Neděle svatodušní – 4. 6. 2017

Kázání: Sk 2,1-4

Bratři a sestry, ptáme se po Duchu svatém? Někdy je pro nás slovo Duch zatíženo představou nadpřirozené bytosti, něco s esoteriky, okultismu nebo dokonce z vzplanutí lidských vášní, individuální či masovou euforii. Většinou jsme vůči takovým věcem odtažití a rezervovaní. Kdybychom měli odpovědět, jestli máme nějakou zkušenost s Duchem svatým, budeme na rozpacích. Mluvit o tom je mezi námi téměř nepatřičné. Přitom příběh apoštolů a vznikající církve o tom mluví naplno.

A hlavně: Duch svatý jedná stejně dnes jako před dvěma tisícovkami let.

Jak vlastně jedná? Svým působením je přirovnán ke dvěma přírodním úkazům, k větru a ohni.

Co se děje, když přijde vichr? Stromy se ohýbají, občas i střecha letí, jeho hukot dobře slyšíme. Ale slyšíme i cítíme docela slabý vánek, který příjemně ochladí, pohladí. Jako dech, vítr či bouře byl odjakživa popisován Duch svatý. To je důležitý obraz. Mnozí se domnívají, že je Duch svatý něco neuchopitelného, abstraktního, a proto se s ním míjejí. Máme jej ve svém vyznání víry, ale neumíme si pod tím nic představit. Jestliže se ale postavím do větru a budu cítit, jak se vítr o mě opírá, pomůže mně to leccos pochopit. Duch svatý se mně může dotýkat v jemném vánku (když se ztiším k osobní modlitbě). Jindy mnou silně provane (když mě osloví slovo nebo modlitba). Anebo mě může hnát dopředu, že se mu stěží ubráním (když mě chce posunout dál, pohnout z ustrnutí k novému pohybu, k novému životu víry). Máme jistě zkušenost, že vyjadřovat svou víru v našem prostředí není jednoduché. Nejen kvůli necírkevní většině kolem nás, ale i proto, že v naší církvi a v rodinách nebylo obvyklé mluvit o své víře a duchovním životě moc nahlas. Často pak máme pocit, že žít víru je veslováním proti proudu a větru. Opravdu, následování Ježíše Krista je často dřina. Však on sám mluvil o tom, že musíme na sebe vzít svůj kříž. Musíme počítat s překážkami, s nepochopením. Ale taky nás ujistil, že na to nebudeme sami. Nabízí svou sílu, Ducha svatého. Když se do toho pustíme s ním, je to, jako když nám vítr fouká do zad. Jako bychom seděli v plachetnici s napnutými plachtami. Chvíli trvá, než poznáme, odkud fouká správný Boží vítr. Ale potom jej nechejme, aby se do nás naplno opřel. To bude hukot.

V den letnic byli učedníci pospolu a vytvořili zárodek církve. Nejde tedy jen o naši individuální zkušenost s Bohem, ale o společenství, o práci Ducha svatého s celou církví. „Když byli spolu …“ Před pěti sty lety začal Martin Luther s duchovní obnovou církve. Před padesáti lety vyzval papež katolickou církev na koncilu, aby otevřela okna dokořán a Duch svatý vnesl nový život do církve. Totéž můžeme udělat i my, aby Duch odvál únavu, mátožnost a v našem společenství začal vát svěží vítr. Letnice nás učí naléhavě prosit, aby Bůh seslal svého Ducha, aby církev nepodléhala malomyslnosti, nekroužila jen kolem sebe, ale abychom zakusili úžasný dar víry, dar Ježíše Krista, abychom se duchovně probudili a vyšli ven, k sobě blíž. Abychom jen neudržovali staré dědictví, ale dokázali očekávat nové dary, nový růst a nová dobrodružství víry. Nemusí to být nutně bouře. Duch svatý k nám může přijít docela tiše. Ale třeba nás natolik strhne, že odložíme zakořeněné zvyky, začneme se dívat na sebe, na druhé, na náš sbor novým pohledem víry, s novou nadějí a s novým očekáváním.

Mám moc rád chození po horách. Jednou v Alpách jsme mohli sledovat živé tvory, kteří se dostali mnohem výš, než jsme byli my – orly. Dlouho jsme je pozorovali. Dokázali se dlouhou dobu téměř bez pohybu vznášet nad skalními útesy a celým dlouhým údolím. Bylo fascinující, jak orli dokáží využít vítr, aby pracoval za ně. Roztáhnou křídla a nechají se jím unášet, takže mohou létat celé hodiny a dokáží vystoupat neuvěřitelně vysoko. Dobrý příklad pro to, jak využít vanutí Ducha svatého. 

Druhá podoba působení Ducha svatého je oheň. „A ukázaly se jim jakoby ohnivé jazyky, rozdělily se a na každém z nich spočinul jeden.“ Zatímco bouři je slyšet, ohnivé jazyky jsou vidět. Duch svatý může být spatřen. To je tajemství letnic, že neviditelné se stává viditelným, že svatý Bůh jedná skrze pozemského člověka.

Oheň je v mnoha kulturách považován za něco svatého. Zatímco voda vyvěrá ze země, oheň přichází z nebe. Oheň může očistit a obnovit, spálit nečistotu. V ohni se čistí zlato: všechny strusky shoří, aby zůstal čistý kov. Duch svatý by chtěl i v nás spálit všechno, co brání životu. Je v nás mnoho nečistot: nespokojenost, pohodlnost, strachy, skepse. Všechny tyto věci nás stahují jinam, než chce Bůh. Brání nám, abychom byli ve své víře rozhodnější, štědří a jednoznační. Sami často nevíme, jak z toho. Proto prosme o oheň Ducha svatého, který má moc spálit všechno zlé, pročistit a obnovit v nás čisté srdce. Shoří-li v nás stará zátěž, může se zrodit něco nového.

K tomu ale není snadná cesta. Musíme to chtít, umět to v sobě a před Bohem vyznat a prosit o očištění od balastu a kalů. Takové prosby Bůh vyslýchá na prvním místě. Ví, že má-li vyrůst nová rostlinka, musí jít pryč všechno, co by ji mohlo zadusit.

Prosme o takový dar Ducha svatého, který probudí život, který nás zapálí a vytvoří z nás své svědky.

Víte, na jakém místě se nacházel Mojžíš, když se poprvé osobně setkal s Bohem? Bible vypráví, že se to stalo na poušti. Poušť je suché, žíznivé a osamělé místo. Právě tam se Bůh rozhodl Mojžíšovi zjevit sám sebe v hořícím keři. A tam došlo k velké změně v Mojžíšově životě.

Přijměme to jako povzbuzení. Všichni občas procházíme těžkými obdobími, čelíme různým zkouškám. Možná právě teď někdo pociťuje samotu, ztrátu Boží přítomnosti, vyhoření. Život připomíná suchou poušť. S tím ale Bůh počítá. Právě do té pouště za námi jde a využívá jednu prostou skutečnost: Čím sušší je dřevo, tím rychleji vzplane. Boží oheň se rozhoří nejlépe na poušti.

Bratři a sestry, jestliže nás trápí vyprahlost, připadáme si coby křesťané nepoužitelní, je to čas, kdy nás Bůh začíná připravovat k novému úkolu. Bez ohledu na věk a naši minulost. Dříve než nás Bůh pošle do práce, než nás přivede ke službě, k úkolu, který nám připravil – nejprve nás přivede k ohni.

Bratři a sestry, modleme se o nový dotek Ducha Svatého. Požádejme jej o jeho oheň, aby v nás zapálil svůj plamen. Když se rozhoří, je to vidět.

Nedávno jsme na biblické hodině mluvili o tom, že kde lidé žijí s Bohem, je to na nich poznat. Oheň Ducha zapaluje srdce, prohřívá vztahy. Možná se to nedá přesně pojmenovat, ale je možné to pocítit, zakoušet. I člověk, který přijde odjinud, pozná, že jde o společenství lidí, které něco nebo někdo drží spolu. Lidé jsou osloveni, všechny své zásadní věci probírají z hlediska víry. A aniž by o Bohu mluvili, je poznat, že Bůh je přítomný v jejich životě.

To není utopie, to je Boží zaslíbení. Prosme o to, aby se stávalo skutečností. Amen