sobeckých zájmů. Je velmi snadné se přizpůsobovat svému okolí, jelikož je to pohodlné. Připadáme si normální, jako by normálnost měla být naše vysněná meta. Jeremjáš na to svými slovy říká: Nesnažte se být normální, stejní jako všichni okolo, nepoklonkujte jim, nepřebírejte jejich zvyky a způsoby. Jste Boží vyvolený lid, nesete na sobě Boží jméno, jako křesťané jméno Ježíše Krista, váš základ je mnohem pevnější a výživnější, než co se vám teď nabízí. Je to Bůh sám, Tvůrce vašeho života, kdo nás oslovil a pozval k životu víry a k jejímu dosvědčování. Společenství s Ním je tou nejvyšší a nejcennější nabídkou, všechny ostatní nabídky jsou odvar. Jeremjáš je ostrý. Doslova říká: To, čím se řídí okolní národy, je pouhý přelud. Marnost. Nicota. Prázdnota. Opar. Mlha. Může to vypadat hezky, ve skutečnosti celý životní program bez osobního vztahu k Bohu je velká, dutá prázdnota. Třebas jakkoliv opentlená. Vášnivě o tom svědčí apoštol Pavel o několik století později: Všecko pokládám za ztrátu, neboť to, že jsem poznal Ježíše, svého Pána, je mi nade všecko. Pro něho jsem všecko ostatní odepsal a pokládám to za nic (doslova: mám to jako za lejno).
Chceme-li jako křesťané, jako církev, nejen přežít, ale žít, radostně a pokojně jako Kristovi svědkové, jako Boží lid, v tom podstatném, v otázce víry nebuďme jako většina kolem. Nebojme se odlišovat, neostýchejme se milovat Hospodina z celého svého srdce, své mysli a duše a milovat svého bližního jako sebe. To má zaslíbení. A hluboký smysl. Náš svět to potřebuje, třebaže se tváří odmítavě.
-    Neděste se nebeských znamení a model vyrobených lidskou rukou
Dnes nám přijde, že tato výstraha není až tak aktuální. Žádné modly, bůžky v různé podobě nepotkáváme, snad kromě sochy Radegasta, která zdobí jednu značku piva. Ale podívejme se na to blíž.
Modla se řecky řekne eidolon – česky idol. Znamená to podobu, obraz, přelud. Něco, co je vidět. Modly měly právě ten význam, že byly vidět, člověk se jich mohl dotknout, mít je před očima. Bylo to soupeření mezi viditelnou modlou a neviditelným Božím slovem. Co bude mít navrch? To, co má člověk před očima, co může sledovat, co může ovlivnit, utvářet podle sebe, anebo slovo, kterému naslouchá, které přichází zvnějšku, od Toho, kdo je výš než člověk sám a všechno okolo? Izraelci se s tím prali pořád, od samého počátku; jejich situace v dějinách vždy odpovídala tomu, zda podléhali cizím modlám, nebo dali víc na poslušnost Božímu slovu. Proroci, jako Jeremjáš, byli v tom nesmlouvaví. Různé pády a prohry Izraelců nesvalovali na nepřízeň doby, na nepřátelské okolní říše, ale vždy šlo o to, jak Boží lid osvědčil svou víru, jak se spolehl na Boží slovo, od toho se odvíjely jeho cesty.
Teď, v 21.století to není o nic jiné. S tím, že toho, co máme před očima, je mnohem víc, než dřív. Celá naše kultura je na tom postavená. Víme, a je to prokázané, že očima získáváme většinu podnětů a vjemů, oproti jiným smyslům jako hmat, čich a sluch. Když nám oči slouží, je to hezké, nádherné, Bohu díky za to. Svět je plný krás: příroda, tváře lidí různých barev, nebe, umění, nebo pohled na dílo, které se nám podařilo. Jak jsme však odkázáni na zrak, nese to s sebou i nebezpečí. Podobně jako ty modly, které měli lidé před sebou. Zrak považujeme za neklamný. To, co vidíme, bereme, že to tak je a nijak to nezpochybňujeme. Toho si všimli lidé, kteří se zabývají vlivem médií. Je to zajímavý postřeh. Například při čtení psaného textu zapojujeme kritické myšlení a přemítáme nad jeho hodnověrností, u informace obrazové (fotografie, video) se takto kriticky neptáme. S tím, co vidíme, se nehádáme a bereme to, že je to pravda. Síla obrazu je značná, větší, než si uvědomujeme. To jsou naše obrazové modly. Nic proti obrazům, fotkám, filmům, mohou zprostředkovat soustu pěkného, hodnotného a naučného. Ale pusťme si do toho hlas starověkého proroka, který varuje před nekritickým přeceňováním toho, co máme před očima – aby to nezastřelo Boží hlas a jeho dotek v našem srdci. Jeremjáš proto navrhuje odstup. Dělí si z model legraci: Jsou to jen strašáci v okurkovém poli. Dělají ze sebe kdoví co, ale nic nezmůžou.
-    Nebojte se
Tato třetí výzva se snad nejčastěji z celé Bible vyskytuje právě u Jeremjáše. Možná proto, že žil v době, kdy to s Izraelem šlo z kopce, jedno nebezpečí střídalo druhé. A Jeremjáš věděl, že nejhorší reakcí by bylo propadnout strachu. Strach sám o sobě je normální. Ale když jej necháme, aby se do nás zakousnul a stal se hlavním motivem našeho jednání, vede to do zkázy. Pak opouštíme svou víru, přesvědčení, vztahy a myslíme jen na své přežití. Když se lidé bojí, to se pak nejvíce daří různým temným propagandistům, kteří nám pak lehce nakukají kdeco. Známe to. Jeremjáš jde proti tomu a jako refrén opakuje: Nebojte se! Ti strašáci, to je jen výtvor lidských rukou a myslí, ti nejsou žádnou hrozbou. A na závěr dodává: Nikdo není tak velký a mocný jako Bůh. Veliké je jeho jméno. Jen jemu patří naše úcta. Potom se ničeho nemusíme bát. A to je totéž, co píše apoštol Pavel: To, že jsem poznal Ježíše, svého Pána, je mi nade všecko.
Sestry a bratři, kéž je to i naše vyznání. Mějme před očima především Ježíše Krista, to je lék proti strachu, to je povzbuzení i svědectví našemu světu. Amen