Kázání: Filipským 4,10-20

Bratři a sestry,

když se o s někým důvěrně blízkým bavíme, o čem mluvíme především? Jsou to radosti nebo starosti? Věci, za které jste vděční, nebo naopak ty, které vás trápí, štvou nebo vám schází? Jaká mentalita nás charakterizuje víc? Mentalita dostatku nebo nedostatku? Pocit vděčnosti nebo nespokojenosti? Někdy je nespokojenost na místě, protože může být impulsem k tomu, aby se měnilo něco k lepšímu. Někdo je nespokojený s kvalitou životního prostředí a tak se angažuje v ekologických aktivitách. Jinde jsou třeba jsou maminky nespokojené s tím, že se v obci nic nedělá pro malé děti, a to je vede k založení mateřského centra.

Taková nespokojenost je tvůrčí, odpíchne k aktivitě. Ale co s tou nespokojeností, která si nevšímá dobrých věcí, zatímco nedostatky a křivdy vidí okamžitě? Ta napomáhá vytvářet mentalitu nedostatku a stěžování.

Jako křesťané se téhle mentalitě nemusíme poddávat, jakkoliv je kolem nás rozšířená. Když slyšíme apoštola Pavla, vidíme, že člověk může zakoušet mnohem horší věci než jen, že mu zkrátí mzdu, sníží mateřskou zavedou školné, nebo navýší církevní odvody na platy kazatelů, a přesto může být spokojený a vděčný. To, nakolik jsme bohatí nebo chudí, totiž nevychází z toho, kolik toho vlastníme, ale z toho, jak o sobě smýšlíme. Někteří lidé si např. připadají jako žebráci proto, že mají jen obyčejný panelákový byt, auto staré pět let a na dovolenou u moře můžou jen jednou za tři roky.

A do toho promlouvá apoštol Pavel: „Dovedu trpět nouzi, dovedu mít hojnost. Dovedu být syt i hladov, mít nadbytek i nedostatek.“ My jsme nesví často jen proto, že zrovna nemáme nadbytek. Máme „jen“ akorát, a to nám ve srovnání s druhými připadá jako povážlivě málo. Co bychom asi dělali, kdybychom měli skutečný nedostatek? Kdyby opravdu nebylo na chleba nebo na léky? Nebo nebylo kam večer složit hlavu? Kdyby ve sborové pokladně byly jen dluhy.

„Dovedu trpět nouzi, dovedu mít hojnost. Ve všem a do všeho jsem zasvěcen.“ Jak je to s námi? Dokážeme za hojnost každý den poděkovat (a my hojnost máme), nebo ji bereme za samozřejmou? A když se něco pokazí, spoléháme na stát, že se postará…

O čem mluví apoštol Pavel? „Všecko mohu v Kristu, který mi dává sílu.“ To je jeho jistota a podnět k aktivitě. Vzkříšený Kristus změnil jeho život a na vztahu k němu teď závisí, jak se bude jeho další život odvíjet. Vše mohu v Kristu. Nejde tu jen o velké vize či plány, ale především o to, že dokážu díky Kristu unést dostatek i veliký nedostatek.

A navíc on neříká „díky Kristu“ teď mohu zvládat život líp. On říká něco jiného – „všechno mohu v Kristu“. Ježíš Kristus pro něj není jen jakási pojistka, berlička pro život. Není to jen tak, že má po ruce někoho, kdo mu pomáhá. Pavel ví, že v životě nejde primárně o to, jak vysoký mám životní standard, ale jak hluboký je můj vztah s Kristem. Leccos nám přitom chybí. Někdo trpí nedostatkem přijetí a lásky, jiný nedostatkem zdraví, další nedostatkem obdarování ve věci, kterou by si tak moc přál dělat. Ale to ještě neznamená, že se na sebe musíme dívat jako na chudáky a naříkat si. V Kristu se to dá unést, protože v něm jsme všichni bohatí. A navíc, to, že nám něco chybí by nemělo zastínit fakt, kolik toho máme. Díky Bohu nemusíme jen sčítat nedostatky a vzdychat, ale můžeme sčítat dary a být vděční.

Spokojenost tedy nevyhnutelně souvisí s určitou mentalitou – mentalitou hojnosti. Dokud si připadám jako chudák, jsem nespokojený. Pokud mi naopak připadá, že mám nadbytek, jsem nejen spokojený, ale mám navíc svobodu dávat, sdílet se s druhými. A to je druhá dominantní věc, která z Pavlovy zvěsti silně vyniká.

Filipští byli zjevně jedním z nejštědřejších sborů první církve. Zdá se, že první dar na podporu misie Pavlovi poslali krátce poté, co jejich sbor založil a odešel sloužit jinam. Pravda, mezi svými členy měli Lydii, úspěšnou podnikatelku s drahými látkami, která jistě hojně přispívala do sborové pokladny. Ale na tom jejich štědrost nestála. Nešlo o to, jaký měl kdo příjem, kolik toho kdo vlastnil, ale jak se na sebe díváli. Jak si připadali obohacení. Lidé v našich očích chudí mohou mít mentalitu hojnosti a naopak bohatí si neustále připadají, že potřebují víc a víc. Filipští rozhodně mentalitou chudoby netrpěli, protože žili s Bohem = byli bohatí, a tak mohli být a také byli štědří.

A co my? Jaká mentalita ovládá nás? Mentalita nedostatku, nebo mentalita hojnosti? Jsme spokojení, nebo pořád čekáme na lepší dobu? V jednom filmu o básnících vystupuje člověk, který si udělal graf mapující předpokládaný kariérní postup, a na něm ukazoval, kdy bude konečně zabezpečen a požívat sociální jistoty. Člověk se domnívá, že bude spokojen, až si opatří nové …, až bude mít víc času na ... . Pořád čeká na něco…

Přitom pravé štěstí neleží mimo nás. "Boží království je mezi vámi", říká Ježíš (Lk 17,21). Ne ve shromažďovaných věcech, ale mezi námi a v nás je chrám, který si buduje Bůh. Není tedy třeba štěstí „hledat“. Stačí si uvědomit, že tento poklad nosíme v sobě a obrátit svou pozornost k němu. Bůh žije v mém životě, v mých vztazích. Mezi námi. A nakonec i v těch hmotných věcech, pokud je nemám jen pro sebe. Naše bohatství je v tom, že to vše přijímáme z Boží ruky. Nic z toho není samozřejmost. Je to dar. A my můžeme jen sčítat dary, děkovat za ně a zvažovat, k čemu jsme je dostali. A bude nás povzbuzovat Pavlova jistota, že všechno mohu v Kristu, který mi dává sílu.

Pak dojde k tomu, že naše mentalita, ovládaná pocitem nedostatku a nespokojenosti projde změnou, kdy nabude vrchu vědomí obdarování a hojnosti.

V čem vlastně spočívá opravdová hojnost? Apoštol Pavel píše Timoteovi: Zbožnost, která se spokojí s tím, co má, je už sama o sobě velkým bohatstvím. (1Tm 6,6) To znamená, že zbožnost (život s Bohem), dává celému životu tu pravou šťávu, kvalitu, smysl. Vždyť Kristus vstoupil do našeho života. A tak můžeme přemýšlet, jak s darovanou hojností naložit. S hojností duchovní i hmotnou. Jeden moudrý postřeh říká, že něco skutečně vlastníme v okamžiku, kdy jsme ochotni se toho vzdát. Teprve až se začnu o svůj dar dělit, začnu mít z něj radost.

Bratři a sestry, rozdáváme-li z toho, co máme, rozdáváme-li i z pokladu své víry i z našich pokladů hmotných, patříme k těm šťastným. K těm, co mají důvod děkovat. A tak si přejme a modleme se, ať vděčnost a děkování naplní naše společenství. Amen

MZ