Kázání: Jan 20,1-10

  Dostáváme se do příběhu, kdy se rodí víra. Víra ve vzkříšení, ale bez Vzkříšeného. Ten se v této části příběhu vůbec nevyskytuje. Je to možná absurdní, ale první pohyby víry se dějí bez něho. Právě Ježíšova nepřítomnost byla tím, co spustilo otázky, hledání a nakonec víru. Něco o tom víme. Ani my nemáme Ježíše vedle sebe, jsme na tom úplně stejně jako ti, co tehdy přiběhli ke hrobu. V rukou nemáme nic. Ani žádné jezulátko, kterým bychom si to prázdno nahradili a nějak si pomohli.
  Přesto je cosi ve vzduchu, něco se děje. Ke hrobu přicházejí a přibíhají lidé. Dělá to dojem, jakoby se předháněli. Trošku jako popis budoucích křesťanských uskupení, církví, které si nárokují přední místo před Ježíšem. Ale zkusme se podívat na tento příběh jinak a v těch všech zmíněných osobách vidět jednoho člověka. Jednu osobu v různých fázích svého hledání.
  Příběh víry, jako každý jiný příběh má děj. Víra, to není náhlé rozsvícení. Zmáčknutí tlačítka a jede se. Ani u toho, kdo prožil ostrý předěl, pamatuje si jeden rozhodující okamžik, který změnil všechno. Známe svědectví apoštola Pavla o svém obrácení, možná víme o něčem podobném i ze svého prostředí. Ale i tak, než k tomu došlo, Bůh si takového člověka připravuje nenápadně, krok za krokem. Tady vidíme, jak se vše děje postupně. Nejdříve přichází Marie, potom Petr s nejmenovaným učedníkem. Jeden za druhým přicházejí ke hrobu, nakukují, vcházejí dovnitř. Pak jeden z nich uvěří.
  Docela dobře by se to dalo sehrát jako scénka s několika postavami. Ale zkusme v tom vidět pouze jednu osobu v různých okamžicích duchovního života. Obraz postupného utváření víry. Do toho zapadá úvodní poznámka, že se to odehrávalo brzy ráno, když ještě byla tma. Tma jako znamení Ježíšovy smrti i jako nevíra a smutek či zmatek přítomných lidí. A na konci prožitek, že světlo svítí a tma je nepohltila. Postupně se rozednívá, až se nakonec všem rozsvítilo.  
  Jenomže zatím je tma. Ježíš zemřel, ztratil se. Není tady. To znamenalo konec vztahu. Citelně chybí. A jestli nám někdo chybí, toužíme po něm. Až teď si to prázdné místo naplno uvědomujeme. Proto se jako první objevuje Marie Magdalena. Ježíš v jejím životě probudil lásku a ona by ráda tento vztah opětovala. Jenže vůči komu? Jakoby ztělesňovala toho, o kom zpívá Píseň písní: „Noc co noc hledala jsem na svém lůžku toho, kterého tolik miluji. Hledala jsem ho, a nenalezla.“ Hledá toho, koho miluje. Ne náhodou knihu Píseň čtou Židé o slavnosti Pesach, židovských velikonocích. Vidí v ní vztah mezi Bohem a svým lidem. A právě s touhou po tak hlubokém vztahu, který čeká na odezvu, přichází Marie. Jde, hledá a zatím nic nechápe.
  Díky ní se ale daly do pohybu oba učedníci. Nebýt Marie, kdo ví, kde by seděli. Nebýt jejího hledání, kdo ví, čím by se zabývali. To, že se rozeběhli, nebyla jen jejich zvědavost. To byla touha hledajících po naplnění. Obraz víry, která možná bezděky směřuje ke svému zdroji. Která nezůstává stát a hledá tu správnou cestu.
  Je to postupné pronikání do tajemství víry. Je ráno, nový den, ale zatím není nic jasné. Zatím se s Ježíšem nepotkali. Hledají toho, kterého milují, jak to vyjadřuje Píseň písní. Kniha Píseň je tomuto příběhu blízko i tím, že se v ní nevyskytuje Boží jméno – podobně jako tady se zatím nikde neobjevuje Ježíš. To k víře patří. Hledání, touha, láska, vztah k Bohu, který je mimo nás. Který je tajemně s námi, blízko, v našem příběhu, jen Jej nevidíme.
  A přece něco vidíme, a to jsou znamení jeho přítomnosti. V evangelijním příběhu je to odvalený kámen, plátno a složený šátek. Obyčejné věci, které signalizují cosi neobyčejného. Jsou znamením lidského jednání, které Bůh použil a proměnil ve svůj záměr. Podobná znamení se objevují i vedle nás. Třeba kus chleba, který si dáváme ke svačině a v určitou chvíli se stane znamením Ježíšovy oběti a jeho blízkosti. Nebo to, že i přes různé svízele můžeme žít s nadějí a s odvahou. Nebo skutečnost, že člověka tak silně zasáhne láska. To není jen chemie. Nebo takové „věci“ jako milosrdenství, vlídnost, schopnost odpustit. Možná si řekneme, to jsou běžné stavy, vysvětlitelné i bez Pána Boha. Třeba ano. A přece tyto obyčejné věci nejsou samozřejmé, odkazují na něco, na někoho neobyčejného.
  A co takové znamení, ke kterému dochází každou neděli, v den Vzkříšení? To, že se scházejí k bohoslužbám lidé různého původu, zaměření, přesvědčení, odlišných zájmů a spolu se modlí, chválí, tvoří společenství – to je asi nejviditelnější znamení Božího jednání, znamení Kristova vzkříšení. Určitě nejživější. Dochází k němu každou neděli.
  Jasně, že ne každý člověk si něčeho takového všimne. A když přece jen, ne každý v něm vidí zrovna znamení Božího jednání. Podobně jako tehdy někdo viděl jen podivně odvalený kámen od hrobu a nic víc, i dnes společenství v kostele taky někdo může vidět jen jako cosi podivného, jako zachovávače starých zvyků a tradic. A přece to jsou stopy Ježíšova vzkříšení. A my sami jsme součástí toho nedělního znamení. Už to není kámen odsunutý stranou, ale my sami, jako živé kameny, které si Bůh používá ke svému projektu, ke svému svědectví o Ježíšově vzkříšení.  
  Jen se nenechejme rozhodit tím, že si takových Božích znamení mnoho lidí nevšimne. Bývají lidé zaujatí lecčím jiným. Upoutávek je kolem nás spousta a každý jde za tím, co je podle jeho gusta. Boží oslovení nemusí nutně oslovit každého. Nebo ne hned. Třeba se k tomu teprve vnitřně připravují. To ostatně vidíme i v tom pohybu lidí, kteří se ocitli u Ježíšova hrobu. První, Marie, jen zmateně opakuje „nevíme“. Nevíme, co se děje, kam se Ježíš ztratil. O Petrovi, prvním z učedníků, je napsáno, že uviděl plátna a šátek, a to je všechno. Viděl předměty, které o něčem svědčily jako znamení, ale nic to s ním neudělalo. S ničím si to nespojil. Teprve až ten třetí, nejmenovaný učedník, spatřil vše a uvěřil. Dal si dohromady to, co slyšel dřív od Ježíše, jeho znamení, umývání nohou, slova o chlebu života, o dobrém pastýři, o světle, které svítí a tma je nepohltí. Zatím se nepotkal s Ježíšem, nevidí jej a přece uvěřil v jeho vzkříšení. Těch několik znamení kolem mu stačilo.
  Jak jsme slyšeli na začátku, můžeme ty tři osoby u hrobu vidět jako popis jednoho člověka. Každý z nich představuje určitou fázi vnitřního vývoje. Víra totiž není otočením vypínače, kdy se okamžitě rozsvítí. Je to mnohem spíš hledání, popírání, ujasňování, spousta otázek, na které nenajdeme vždy hotové odpovědi. A do toho záblesky světla, které nás vedou k setkání s živým Ježíšem. Nevidíme jej, ale jeho znamení stačí k tomu, aby přehodily výhybku v našem životě a my uvěřili.
  Bratři a sestry, události u hrobu jsou příběhem vznikající víry, postupným pronikáním do tajemství Božího jednání s námi. Je to proces hledání, objevování, otázek. Ale vždy to směřuje k tomu, že se nás dotkne hlas vzkříšeného Krista - při bohoslužbách, četbě Bible, nebo kdykoliv jindy – a my se jím necháme strhnout do nádherného života víry. Amen