Neděle 28.8.2016 (1Sam 15, 1-3.10-15.22)

Kázání: 1Sam 15, 1-3.10-15.22

Bratři a sestry,

v uplynulém týdnu jsem se účastnil setkání Čechů a Francouzů, při kterém jsme četli oddíly z knih Samuelových. Často bylo slyšet, jak je možné, že v Bibli jsou tak kruté a krvavé příběhy… Je Bůh opravdu tak nemilosrdný? Jak tomu máme dnes rozumět? Co dělat se všemi výzvami po vyhubení nepřátel? Nemůžou se nakonec obrátit proti všem věřícím jako případným fanatikům? Lidé si řeknou: Vidíte ty důsledky, když někdo poslouchá víc Boha než člověka… Nebo jestli naopak nemůžou tyto výzvy ještě víc rozjitřit veřejné mínění, kdy se na adresu hrstky lidí jiné pleti objevují hesla „do plynu“ (jak se stalo před několika dny v Praze).

Nad takovými příběhy máme řadu otazníků. Ale jsem přesvědčen o tom, že je potřebné je číst a jimi se řídit. Zaprvé, jsou součástí Bible, Písma, které považujeme za svaté, za zdroj Božího slova. A zadruhé, pomáhají poskládat naše hodnoty do správného pořadí. Ač se zdá, že je Bible proti zdravému rozumu a navádí k nesnášenlivosti, opak je pravdou. Jen ukazuje, kde je potřeba začít a čeho se varovat.

Příběh o Saulovi dává na první místo poslušnost. Saul slyší Samuela: Nyní tedy poslechni Hospodinova slova. Právě na poslušnosti stojí celá Saulova královská kariéra. Na ní se bude rozhodovat, jak se bude vyvíjet cesta celého Božího lidu i cesta naše. Na poslušnosti, jakkoliv to může znít nepopulárně, mravokárně.

Co je vlastně, sestry a bratři, poslušnost? Ve zkratce můžeme vyjmenovat, co nás zpravidla u tohoto tématu napadne. Mám-li být poslušný, pak:

- budu dělat to, co mě někdo řekne

- budu poslouchat (naslouchat) tomu, kdo ke mně mluví

- budu jej brát vážně.

Zaznívá v tom trochu podřízenost. Jako dítě ve vztahu k rodičům. Může dělat, co se mu zlíbí, ale nemůže překročit hranici, kterou mu rodiče stanoví. Ať se mu to líbí nebo ne, musí se podřídit. A jen v takovém vztahu se může dobře rozvíjet.

A právě v takové podřízené poslušnosti máme šanci se dobře rozvinout i my, naše víra. Platí, co řekl Jozue izraelskému lidu po příchodu do zaslíbené země: Vyvolte si dnes, komu chcete sloužit: božstvům, kterým sloužili vaši otcové, nebo božstvům Emorejců. Já a můj dům budeme sloužit Hospodinu. Je tady řečeno: Máte svobodu, můžete se sami rozhodnout, komu, nebo čemu budete sloužit. Je to na vás, na každém. A pamatuj, že člověk vždy někomu, něčemu slouží. Zpívá o tom Bob Dylan: Musíš někomu sloužit. Můžeš být sebevíc mocný, sebevětší osobnost, ale vždy někomu sloužíš, ďáblu nebo Bohu. Život nejde prožít neutrálně.

Sloužit Bohu znamená milovat Ho, přilnout k Němu jako dítě ke svým rodičům. Od rodičů dítě slyší první slova, učí se mluvit a rozvíjet své schopnosti. A to jen díky tomu, že jim naslouchá. Jak je právě sluch důležitý, sděluje Bible od samého počátku. Jedno z nejstarších vyznání víry začíná slovy: Slyš, Izraeli... A v dnešním příběhu slyší Saul: Nyní tedy poslechni Hospodinova slova. My se učíme a rozvíjíme právě tím, že posloucháme. Že chceme naslouchat – Bohu i lidem vedle nás. V tom spočívá lidskost člověka, jeho určení, jeho zacílení. Na komunikaci, naslouchání a mluvení.

Je pravda, jak jsme už slyšeli, že se poslušnost (vůči Bohu) někdy zvrtne ve slepou agitaci a dokonce v nesnášenlivost. Zprávy o útocích teroristů, zaštiťujících se Boží vůlí, jsou otřesné. A vedou pak k odmítání všech forem extremismu a často i víry a poslušnosti jako takové. Podívejte se, dokonce i Saul slyší, že má jít a pobít všechny Amálekovce, nikoho nešetřit, ani ženy, ani kojence. To je těžký náklad pro naše svědomí. Není to důvod k tomu, abychom brali Bibli s rezervou?

Ale ne. Pojďme ji raději vzít vážně! Pod národem, který má být vyhlazen, si jen nepředstavujme konkrétní lidi, spíše konkrétní nabídky, síly, hlasy, nutkání, které nás odvracejí od Pána Boha. V tom je Amálek jakýsi negativní symbol, výstražná značka s vykřičníkem upozorňujícím na nebezpečí. Už při cestě pouští z Egypta se Izraelci střetli s tímto národem a slyšeli, že si jej Hospodin přeje vymazat zpod nebes. Tento boj tehdy Izraelští vyhráli díky tomu, že Mojžíš držel nad nimi ruce jako znamení Božího požehnání. Když mu ruce klesaly, Izrael začal prohrávat. Jde tady o zápas poslušnosti a víry s hluchou neposlušností a svévolí.

Proto Saul slyší: nebudeš ho (Amálka) šetřit, zničíš vše, nic si z toho neponecháš. Jakékoliv smíření by znamenalo paktování se zlem. Proto je Saul nakonec tvrdě potrestán, že si z kořisti dal něco stranou. Nedbal na nebezpečí nákazy. Porušil Boží příkaz. Bible nic nezakrývá a popisuje, jaké následky má sebemenší projev nedůvěry. Jak i jedno zlé slovo, křivý úmysl,  ničí vztah mezi Bohem a člověkem i mezi lidmi vzájemně. Docela nenápadně, erozivně. Je to už na samém začátku Bible: od utržení ovoce vede nakonec cesta k bratrovraždě. Hřích má přímo základní potřebu narůstat a zvětšovat se – jako ona kaše z pohádky „Hrnečku, vař!“ Nikdy nevíme, co s námi naše neposlušnost vyvede, a proto má Boží slovo často podobu výstražné značky s vykřičníkem.

Bratři a sestry, Bible samozřejmě neobsahuje jen vykřičníky. Hodně závisí na nás, na našem rozhodnutí, ale mnohem, mnohem víc záleží na Bohu a jeho lásce. Biblické příběhy vypravují o tom, že v našem životě, ve kterém zápasí dobro a zlo, poslušnost a neposlušnost, nás nenechává Bůh osamocené. Přichází k nám Jeho syn, Ježíš, vchází do naší slabosti, do našeho odcizení a hledání, aby v každém zápase a rozhodování stál na naší straně. A stále drží své ruce nad námi, aby nám žehnal, a my víme, že bez toho neuspějeme.

Jestliže jsme si, bratři a sestry, ve třech bodech pověděli, co znamená poslušnost, můžeme nyní dopovědět. Být poslušný znamená:

- nebýt tak lehce ovladatelný, neboť vím, kdo je nade mnou a se mnou;

- vědět, že každé rozhodnutí mě přivede blíž buď k dobru nebo ke zlu;

- sloužit tam, kde jiní hrají jen na sebe;

- bojovat tam, kde lidé házejí flintu do žita;

- být vděčný tam, kde ostatní si jen stěžují.

Bratři a sestry, největším příkladem poslušnosti je Ježíš. „Ježíš v poslušnosti podstoupil i smrt na kříži, proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno.“ (Fp 2,8n) A tak kéž i nás posiluje a o nás platí prosba: „aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno a k slávě Boha Otce každý jazyk vyznával: Ježíš Kristus jest Pán.“ (Fp 2,10n). Amen.