Čtení: 2Kor 4,1-18
Text: 2Kor 4,16-18

 Apoštol Pavel by mohl vyjmenovat tisíc a jednu nepříjemnost, potíž, tíseň či soužení, do 
nichž se dostal on nebo jeho blízcí spolupracovníci ve službě šíření evangelia. Kdyby se k 
tomu přičetly i trable zdravotní a ekonomické, které přicházejí nezávisle na tom, zda člověk 
misionaří nebo se naopak o víru vůbec nezajímá, byl by ten seznam ještě mnohem delší. V 
Pavlových dopisech o tom tu a tam čteme. Nikdy proto, aby na to apoštol skuhral, naříkal či 
nadával. Vždycky toho naopak využije, aby vyzvedl, že tím vším se dá projít, že to všechno 
se dá nést v síle víry. I dnes. Ti, kteří se učí u Pavla, mají odvahu i v nepříjemných situacích 
vyznat: Neklesáme na mysli.
 Co je to zač, ta apoštolská víra, že takhle člověka nese? Ke komu se upíná, na základě čeho 
se probouzí, na čem roste? Odpověď je možno dát různými způsoby. Jedním z nich je vyprávět 
příběh. Příběh trpícího muže, Ježíše z Nazareta, který byl nespravedlivě odsouzen, zrazen a 
opuštěn. Ale po jeho smrti nastal zlom. Jeho učedníci se s ním začali setkávat, s živým. Bůh 
jej vzkřísil z mrtvých, Bůh se k němu přiznal, Bůh jej oslavil, toho ukřižovaného Ježíše. Právě 
z těchto setkání, z rozpoznání Ježíšovy mocné blízkosti, roste a sílí víra; víra, která člověka 
nese. Vyprávět takový příběh je jedna z možných odpovědí na otázky po víře, po jejím vzniku 
a růstu. 
 Ale apoštol Pavel volí jinou možnost. Nevypráví příběhy. Ačkoli je jistě zná, svou 
odpověď formuluje jinak. Snaží se podat odpověď řekněme filozofickou, systematickou. To 
však vůbec neznamená, že by jeho slova byla nesnadno pochopitelná. Pavel píše obyčejným 
lidem, jako jsme my, do křesťanských sborů, jejichž členy byli často i otroci, prostí řemeslníci 
a malí živnostníci, třeba bez jakéhokoli vzdělání. Pro pochopení toho, co chce sdělit, je potřeba 
ta jeho slova jen dobře poslouchat. 
Neklesáme na mysli, píše Pavel. A proto ani vy k tomu nemáte důvod. Díky Kristu není proč 
být malověrný a propadat beznaději, není proč se nechat ubíjet na duchu a deptat v mysli. 
Protože i to nejtěžší, čím procházíte, není nic v porovnání s tím, co vás čeká. 
 Soužení tohoto světa, všechno to, co na člověka dopadá, je lehké peříčko ve srovnání s 
váhou toho, co přijde. Člověk by možná čekal, že nyní bude následovat nějaký výčet hrůz a 
strašlivých věčných trestů. Omyl. Oproti lehkému peříčku současných soužení nás očekává 
přenesmírná váha věčné slávy. Nikoli tresty, ale blaženost, nikoli tíseň, ale pokoj bez konce 
a plnost radosti.
 Tohle vyhlížíme, k tomu spějeme. To již smíme v předjímce prožívat, ochutnávat, 
zakoušet díky Kristu. To nás nese, to určuje a proměňuje naše měřítka, to dodává sílu označit 
soužení nynějšího času za lehká.
 Je to obrovský protiklad ve srovnání s tím, jak my přemýšlíme a hovoříme o svých 
problémech. Jen si to vezměte, když mluvíme o nemoci, nebo o ubývání sil ve stáří. Jak 
mluvíme o úpadku politické kultury a o schopnostech (či spíše neschopnostech) vedoucích 
představitelů státu a obcí, ministrů i radních, poslanců i zastupitelů. A co teprve dramatické 
zvyšování cen nafty a benzínu, zvyšování daní a tím cen vůbec, škrty vlády, které na nás 
dopadají tak tíživě, že je kvůli nim potřeba zaplnit Václavské náměstí demonstranty. 
 A apoštol Pavel si klidně napíše: „Co na tom, že náš vnější člověk hyne.“ Co na tom, že 
stárneme, slábneme, přestáváme fungovat, co na tom, že ztrácíme kupní sílu a snižuje se nám 
životní úroveň – slovo „chudneme“ bychom si pro naší situaci nedovolili použít, protože ta s 
opravdovou chudobou nemá nic společného, co na tom, že pánové i dámy nahoře se zase starají 
především sami o sebe? Ale náš „vnitřní člověk sílí, roste, vzkvétá, obnovuje se“ – tedy 
zapouští kořeny v tom novém, co přinesl Kristus. Na tom záleží, na tom sejde, o to se hraje. 
Přece nehledíme k viditelnému, nýbrž k neviditelnému. Vyhlížíme to, co není vidět. K tomu 
směřujeme jako ke svému cíli. Viditelné je dočasné, neviditelné však věčné. Tohle opravdu 
zpřehází člověku hodnoty.
 Například se přestaneme trápit tím, že se nás na bohoslužbách sešlo zase málo, přestaneme 
skládat naději v to, že se to nějak změní a bude se nás scházet víc, jako kdysi. To je sice cosi 
viditelného, spočitatelného, hodného zanesení do statistických dotazníků, ale vůbec ne 
podstatného. To nejdůležitější přeci je, že i v malém shromáždění, byť v něm byli i jen dva 
neb tři, je přítomen vzkříšený Kristus, je tu s námi jako naše opora a pomoc, jako naše útěcha 
i zdroj veškeré radosti a pokoje. Opravdu to není vidět, ale smíme to zažívat. Pohled k této 
neviditelné skutečnosti mění náš pohled i na naše bohoslužebná shromáždění.
 A podobné je to i v našich osobních životech. Nemá cenu moc rozebírat, jak vysokou 
hodnotou je pro nás zdraví, tedy fungující, dostatečně silné tělo, které člověku umožňuje, aby 
se obstaral sám a všechno zvládl, podával výkony v práci i v péči o sebe a o domácnost. To je 
ovšem také důležité, ale je to vnější záležitost, o kterou podle Pavla nejde. Protože je to 
pomíjivé, jen dočasné. Když přijde nemoc, zhroutí se snad člověku svět? Co pak? Pak se teprve 
ukáže, že jsou tu ještě jiné, důležitější, nosnější hodnoty, které umožňují člověku s touhle 
vnější nepřízní bojovat, dávají sílu nést a srovnat se s ní. Pak se ukáže, že to, co není vidět, je 
víc. Důvěra v Boží blízkost kupříkladu. Podobně teprve naše nemohoucnost otevře dveře lásce, 
aby se mohla projevit, protože dokud můžeme, nechceme a neumíme přijímat péči a starost 
druhých, dřív nedáme lásce šanci se projevit. A dojde i na horoucné a toužebné vyhlížení 
naděje, o kterou jsme dřív nejevili zájem, jelikož jsme vše sami zvládali hravě levou rukou. 
Jenže to vnější, viditelné prostě jednou pomine. Pak se ukáže síla toho, co vidět není. Nezbývá, 
než dát Pavlovi zapravdu. 
 Tohle je Pavlova odpověď po víře. Je to hledění k neviditelnému, vyhlížení věčného na 
základě Kristova vzkříšení, které zlehčuje utrpení tohoto času, aby dodalo vážnosti věčné 
slávě. Ovšem ne proto, abychom z tohoto světa utekli, ale aby svět byl proměněn. Aby do 
tohoto světa mohly vstupovat víra, láska a naděje. Aby tak mohly obnovit našeho „vnitřního 
člověka“, naše životy od základu. Amen