Jan 10,1 - 10

Bratři a sestry,

ovce jako zvíře je symbol a to hned dvakrát. Příjemná, heboučká, rozpustilá ovečka je roztomilá, leží nám doma jako polštářek nebo obrázek na diáři. Vidět stádo ovcí je romantické, to si musíme vyfotit. A pokud je s nimi i pastýř, je idyla dokonalá. Vedle toho říct někomu, že je ovce, není zrovna lichotka. Ovčí stádnost, pasivita, polekanost není jako přirovnání zrovna povzbudivé. Malá inteligence, žádná individualita, vždyť ovce nejčastěji udělá to, co vidí u ostatních.

Ježíš nás přirovnává k ovcím a já v tom vidím nastavené zrcadlo, popis toho, jak lidé v pohodlnosti často jednají, ač si to odmítají připustit. Ježíš nás nechce urazit, ale otevřít pochopení připodobněním k něčemu běžně známému.  Tu stádovitost, tu tendenci jít za někým, koho jsme si buď sami zvolili nebo nejvíc křičí, tu v sobě prostě máme. Máme zkušenost, co dokáží špatní vůdci, jak jednoduché je někomu uvěřit, jak snadno se tleská názorům, na které bychom si sami netroufli. Vzpomeňte, jak se často necháváme strhnout mediálním tlakem a názorem většiny, jak rychle se šíří domněnky, které jsme ochotni vzít za své a sdílet je a tak přiživovat. Kolikrát kdokoli marketingově zdatný ukáže nový obličej, přidá pár jednoduchých řešení složitých problémů a my uvěříme. Necháme se zlákat, ačkoli jsme se tolikrát napálili. V tom nás Ježíš odhadl přesně. Tak falešný pastýř, ten, co přelezl ohradu a vyvedl ovce ven – tak tomu  vůbec nejde o ovce, ale o moc, vliv a prestiž. A takový  nás ohromí a zve k následování. A když si nedáme pozor, tak slepě uvěříme, necháme se strhnout. Jak málo stačí a rozumní, vzdělaní a kultivovaní lidé se začnou chovat jako ovce v tom nejhorším smyslu. Přidají se ke stádu, které opakuje polopravdu nebo domněnku, zná viníka či správný způsob řešení. Ale stojí to celé  na vratkých nohou.  Když se objeví jakýkoli problém, falešný pastýř nebere ohled a utíká jako první, nebo se převleče a jde lhát jinam, kde ho neznají. Nezáleží mu na ovcích, nechce se pro ně obětovat, jde mu jen o sebe.  Následování falešného pastýře je vysilující a nebezpečné. Slepě, tupě a bez vztahu nás může zavést do záhuby. Člověka znavuje skutečnost, že uvěřil někomu, kdo ho pak  zklamal, pak už nechce věřit ničemu. Osobně jsem se musela naučit nevěřit „mesiášům“ v politice. A to je asi jediný správný přístup – nevidět v politicích pastýře ani spasitele, ale jenom a pouze politiky.

Následování pravého pastýře je jiné. Posilující. Vede na pastvy zelené, přivádí nás k vodám, abychom se občerstvili. Ježíš říká: „Já znám své ovce a ony znají mě.“ My si pod slovem znát představujeme spíš o někom nebo něčem vědět. Je to můj známý říkáme o člověku, o kterém nemůžeme říct, že je kamarád nebo přítel. Být známý  je  plytký vztah, povrchní známost. Zato v Bibli někoho znát znamená vztah velice hluboký. Znát někoho rovná se důvěřovat mu, cele se mu oddat. Otevřít se mu a pustit si ho úplně k tělu. Je to nejhlubší vztah, jaký si umíme představit, dokonce čteme:  poznal svoji ženu a ona otěhotněla. Takže poznání je v tomto významu výraz oddanosti,  intimity.

Já znám své ovce a  ony znají mě. Ten vztah by měl být oboustranný. Bez poznání, důvěry a spolehnutí se na Krista se jen těžko dokážeme udržet jako následovníci toho pravého pastýře. Vnitřní spolehnutí se na Krista je něco, k čemu každý musí postupně dojít. Naše křehká víra je vystavována lákadlům jiných pastýřů. Musí odolávat pokušení, když nám v životě někdo dobře radí a nabízí rychlejší radost či snadnější uspokojení. My pak můžeme zabloudit. Ovšem i ztracení a daleko od ovčince smíme mít naději, že Kristus je pastýř, který hledá i tu poslední zatoulanou ovečku.

…ovce slyší jeho hlas. Volá své ovce jménem a vyvádí je. Když je má všechny venku, kráčí před nimi a ovce jdou za ním, protože znají jeho hlas. Za cizím nepůjdou, ale utečou od něho, protože hlas cizích neznají… Všimněme si, jaký důraz se klade na slyšení a poslouchání. Celá scéna by se mohla odehrát i potmě, kdy není vidět, protože důležité je poslouchat, slyšet ten správný hlas. Oči nás někdy klamou.  Věříme lidem, kteří dobře vypadají, jsou hezky oblečeni, mají spravené zuby a drahé hodinky. Ve víře je ale mnohem důležitější spolehnout se na to, co slyším. Slyš Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný. To je fascinující biblické vyznání, které poctivě předávají Židé z otce na syna. I tady nás upoutá  slovo „slyš“. Je to rozkaz od slovesa slyšet a znamená mnohem víc než jen zachytit zvuk. Už král Šalamoun prosil o srdce slyšící – srdce, které dovede naslouchat, dovede vnímat. Takže člověk má být ovce, ne tupá a stádní, ale ta, která  naslouchá, ve zmatku života slyší ten správný hlas a nejenom slyší, ale poslouchá ho. Boží slovo je tvůrčí zaseté semeno, které nás vede k následování. Opravdu vede – vždyť je řečeno – kráčí před nimi, ovce jdou za ním – žádný pastýř nestojí na místě, je v pohybu on i jeho stádo. Kráčíme životem a pokud chceme kráčet s ostatními ve stádu, měli bychom připustit, že nebudou stejní jako my, že se s nimi občas musíme dělit, ale taky, že nás někdy zahřejí.

Toto přirovnání jim řekl, oni však nepochopili, co tím chtěl říci. Řekl jim tedy znovu – já jsem dveře pro ovce. Víckrát Ježíš svým učedníkům vykládá složité věci velice jednoduše a představitelně. Já jsem – Ježíš je vším, co potřebují lidé tehdy i dnes k životu. Já jsem chléb, voda, světlo, vinný kmen, já jsem  cesta, pravda, život, já jsem vzkříšení. Je tím výhradně a naprosto a my stejně jako učedníci někdy nepochopíme, co tím Pán chtěl říci.

Poznat hlas našeho pastýře může být i  těžké. Učíme se to v modlitbě – a opravdová modlitba vede člověka k tomu, aby byl chvíli zticha a naslouchal. Modlitba vede k tomu, abychom uslyšeli jeho hlas a nezatvrzovali svá srdce. Protože on nás volá jménem. Zná nás jmenovitě – představte si tu závrať ze skutečnosti, že dokonalý věčný Bůh zná jménem každou svoji ovci. Nevadí mi být ovcí a necítím to jako zbavení svéprávnosti, jako nesamostatnost. Můj pastýř bere na sebe moje starosti, hledá pro mě v poušti každodennosti tu nejlepší pastvu a má mě na seznamu – já osobně tam mám své pevné místo. I kdybych se ztratila během nějakých zmatků, vím, že mě půjde hledat. A navíc dodává – já jsem dveře pro ovce.  Skrze Ježíše jakožto dveře  přicházím k nebeskému Otci, ale dveře taky chrání před nečasem venku – a já smím zažívat milost ochrany před ne vždy vlídným světem okolo. Já jsem dveře pro ovce – to je jednak jediná cesta, kterou se věřící mohou dostat k Bohu, ale ještě jedna věc u dveří je důležitá. Kdo chce projít, musí udělat krok. Nezůstat přede dveřmi. Musí vejít. Musí se vědomě rozhodnout – chci dovnitř. To je náš úkol. Udělat krok. První, ale ne jediný.  Musím hledat tu úzkou cestu a těsnou bránu, která vede k životu – a málokdo ji nalézá. Naše výhoda – nejdeme bez pomoci. Jdeme za hlasem. Amen.