Kázání: Lk 18,35-43

I. O velikém křiku

Bratři a sestry, nejprve je náš příběh o velikém křiku. O křiku z lidské bídy. Slepý člověk to má hrozně těžké i dnes, natož v Ježíšově době před dvěma tisíci lety. Takových bylo v tehdejší Palestině mnoho. Jednak v důsledku onemocnění neštovicemi, jednak v důsledku prodělaných očních zánětů. A tak Palestinou táhla řada slepých žebráků.

Slepí v Izraeli byli v podezření, že musí být nějak zvlášť hříšní. Choroby očí byly celkem pravidelné, ale kdo se propadl do slepoty - musel zhřešit. V Janově evangeliu  (9,1-2) o tom meditují dokonce i učedníci: „Pane, kdo zhřešil, že se narodil slepý? On sám, nebo jeho rodiče?“ Slepci byli mimo svět a mimo svaté věci, slepec nebyl schopen sloužit třeba jako kněz, ani nemohl do chrámu. Dnes se obecně snažíme slepé zahrnout do společnosti, tehdy to bylo naopak.

Náš slepec seděl a žebral u cesty. Když se k němu Ježíš a zástup kolem něj přiblížili, vycítil něco zvláštního. Co je to za zvláštní dav, který se blíží? Asi se někoho zeptal. A dostal odpověď: „Do Jeruzaléma jde tudy Ježíš, ten známý galilejský prorok. A s ním jeho učedníci a spousta dalších zvědavců.“ A vycítil šanci: „Ježíš! Jasně, o tom jsem slyšel. Ale on prý umí uzdravit i slepé! Lidi, zavolejte ho sem!“ Snad tak nějak to bylo. Ale nikdo nereagoval. Kdo by se o něj staral? Každý chtěl být co nejblíže tomu známému proroku. A tak začal náš nevidomý ve své bezradnosti křičet. Asi šlo o pořádný křik, protože jej lidé z davu začali napomínat, aby mlčel.

Náš příběh je tedy nejprve o velikém křiku. O křiku z nemoci a zoufalství. A slepí moc dobře křičí. Zcela přirozeně se ve své úzkosti, ve svém strádání, obracejí na toho, od koho jim může přijít pomoc: „Synu Davidův, smiluj se nade mnou.“ Bible nás vůbec na mnoha místech vede k tomu, abychom se nebáli za Bohem a Ježíšem jako Božím Synem přicházet se svým trápením. Náš Bůh je Bohem celého života, našich výšin i hlubin. Našich radostí a vděčnosti, ale také nemoci, trápení a bídy. Pavel Filipi, náš teolog, říká ve výkladu jednoho takového „křičícího“ žalmu, že problém není v tom, že si lidé stěžují, ale že si stěžují na nesprávné adrese. Bůh chce být adresátem našich proseb a stížností! Bohu si můžeme stěžovat, můžeme k němu volat ze svých úzkostí. Takový volající nezůstane bez odpovědi.

II. O jedné ostudě

Ježíše, který káže o Boží lásce ke všem lidem, o Boží pomoci všem, zvláště všelijak ztrápeným, tohoto Ježíše doprovází zástup učedníků, sympatizantů a čumilů. A ty nějaký zoufalý slepec nezajímá.

Ano, zástup kolem Ježíše se může stát překážkou, která brání hledajícím v cestě za Ježíšem. Nejen onen širší okruh čumilů a vzdálenějších sympatizantů, ale i samotná vyvolená dvanáctka učedníků se takto nejednou vyznamená. Vzpomínáte například, jak to dopadlo, když k Ježíši jednou chtěli rodiče přivést své děti? Tam to byli přímo budoucí apoštolové, kteří jim v tom bránili a museli být Ježíšem napomenuti.

Mám nepříjemný pocit, že totéž může platit i o nás, současných křesťanech. Spousta lidí by se o Ježíše velmi zajímala i dnes. Mnohem více, než jenom ti, kteří patří do církve. Ale cestu k němu někdy blokujeme my, věřící. Samozřejmě, že ne fyzicky, že bychom je nechtěli pustit do kostela. Spíše. tím, že jsme pohoršením nebo překážkou pro svět, který nás obklopuje. Příklad: člověk, který nám ladil klavír: pokřtěný evangelík, jeho kamarád, také evangelík, mu později odlákal manželku… Možná je to tak, že mladí lidé nemají ani tak problémy s Ježíšem nebo s ideály církve, jako spíše s lidmi, se kterými se dennodenně v církvi potkávají a kteří se ani s jedním, ani s druhým třeba příliš neshodují. Anebo řečeno ještě jinak: „Většinu lidí odrazuje od křesťanství nikoli Kristus, nýbrž křesťané.“

Za druhé je tedy náš příběh příběhem výstrahy. Je zdviženým prstem: Nejsme to právě my, kteří mnohým brání přijít k Ježíši Kristu? Je na nás poznat, že jsme našemu Pánu skutečně blízko? Nebo se jen tak občas tváříme?  

III. O prohlédnutí

Naštěstí se i navzdory davu náš slepec k Ježíšovi „prokřičí“. A tak je náš příběh do třetice i o prohlédnutí. Ostatní slepce ignorují, ale samotný Ježíš naštěstí ne. Nevadí mu, jakým způsobem na sebe upozornil, a proto jej zavolá: „Ježíš se zastavil, zavolal je a řekl jim: „Co chceš, abych pro tebe učinil?“ On odpověděl: „Pane, ať vidím“. Ježíš pohnut soucitem, dotkl se jej svým slovem a jeho víra jej uzdravila.

Tak se vracíme k tomu již dříve pověděnému. Kdo ke Kristu volá a prosí o smilování, kdo se jej drží zuby nehty, ten nezůstane bez odpovědi. Ztrápený bude potěšen zvěstí o mocném milujícím Bohu. Nemocný bude uzdraven. A slepý prohlédne. Aby poznal Boží lásku.

A nejen slepci prohlédají. Snad i učedníci prohlédli. Ježíš je učí o následování, o službě všem, i těm nejmenším, a oni se téměř vzápětí zachovají, jako by sami byli slepými. I oni jsou jako slepí, kteří potřebují uzdravit. A jejich prohlédnutí se stává obrazem toho, jak prohlédáme my všichni, otevře-li nám oči Ježíš. S Ježíšem nacházíme své místo před Bohem. A následně také v rodině, v církvi, ve světě… S Bohem prostě vidíme ostřeji a hlouběji.

Závěr: Ďáblovo zrcadlo

Tak o tom vypráví jeden vymyšlený, ale přece pravdivý příběh. Jednou si ďábel vymyslel hru, aby se pobavil. Vytvořil kouzelné zrcadlo s ďábelskou mocí: Co bylo krásné a dobré, to se v něm zdálo ubohé a k ničemu, zatímco to, co bylo zlé a špatné, se zveličilo a ukázalo jako velmi krásné do všech podrobností. Když se nad svým zrcadlem zase jednou chechtal, rozbilo se mu. Roztříštilo se na milióny kousků a mohutný vichr ty kousky roznesl do celého světa. Většina z nich byla menší než zrnka písku a spadla do očí nám lidem. Začali jsme všechno vidět zkresleně. Podle toho ďábelského zrcadla. Dobré a spravedlivé se jeví jako divné a ubohé. Zlé jako zajímavé a přitažlivé.

Když se Bůh dozvěděl, co se stalo, zesmutněl. Rozhodl se, že nám lidem pomůže. Řekl: „Pošlu na svět svého Syna. On je můj obraz, moje zrcadlo. Bude ukazovat mou dobrotu, lásku. Ukáže lidem svět tak, jak ve skutečnosti je.“ Ježíš tedy přišel jako zrcadlo pro lidi. Kdo na něho pohlédl, spatřil dobrotu a krásu, učil se zbavovat sobectví a lži, učil se žít spravedlivě a nikým nepohrdat. Byli ovšem i takoví, kteří zlu už úplně podlehli. Ti chtěli Ježíše jako Boží zrcadlo rozbít. Nechali jej zabít. Ale vzápětí se zvedla nová vichřice: Mocí Boží byl Ježíš vzkříšen a kousky jeho moci byly Duchem svatým rozneseny do celého světa. A komu padne do očí kousek Ježíšova zrcadla, začne vidět Boha, lidi i svět kolem sebe tak, jak je vidí Ježíš. Prohlédne, jako prohlédl slepý u Jericha. Uvidí Ježíše vedle sebe. Amen.