Kázání: Skutky 1,1-3.9-14

Sestry a bratři,
mluvíme-li o nebi, nemusíme mít na mysli prostor, který se otevírá nad našimi hlavami, ve kterém se prohání naše modrá planeta. Nebe, to je pro biblické svědky (stejně jako pro básníky nebo zamilované) něco víc, než jen konkrétní místo. Je to pro ně naprosto jiná, našimi smysly a naším myšlením nepostihnutelná skutečnost. Skutečnost, která plně patří Bohu. Proto se nedá říct, že by Bůh byl v nebi – musí se to říci naopak – tam kde je Bůh, tam je nebe. A tohle nebe není jen nad námi, ale kolem nás. Je takovým protějškem lidské existence, protějškem, který naším životům dává ukotvení a nasměrování. Skutečnost, podle které hodnotíme vše ostatní. Doplnění naší pozemskosti a přízemnosti. Něco, po čem toužíme, jako například po modré obloze, když je dlouho zataženo, nebo vládne zimní pošmourná inverze. Anebo vyhlížíme-li smír a pokoj v situaci dlouhodobého napětí či nedorozumění. To jsou nebesa, která se nedají zahlédnout z vesmírné orbitální stanice, které může zahlédnout pouze víra. Do těchto nebes je Ježíš vzat.
Čteme-li o nanebevstoupení, tak slyšíme příběh, anebo spíš vyznání víry, že Ježíš patří na tuhle rozhodující Boží stranu. Patří do Boží sféry, která je pro náš život a pro naše jednání rozhodující. Stejně jako všechno, co známe z jeho pozemského života. Teď odchází k Bohu a tím jen potvrzuje, že vše, co dělal, říkal, má význam pro celý vesmír. Význam, který nepomíjí, pro všechny generace. Nejen pro někdejší partu učedníků.  
Ježíš pronáší svá poslední slova a pak mizí – učedníci zírají za ním. A v tu chvíli se vedle nich ozývá ta otázka: „Co tu stojíte a hledíte k nebi?“
Co tu stojíte a hledíte k nebi. Jako kdyby učedníci museli být vytrženi z nějakého náboženského transu či co. Mají hlavu vztyčenou k nebi – on už tam vlastně Ježíš není, ale oni stále hledí – jako kdyby je tam něco přitahovalo. Nebo si nechtějí připustit, že už Ježíš s nimi není a chtějí ho přitáhnout zpět. Už není co vidět, ale jejich oči jako by chtěly proniknout skrze mraky. Prohlédnout tajemství, které se snad za nimi ukrývá. Mužové v bílém je musí probudit a odkázat do patřičných mezí (stejně jako kdysi ženy u hrobu). Musí je vrátit zpátky do reality, zpátky na zem ... Co tu stojíte a hledíte k nebi?
Když si dnes připomínáme, slavíme nanebevstoupení Páně, jak na tom jsme? Není to s námi podobné jako s učedníky, že bychom hledali Ježíše, kde už dávno není? Že se spokojíme s tím, na co jsme byli dlouho zvyklí, aniž bychom si všimli, že jsme spolu úplně v jiné době, kdy staré zvyky už nic neřeší a ničemu nepřispívají? Ježíš se ztrácí z očí a později se ukázal v moci Ducha svatého i proto, abychom nespoléhali na zažitou podobu víry, jak jsme si ji pěstovali dlouhá léta, ale hleděli na Ježíše dnešníma očima, hledali Boží vůli ve svém životě, ve společenství sboru a v tomto světě právě teď. Pokud budeme vycházet jen ze vzpomínek, z toho, jak to bylo kdysi, budeme jako učedníci jen civět do mraku, kde nic není.
Poslední Ježíšova slova před jeho odchodem znějí jednoznačně: Dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědkové. To není žádné koukání do prázdna, obracení se zpátky, jak to kdysi bývalo, to je příprava na novou misi. Výzva ke svědectví: Budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země. To je hlavní zvěst svátku nanebevstoupení. Ježíš odchází, a teď je to na vás, na mně, na nás, v síle, kterou nám vzkříšený Kristus dává.
Tento velký a napínavý přelom popisuje evangelista Lukáš. Sepsal jak evangelium, řadu příběhů z Ježíšova života, a k němu připojil celou další knihu – Skutky apoštolské. Evangelium – první díl Lukáš napsal o tom, jak to všechno začalo. Počátek působení Ježíše Krista. Když byl Ježíš na zemi a všechna pozornost byla upřena na něj. A tady máme druhý díl. Jak to všechno pokračovalo a pokračuje dodnes. Ježíš na nebi a církev na zemi. Jeden příběh vedle druhého, jak učedníci jednají v síle Ducha svatého. Jak různí lidé svědčí o své víře od Jeruzaléma až na samý konec světa: Tu službou chudým vdovám, tu vyučováním, kázáním, misií, sbírkou na chudé a někdy dokonce mučednictvím.
Tím velkým přelomem je Nanebevstoupení – doteď jste se mohli dívat. Doteď jste mohli čerpat. Ježíš chodil, kázal evangelium, uzdravoval, přinášel pokoj. Byli jste u toho, směli jste zažít vzkříšení, těch úžasných 40 dní, kdy se z nevěřících Tomášů stávali věřící učedníci. Jenže s tím je konec – představení skončilo. Teď jděte domů a vyprávějte o tom. Co tu ještě koukáte na kulisy. Teď už nic neuvidíte. Ježíš byl vzat, už se s ním nikdo nesetkáte tak, jako se setkáváte mezi sebou. Ta doba skončila. Je čas jít dál. Tohle divadlo nekončí tím, že spadne opona. Právě naopak – opona padá právě proto, abyste vy mohli pokračovat v tom, co se začalo. Kvůli tomu se vlastně hrálo – abyste zahlédli scénář, pochopili pointu a záměr režiséra. Teď už hrajte sami.
Jak často stojíme na místě a udržujeme si svoji zbožnost, připomínáme si biblické příběhy, občas přijdeme na bohoslužby, bez toho, abychom se nechali proměnit a pak sami šli a byli Kristovými svědky. Nekoukejme do mraků či do minulosti, kde už Kristus dávno není. Víra je něco krásně živého, něco, co dává život. Proto nežije v minulosti, ale právě teď a tady, mezi lidmi na tomto prašném a tvrdém světě, v tomto městě, v naší ulici, v našem domě, v našem srdci.
Muži v bílém rouchu – asi to byli andělé, ale přitom to mohli být a bývají obyčejní lidé - chtějí učedníky nasměrovat do budoucnosti, ke Kristovu příchodu. Nedívejte se Ježíšovi na záda, nezůstávejte při pohledu do minulosti, ale vemte na to jed, že přijde. Na to se připravujte a k tomu napněte svoje síly. Žijete v čase, kdy je Kristus pryč. A vy máte vyplnit to období, než přijde. Jak dlouho to bude trvat, nevíte a vlastně vám to může být jedno. Důležité je, že víte, co máte dělat.
Buďte mi svědky až na sám konec světa. Nemusíme hned myslet na misi někde v Africe, konec světa můžeme mít hned za humny. U sousedních domovních dveří. Konec našeho světa, kam nás Ježíš posílá, je třeba tam, kde končí naděje. Nebo tam kde skončil rozhovor a vztah. Tam, kde skončilo s někým porozumění. To jsou místa „na samém konci světa“, tam máme dosvědčit, že jsme se u Krista něco naučili, že naše zakotvení v nebi není marné a prázdné. Možná to bude svědectví civilní, bez velkých a zbožných slov, bez zázraků. Ale ukáže se přitom, že máme Pána v nebesích. Že pro náš život je rozhodující něco úplně jiného, než bývá ve světě zvykem. Že děláme něco jiného, než co je běžné, nebo co se vyplácí. To, co jiný neudělá. Takovým svědectvím otevíráme i druhým výhled do nebe. Tím ujišťujeme, že nebe není tak prázdné, jak kdysi tvrdil jeden sovětský major, vyslaný do vesmíru. Díky Bohu. Amen