Kázání: Sk 12, 20 - 24

Přátelé v Kristu,

dnešní neděle se nazývá „Zpívejte“, vybízí: chvalte Hospodina zpěvem, i když často nám do zpěvu není. Proto se nechejme povzbudit Ježíšovými učedníky. Kniha Skutky apoštolské popisuje jejich zkušenosti po Kristově smrti a jeho vzkříšení. Naplněni novým duchem vyrážejí učedníci do svého okolí a zvěstují lidem: Ježíš žije a je Syn Boží. Boží království v tomto světě, to nepatrné zrnko, které Ježíš zasadil, začíná růst a sílit.

Duchovní boj apoštolů nebyl lehký. Svět se tvrdě bránil jejich zvěsti. Nejprve čteme o králi Herodovi. Herodes tu stojí jako představitel moci, světa pýchy a násilí. To on sťal Jana Křtitele, to on dal vyvraždit neviňátka, když se dozvěděl, že se má narodit nový král Židů. Tvrdý, nesmlouvavý, totalitní vůdce.

Skutky hovoří o Herodovi takto: Ve stanovený den zasedl Herodes v královském rouchu na trůn a pronesl k nim řeč; lid začal volat: To mluví bůh, ne člověk! Krvavý král, a lidé ho zbožňují, stále tentýž opakující se jev... Jak je to možné? Vždyť už had v ráji šeptal prvním lidem: Budete jako bohové. A stalo se, že Herodes a jeho následovníci v různých odstínech ze svých výšin určují, kdo bude žít a kdo zemře, nesklánějí se před Bohem, neptají se, oni jsou nejvyššími pány. A lid Heroda hltá a baští – smutný obraz, který se opakuje dodnes. Čím to je?

A čtení pokračuje takto: A tu Heroda postihl anděl Páně za to, že si přivlastnil čest, patřící jen Bohu: zemřel rozežrán červy.

Ten, který si ještě před chvílí hrál na pána, který chtěl být bohem... Ne, žádný strom neroste do nebe, i věž lidské pýchy se zbortí, ať už má jakoukoliv nálepku a ideologii.

Ale pojďme dále, od krále ke Kristovým učedníkům, Petrovi a Jakubovi.

O Petrovi čteme, že ho dal Herodes vsadit do žaláře a poručil šestnácti strážným, aby ho hlídali. Petr seděl ve vězení a církev se za něj stále modlila k Bohu. Najednou u něho stál anděl Páně a v žaláři zazářilo světlo. A ten anděl vyvedl Petra ven z hlídané cely. Brána se jim sama otevřela a užaslý Petr jde v noci pozdravit své souvěrce, zastihne je na modlitbách a ještě v noci opouští město.

Zázrak víry. Bůh vidí, slyší a jedná, vysvobozuje – řetězy padají, vězeňská brána se sama otvírá. Neuvěřitelný zákrok Boží. Zázrak – ale co s tím? Například kněží v komunistickém lágru v Leopoldově čekali na zázrak osmnáct let, a mnozí z nich zemřeli a brána se neotevřela. Podobně za války. Smutně bezzázračně jela mašinérie smrti, Židé, rodiče jinde a děti jinde, čekali na zázrak, a nic. D.Bonhoeffer, zbožný člověk a kněz, se denně ve vězení modlil, a byl popraven pár hodin před koncem války, chvíli po jeho smrti Američané osvobodili koncentrák... Tisíce mučedníků zemřeli bez zázraku, křesťané v arénách byli předhazováni šelmám a král se bavil, zázrak se nekonal.

Bratři a sestry, hledáme-li Spasitele a Syna člověka, on visí na kříži, a lidé škemrají o zázrak: „Sestup z kříže!“ Zázrak se nekonal ani tehdy, smutně, bezzázračně umírá Boží syn. „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“ A nyní čteme, jak byl Petr zázračně vyveden z vězení. A já, bratři a sestry, nevím, co s tím. Jsou mezi námi někteří, kdo jsou více hodni Božího zázraku, a ostatní nemají šanci? Anebo zázraky se už nedějí? Je to všechno staré povídání o tom, jak si lidé dříve malovali svět?

Apoštola Petra vyvedl anděl a my hned nevíme, co s tím. Je tu zpráva o tom, že Bůh jedná a zasahuje. A v to přesto doufám, tím jsem si jist. Dvě věci vidím v tomto líčení jako důležité. Četli jsme: „a církev se za něj stále modlila k Bohu“. Přímluvná modlitba dokáže divy, čteme: „Najednou u něho stál anděl Páně a v žaláři zazářilo světlo“. Ano, světlo zazářilo v žaláři a to světlo jako by byla vnitřní těch lidí venku. Lidé venku se modlí a v žaláři se zaskvělo to světlo. Tak to opravdu je, tak to funguje. Sám jsem to poznal, byť ne v žaláři, ale v nemocnici po operaci. Je to poznat, člověk to ví, když se jiní za něj modlí k Bohu. Je to nadmíru důležité. Nepolevujme v přímluvných modlitbách, zmnožujeme tím sílu vzájemné lásky a víry a tomu, za koho se modlíme, to přinese vnitřní světlo.

Náš oddíl ve Skutcích ale mluví ještě o jednom apoštolovi. Petrovo osvobození tu máme vylíčeno barvitě. Zato o Jakubovi je tam jenom zmínka, lakonické konstatování, že Herodes dal mečem popravit Jakuba, bratra Janova. Podívejme, dva učedníci jednoho Pána, jeden byl zachráněn a druhý umírá. Jednoho vyvedl anděl z vězení, druhého sťal Herodes. Ten zázračně zachráněný i ten sťatý, oba vypovídají o Bohu, oba patří k životu víry, oba patří Bohu. Petr i Jakub jsou zmínění jménem, Bůh se k nim přiznává, oba sloužili svědectvím o Božím panování. Podobně jako Ježíš Kristus svědčil o Božím vítězství nad definitivou smrti: prošel i smrtí, aby vybojoval nový život, aby dokázal, že nás ani smrt nemůže vytrhnout z Boží lásky.

O tom svědčili už starozákonní Daniel a jeho mladí druzi, když vysvětlují babylonskému despotovi, proč jako věřící Židé nemohou pokleknout před ohromným obrazem vládce, proč mu nemohou prokázat božskou čest. Vládce vyhrožuje, že je hodí do rozpálené pece. A na to Daniel odpovídá: „Jestliže náš Bůh, kterého my uctíváme, nás bude chtít vysvobodit z rozpálené ohnivé pece i z tvých rukou, králi, vysvobodí nás. Ale i kdyby ne, věz, králi, že tvé bohy uctívat nebudeme.“ V onom ale i kdyby ne je hluboké vyznání, tam se podstupuje skutečné riziko, tam zůstává víra, která počítá s nepřízní ve světě.

„Buď nás bude chtít vysvobodit, anebo ne“. Petr i Jakub jsou zde a svědčí o živém Bohu. A díky tomu ústí celé vyprávění do zvěsti: A slovo Páně se šířit nepřestalo. Kvůli tomu je celé toto líčení. Herodes a apoštol Petr a jeho světlo přímluv, které se zaskvělo v žaláři, apoštol Jakub, který byl sťat, to všechno slouží té jediné věci: že se slovo Páně ve světě ujímá, že sílí, roste a rozmáhá se.

Konec tyrana, zázračné vysvobození i krev mučedníka, tyto různé osudy se slévají jako potůčky do mocného proudu. Boží království ve světě roste a sílí. Společenství víry, naděje a lásky je životaschopné a roste, to malinké zrnko, které zasadil Ježíš, je démonií neporazitelné, je a bude tichým, služebným a zásadním hybatelem lidských příběhů. O tomto růstu svědčí vyprávění o Herodovi, Petrovi a jeho andělovi, o Jakubovi. O tom vyprávíme i my, každý z nás svým podílem, svým neopakovatelným způsobem, svou věrností, svou vírou, svými modlitbami. Nebojme se překážek, ale zpívejme Hospodinu píseň novou, neboť učinil a dodnes činí neobyčejné věci. Amen