Kázání: Mt 22,34-40

Bratři a sestry.

Krása a síla víry spočívá v její jednoduchosti. Mám na mysli jednoduchost jako přímost, upřímnost, víru promítnutou do všech oblastí života.

Dítě vidí svět kolem sebe a nad sebou jednoduše. Bůh tu je, nějakým způsobem nás vidí, třebaže my jeho ne. A podle toho, jak nám to prostředkují rodiče, je třeba žít. Nám dospělým k tomu naskakují další a další spojitosti. Až někdy nevíme, jak to všechno rozmotat – přijde nám to všechno strašně složité a komplikované. Bible, celé křesťanství, vše co vyznáváme. Věříme, ale neumíme to leckdy přijmout tak jednoduše. A prostředí, ve kterém žijeme, nám to v ničem neulehčuje. Přemýšlíme o všelijakých principech a výjimkách potvrzujících pravidlo. Narážíme na využití svého volného času, na jednání, kterým chceme udělat dojem na druhé lidi, na postoje v zaměstnání nebo mezi přáteli. A pak naše mluvení o víře, je-li vůbec jaké, je krkolomné a neprůrazné. Daleko spíš dovedeme položit otázku, než na otázky lidí kolem nás odpovědět. Docela jednoduše, jak nám říká naše víra. Možná to někdy komplikují sami kazatelé, když rozebírají z kazatelen nejrůznější těžkosti, zabíhají do historického pozadí Bible a skoro vše problematizují. Pak to vypadá, že víra je něco zatěžujícího, nudného, anebo zastaralého. A přitom je tomu naopak.

Bible, Boží slovo – to jsou desítky životů a stovky vyprávění o tom, jak Bůh člověka oslovil, zasáhl, proměnil. Ale též o tom, jak člověk stále plave v tom, co má odevzdat Bohu a co císaři. V problému rozlišit, kdy poslouchat Pána Boha a kdy světské zákony. Proto je Bible tak vrstevnatá. Můžeme říct, že ona sama přemýšlí, jaké slovo by komu pomohlo; a sami vidíme, že co jednoho posílí, druhému zabrat nemusí. Jednou člověk hledá potěšení, jindy potřebuje značku „Pozor“, anebo slova ujištění a Boží chvály. Jedni potřebují k životu duchovní kaši, jiní jsou zvyklí na něco mnohem hutnějšího. 

Ano, ale jistě tu je jakýsi základ, z něhož Boží oslovení vychází a které platí pro každou situaci. Pro každého, začátečníka ve víře i toho, kdo si myslí, že je dál. Potřebujeme se všichni osobně potkat s Ježíšem, který by nám řekl, jak kdysi zákoníkovi: „Celý Zákon a proroci, tj. celé náboženství, celá teologie, celá víra spočívají na dvojím přikázání lásky – miluj Boha a miluj bližního.“ Nebo jak řekl podobně v kázání na hoře: „Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy jednejte s nimi.“ Nic složitého na tom není. Víra může být opravdu tak jednoduchá, že její podstatu pochopí každý.

Snad znáte situaci, kdy jste si povídali s nevěřícím člověkem – se snahou mu něco sdělit ze své víry. Chcete povědět svědectví, a ono vám to moc nejde, nebo alespoň máte sami ze sebe divný pocit. Chcete být citliví, empatičtí, nezavdat pochybnost, že někomu něco vnucujete, opakujete, že křesťané jsou normální lidé jako všichni ostatní. A nakonec vám vyjde ze svědectví ukoktaný paskvil. Nemastný, neslaný, nepřesvědčivý a neschopný pomoci či zaujmout. Hovoříte doširoka, jako kdybyste chtěli předem vyloučit každou pochybovačnou otázku. A tak se vám jásavé svědectví slepce, kterému Ježíš vrátil zrak, mění v podivnou moudrost člověka, který všechno zažil, samá pomíjivost, a tak zbývá jen Bůh, protože vše ostatní je marnost. Ale je v tom nějaká radost? Nabídka, po které lidé prahnou?

Přitom jak je to všechno jednoduché! A přitom podstatné! Všechno se to dá popsat jedním souvětím: Bůh mne má rád a jde za mnou! To je celé.

Možná někdy musí člověk ujet tisíce kilometrů, aby tomu uvěřil. Možná tu zprávu musí zaslechnout oklikou přes jiné lidi, aby mu pronikla k srdci. Možná musí něco nečekaného prožít. O Vánocích nám tuto zvěst o Boží lásce sdělují děti, v písních, ve hře. Mlčí chytré tlusté knihy a děti zpívají. Sdělují to jednoduše, trochu naivně a kýčovitě, ale ta zvěst v tom je!

Bůh mě má rád, tak, jak jsem, a je všude a vždycky se mnou. Mockrát jsem přemýšlel, co dnes s člověkem zatřese, aby se ptal na podstatné věci? Stokrát jsem zkoušel zabalit evangelium do nějakého lákavého balíčku s mašlí, aby po něm lidi sáhli! A člověk vlastně potřebuje prosté ujištění, že je přijímán a milován takový, jaký je, a že Bůh je s ním, i kdyby ho všichni opustili!

Zákoníci a farizeové chtěli mít víru složitou. Nedokázali si ji už jednoduchou ani představit. Promýšleli různé situace, které by mohly nastat, a jak se při nich má věřící zachovat. Ale ztratila se jim šťáva, chuť, už to nevonělo, vyvolávalo to spíše šrotování mozkových závitů než úlevu a radost. Proto jim Ježíš musel říct: základ víry spočívá v lásce k Bohu a k bližnímu. Toť vše.

Bůh je láska – naše víra je láska.

A kdo to potřebuje vložit do širších souvislostí, může si k tomu třeba dodat: Bůh je se mnou v mé síle, v mém zdraví, když se mi všechno daří, je mi fajn, prima, ale je se mnou i v mém stáří, nemoci, bezmocnosti. Často si přejeme: hlavně to zdraví. Pokusme si namísto toho popřát: hlavně, ať je s námi Pán Bůh a jeho požehnání! On je dokonce se mnou i v mém stínu, v pokušení a selhání. Neopouští mne ve zlém, nenechává mne sám v pochybnostech. Má mě rád, jaký jsem. Ježíš za mne umřel, právě za můj hřích. Někdy máme dojem, že nás nemají rádi lidé jiných názorů, jsem protivný úředníkům a neoblíben u těch a těch. Ale Bůh mne má rád, to je sichr! To platí, na tom nic nezmění! 

Vy i já, všichni se potřebujeme vracet k jednoduché víře. I proto, že to tak učil a žil Ježíš. Ze stovek přikázání udělal dvě: „Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. A: Miluj svého bližního jako sám sebe.“ To je jediné pravidlo, do kterého se vejde všechno ostatní. Víra má být jednoduchá. Věřit Bohu a mít rád druhé lidi. Jako Bůh miloval svět a vydal za mě svého syna – i já se učím milovat, přijímat druhé v jejich jinakosti, modlit se za ně. Kde je Bůh, tam je láska. My všichni jedno i druhé tolik potřebujeme. Právě proto jsme sem dnes přišli. A oč víc to potřebují lidé mimo náš kostel? Jako Bůh přišel do tohoto světa, mezi mocné i nejobyčejnější, i my k nim přicházejme s darem víry i lásky. Do kostela jdeme proto, abychom nabírali, čerpali, povzbudili se, nechali se oslovit a ztvárnět Božím slovem a láskou, z kostela vycházíme, abychom Boží slovo a lásku žili, předávali a nechali působit. To je předávání, latinsky tradice. Pokud ji přijmeme za svou, ani brány pekel nás nepřemohou. Amen