Neděle Vzkříšení – 16.4.2017

Kázání: Jan 20, 11 – 16
Bratři a sestry,
co oslavujeme – vzkříšeného Krista nebo svátky Velikonoc? Přišli jsme za živým Ježíšem, nebo nám postačí obřad v kostele? Žijeme vzkříšením? Miloš Zeman před lety v rozhovoru pro magazín Lidových novin řekl, že jeho bůh zemřel v Osvětimi. „Protože neuvěřitelné utrpení například při holokaustu by v případě dobrotivého Boha bylo nemožné. Okamžik skepse se vyskytuje i u Krista, když volá: Bože můj, proč jsi mě opustil? Já bych si to přeložil tak, že Kristus v tomto okamžiku pochopil, že Bůh neexistuje.“
Podobně na tom byla Marie Magdalská, když zůstává stát před prázdným hrobem. Byla přesvědčena, že Ježíšovo tělo někdo z hrobu odnesl. Ve vzkříšení nevěřila. Zůstala stát před hrobem a plakala. Marie není ani prázdným hrobem přesvědčena o tom, že Ježíš byl vzkříšen a žije. Nikde kolem přece není žádný důkaz, proč by tedy měla věřit?
Přesto Marie není schopna jen tak od hrobu odejít. Držel ji smutek nebo zvědavost? V pláči se naklonila do hrobu a spatřila v něm dva anděly v bílém rouchu. Ti se Marie otázali: "Proč pláčeš?" Odpověděla jim: "Odnesli mého Pána a nevím, kam ho položili." Ani v tuto chvíli nepřišlo Marii nic divného. Vidí dva anděly, ale nevnímá nic mimořádného. Namísto andělů snad vidí náhodné kolemjdoucí. Tak jako my, uvažuje pouze v přirozených, zaběhaných souvislostech. Přišla splnit svou povinnost kolem pohřbu. Na víc nemyslí. Že by andělé mohli být skuteční andělé a že mrtvý Ježíš by mohl být vzkříšen a živý, to jí ani nenapadne. Ale jsme v tom my jiní? Když jdeme do kostela, na bohoslužby, očekáváme, že se tam setkáme s živým Kristem? Nebo vnímáme jen bohoslužebný obřad? Marie reaguje na různá Boží znamení jen vnitřní otupělostí a neustále opakovanou větou: "Odnesli mého Pána a nevím, kam ho položili."
A po těch slovech se obrátila a spatřila za sebou Ježíše. A opět: vůbec nepo¬znala, že je to On. Ježíš ji oslovil. V domnění, že je to zahrad¬ník, mu odpověděla: "Jestliže tys jej, pane, odnesl, řekni mi, kam jsi ho položil, a já pro něj půjdu."
Bratři a sestry, napětí se stále zvyšuje. Marie nejprve viděla prázdný hrob a její reakce byla: "Vzali Pána z hrobu, a nevím, kam ho položili." Pak viděla dva anděly, a její reakce byla stejná: "Odnesli mého Pána a nevím, kam ho položili." A nakonec se setkala se samotným vzkříšeným Ježíšem. A reaguje úplně stejně. Jakýpak vzkříšený Kristus! Zahradník je to! On možná vzal Ježíšovo tělo: "Jestliže tys jej, pane, odnesl, řekni mi, kam jsi ho položil, a já pro něj půjdu."
Apoštol Jan musel asi být veselé povahy, když tak humorně popisuje Mariinu nechápavost. Přitom tím chce sdělit něco velmi zásadního. Poznání vzkříšeného Pána není záležitostí přesvědčivých důkazů. Vzpomeňme si na boháče z Ježíšova podobenství, který na rozdíl od Lazara skončil v pekle. Boháč se přimlouvá za své bratry, aby nedopadli jako on. A Abraham mu odpovídá: „Nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.“
Bratři a sestry, před Marií stojí sám vzkříšený Ježíš, ale její oči, zvyklé vnímat jen přirozeně, vidí v něm zahradníka. Vnucuje se otázka: Co tedy může v člověku vzbudit víru ve vzkříšeného Krista? Písmo ukazuje, že ani tenkrát, když by se on sám jako vzkříšený postavil před nás a my ho spatřili na vlastní oči, ani tehdy to člověka nepřivede k víře. Zahradník! řekne Marie. A jiní by si vymysleli spoustu dalších vysvětlení. Co tedy člověka přivede k tomu, aby uvěřil, že Ježíš byl opravdu třetího dne vzkříšen?
Podívejme se, jak uvěřila sama Marie Magdalská. Stačilo jedno jediné slovo. Ježíš ji oslovil: „Marie!“ - Co se v tu chvíli odehrálo? Marie uslyšela své jméno. To je klíčový moment. Osobní oslovení, které zasáhlo srdce. Marie si připomněla Boží zaslíbení z Bible: „Neboj se, nebo vykoupil jsem tě, a povolal jsem tě tvým jménem. Můj jsi ty.“ „Poznáš, že já jsem Hospodin, který tě volá jménem, Bůh Izraele.“ (Iz 45,3-4) Marie poznala, že tento muž, který před ní stojí a oslovuje ji, je Ježíš.
To podivné až zmatečné setkání přineslo zkušenost, že Vzkříšeného Krista nelze poznat jako nezaujatý divák. Ježíše jako vzkříšeného a živého Pána nepozná¬me, dokud s ním nevstoupíme do osobního vztahu. Bůh se dává poznat každému osobně tak, že nás volá našim jménem. Že se k nám osobně zná, a zasáhne nás uvnitř. A proto, když si čteme tento příběh, tak si za to oslovení „Marie“ můžeme dosadit každý své vlastní jméno. Protože vzkříšený Kristus nás osobně zná a dává se osobně poznat i nám. To poznání vzkříšeného Pána vzniká jen na základě osobního vztahu mezi člověkem a jeho Pánem, Mistrem a Pastýřem. Ježíš říká: „Moje ovce slyší můj hlas, já je znám, jdou za mnou a já jim dávám věčný život“. My nepotřebujeme mít přesvědčivé důkazy o vzkříšení Krista. My potřebujeme ve svém životě znát Ježíšův hlas - a pak nebudeme pochybovat o tom, že žije. Vzpomeňme si na proroka Eliáše na hoře Oréb. Eliáš viděl veliký a silný vítr rozervávající hory a tříštící skály, ale Hospodin v tom větru nebyl. Po větru zemětřesení, ale Hospodin v tom zemětřesení nebyl. Po zemětřesení oheň, ale Hospodin ani v tom ohni nebyl. Po ohni hlas tichý, jemný. Teprve v něm se Eliáš setkal s Hospodinem.
Bratři a sestry, dnes vrcholí velikonoční svátky, dnes zvěstujeme a přijímáme zvěst o vzkříšení Ježíše Krista. Přijímáme svatou večeři Páně. Ale víra ve Vzkříšeného vzniká teprve tam, kde osobně uslyšíme a přijmeme Ježíše, kdy vznikne osobní vztah mezi mnou a jím. Teprve tehdy, když zaslechnu osobní povolání, když uslyším své vlastní jméno z Božích úst, když vím, že Ježíš povolává mě osobně, tam vzniká víra ve vzkříšeného Ježíše Krista. Pravá víra slyší hlas svého pastýře a ví, že on mluví ke mně. Že mluví se mnou. Věřící člověk se nemůže distancovat od Božího oslovení a  v kostele jen pozorovat, jak Bůh mluví tam k tomu v té a té lavici, protože ten to údajně potřebuje a tamten zase by měl slyšet to a to... Ne! Ve víře se setkám s Kristem jen tehdy, když uslyším osobní pozvání, určené mě a když poznám, že mě Bůh volá mým vlastním jménem, že oslovuje mě, potěšuje mě, napomíná mě, protože chce mít se mnou vztah lásky a důvěry a proto se ke mně zná. Chce se mnou komunikovat. A také ke mně mluví. Jen jestli jej slyším. A pokud ano, pak mohu spolu s Marií Magdalskou na jeho oslovení odpovědět: „Mistře!“ Nebo s učedníkem Tomášem: „Můj Pán a můj Bůh.“ BaS, vám i sobě přeji takové radostné setkání. Amen