Kázání: Marek 10,17 – 22

CO UDĚLÁME MY…?

Sestry a bratři,
podíl na věčném životě – jinými slovy: čím naplním svůj život? Rád bych tady citoval jednoho psychoterapeuta: Nehledej, co ti může dát život, ale hledej, co ty můžeš dát životu. Neptej se, kolik radosti najdeš ve světě, ale kolik jí najdeš v sobě a daruješ jiným.
S takovými otázkami přišel jakýsi člověk za Ježíšem. Hledal odpověď. Naléhal na Ježíše, aby mu poradil, jak může dosáhnout života věčného. Co pro to může udělat. On sám – tím, čeho je schopen, nač mu stačí síly a co je v jeho moci a schopnostech. Co má dělat, co jej vyvede z jeho nejistoty, z jeho hledání. Co může dát jeho životu smysl. Vyplnit mezeru, která zeje ve středu jeho života.
Co mám dělat? Že je potřeba něco udělat, to mu bylo jasné. Tento bohatý člověk znal přikázání z desatera, týkající se bližního, a také je dodržoval. Držel se jich, dokonce dodržoval i to, co platí pro zaměstnance a bohaté, nezadržoval mzdu, řádně se staral o ty, kterým dával práci a nepodváděl. Žil spořádaným životem.
Přesto všechno vnímal, že mu něco chybí. Něčeho se mu nedostává. A proto přichází za Ježíšem, proto mu předkládá svou otázku, proto u něho čeká, až mu odpoví, i když Ježíš jeho otázku navenek odmítne.
Dodržoval všecko, a přesto přichází za Ježíšem. A Ježíš na něj s láskou pohleděl. Nebo jak překládá Kralická Bible: „zamiloval si ho“. Z jakého důvodu? Pro jeho otázky? Pro dodržování zákona? Pro to nepříjemné, co mu řekne? To, že se Ježíš k tomu muži chová s láskou, by nám mohlo pomoci v tom, že tento člověk beze jména byl pro Ježíše důležitý, vážně se jím zabýval.
Ježíš na toho člověka s láskou pohlédl a řekl: Jedno ti schází. Z lásky k němu vidí jeho nedostatek – a ten také pojmenuje. A nejen že pojmenuje, poradí i cestu ven. Jak se zbavit své zábrany, jak se scelit. Jak doplnit, co mu schází.
Stojíme před Ježíšem. Vidí na nás, co potřebujeme. O náš život se tady jedná, náš jedinečný, nezaměnitelný a nezastupitelný život. A o to, jak jej naplníme.
Tomu člověku Ježíš říká: Jdi, prodej všecko, co máš, rozdej chudým a budeš mít poklad v nebi. Člověk není bohatý tím, co má, ale tím, čeho je schopen se vzdát. Ve prospěch těch, co to potřebují. A pro tohoto muže to není samoúčelné vzdání se svého majetku, jen pro to, aby se zbavil své hmotné zátěže a provozoval askesi. Je to pro to, že by jeho majetek mohl prospět chudým. Právě na ně má myslet. Nemají se ztrácet z jeho zřetele. V jeho zorném poli mají být ti, kdo mají nedostatek toho, co on má v přebytku. Rozdej chudým. To je to první. Až potom má myslet sám na sebe. Na svůj poklad v nebi. Na to, že se zbaví své závislosti na svém majetku a bude moci k Ježíšovi znovu přijít, a dokonce ho následovat.
Často si myslíme, kdybychom měli více majetku, netrpěli bychom nedostatkem. Ale zde vidíme, že i ten, kdo má mnoho majetku, může mít nedostatek. To jedno, co mu schází. Možná právě nemožnost se svého majetku zbavit. Nespoléhat se na majetek, ale na smysluplnou cestu za Ježíšem. I nám něco schází, možná je to jen jediná věc. Ale každému něco jiného. Vždyť jsme lidé, jedinečné bytosti, s vlastním příběhem, s vlastní situací i s vlastní touhou po životě. A Ježíš nám něco nabízí. I v tomto příběhu. Příběhu o někom úplně jiném než jsme my sami. Ve své zcela konkrétní radě nám ukazuje, že cesta ven z našeho bludiště je možná. Že v Ježíšově blízkosti se nám může ukázat náš pravý, zcela osobní nedostatek. A Ježíš k němu nemlčí. Pojmenovává jej a připojuje i řešení, východisko, možnou cestu nápravy.
Ten muž svěsil hlavu a smuten odešel. Jeho příběh zůstal otevřený. Jeho problém nezmizel.  Ježíš jej nevyřešil. Ani svou láskou k němu. Ani tím, že mu pravdivě odpověděl. Pojmenoval a nazval to, co mu schází. Nabídl řešení a pozval ho k následování. Další krok měl ten člověk udělat sám. Neudělal. Přesto za ním neletí hněvivá slova. Ježíšova láska k němu zůstává. Ta platí. Je tak mocná, že evangelista Marek tento příběh zaznamenal. Tato zdánlivá epizoda chvíli potom podnítila rozhovor s učedníky. A evangelia ji pro nás uchovala.
Tato epizoda s otevřeným koncem však měla svou působnost v dějinách. Stála na začátku celého hnutí, z něhož vyrůstala reformace. Bylo to hnutí valdenských. A především Petra Valdese. Ten ve své nouzi se radil se svým zpovědníkem a ten mu přečetl jeden biblický příběh. Právě tento. A Petra Valdese nezastavilo to, že ten muž svěsil hlavu a smuten odešel. Naopak ho to povzbudilo v tom, že může ve svém rozvráceném životě něco sám udělat. Uvědomil si ten pravý poklad, který má v nebi. A to mu dalo svobodu k těm pozemským pokladům. Polovinu majetku dal své ženě a druhou zcela racionálně rozdal chudým, tím, že za peníze nakoupil potraviny na venkově a ty potom rozdával chudým, zničeným morem v Lyonu. Také za peníze, které mu zůstaly dal pořídit překlad Bible v lidovém jazyce, aby mohl nechat promlouvat biblické příběhy druhým, právě tak jako k němu promluvil příběh o tom bohatém muži. A pak se vydal na cestu. S přeloženou Biblí a přítelem, s nímž spolu kázali. Na začátku stáli sami dva a stali se zárodkem hnutí, které vedlo k reformě církve v několika zemích, včetně Čech. Příběh o muži, který smuten odešel, se projevil v jejich vlastním životě.
Sestry a bratři, tady v prvé řadě nejde o to, kolik máme majetku, abychom se dostali k podílu na životě s Bohem. Jde o to, zda to všechno přijímáme jako dar, který máme ke sdílení. Jestli vidíme lidi potřebné, chudé, hladové, žíznivé po něčem, co dává životu smysl. Jestli si všímáme těch, kterým, něco, nebo někdo schází. Jestli dáme na to, co jsme slyšeli na začátku: Nehledej, co ti může dát život, ale co ty můžeš dát životu. Co můžeme udělat pro to, aby ta dobrá zpráva o Ježíši Kristu šla dál. O Kristu, který na své cestě rozmlouvá i s tím, kdo ho neposlechne. Který s láskou pohledí i na toho, kdo ho nenásleduje. Který se se zalíbením dívá na celé stvoření, na každého z nás, i na toho, kdo se odvrátí a bezradně odchází. Příběh zůstává otevřený. Ten neznámý muž smutně odešel. Petr Valdés se vzdal pohodlí a šel se zvěstí o Ježíši Kristu mezi lidi. Co uděláme my…? Amen