Bratři a sestry,

tady se mluví o něčem nenápadném, všedním, a zároveň o čemsi zásadním. Bible na mnoha místech vyzývá, že se máme učit jeden od druhého, nést svá břemena, sloužit si, povzbuzovat se, být jeden druhému oporou, atd. Bez velkých řečí a gest.

Dobrým příkladem je rodina. Od doby rané, apoštolské církve se rodina ne bez důvodu přezdívala „malá církev“. Rodina žije spolu, schází se ke čtení Božího slova a k modlitbě. V rodině si vzájemně sdělujeme, co jsme dělali, co se nám nepovedlo, učíme se jeden od druhého, neseme svá břemena, úkoly, pomáháme si, povzbuzujeme se, jsme jeden druhému oporou. To vše dělá rodinu rodinou. Věřím, že se to Pánu Bohu líbí a k tomu se přiznává.

Zároveň nás Pán Bůh přivádí do širší rodiny víry, do společenství sboru, kde panuje podobný řád jako doma. Sebemenší jeho porušení se nějak projeví. Proto je dobré si Boží řády připomínat, neustále si je stavět před oči a jimi formovat svůj život.  Dnes slyšíme: „Berte na sebe břemena jedni druhých, tak naplníte zákon Kristův.“

Máme si vzájemně ve sboru nosit břemena, těžkosti, úkoly... Co si pod tím představit? Může tím být vše, co nás tíží. Jako břemeno. I v tom nejjednodušším provedení. Někdo už nemůže dál a já mu pomohu. Třeba s taškou. Anebo s žebříkem či s mycími potřebami, když vidíme, že je potřeba něco spravit či uklidit, doma, v kostele. Jen když to vidíme...

Ale pravděpodobně jde Pavlovi o ještě náročnější úkol. Jde o nesení břemen, která si někdo naložil svým hříchem. Hřích se stal, má své důsledky. Narušené vztahy, rozpad rodiny nebo přátelství, zraněné svědomí. To je břemeno. A takový náklad mají spolu nést ti, kdo jsou tomuto člověku nejblíže.

Břemenem je také nemoc, nebo úmrtí v rodině. Nebo ztráta zaměstnání. Neúspěch ve škole. Takovým břemenem může být rozchod dvou mladých lidí, kteří spolu chodili. Takovým břemenem může být manželská krize. Nebo nezdravá závislost, násilí, zranění způsobené pomluvou, neschopnost odpustit, samota, bezdětnost, starost o děti a vnuky. To je jen několik příkladů břemen, které v sobě nosíme. A věřím, že právě sem míří zvěst Božího slova. A také věřím, že se za tyto problémy spolu modlíme. Nakonec, obracíme se k Bohu, který sám naše břemena nese. Při prvním čtení v Žalmu 68,20: „Požehnán buď Panovník (Hospodin), den ze dne za nás nosí břímě.“ Z dnešního textu ovšem slyšíme, že nejenže Pán Bůh nosí naše břemena, ale i my si je máme nosit vzájemně.

Jak je tomu, BaS v našich životech? Nosíme břemena jeden druhému? Jsem si jist, že mnozí z vás tady vidíte někoho, komu jste v těžkostech pomáhali nebo kdo pomáhal vám. Ale, mohou tady být lidé, které vlastně ani neznáme jménem, natož, abychom věděli, čím žijí, pod čím se zrovna prohýbají. Nemusím to vědět ani já a bylo by mně líto, kdyby tomu tak bylo z důvodu mého nezájmu. Z vlastní zkušenosti víme, že jsme-li na nějaký úkol sami, je větší pravděpodobnost, že jej nezvládneme, anebo se vyčerpáme. Každé břemeno je zkouškou naší víry. A žádná zkouška nás nenechá úplně stejnými. Buď se od Pána Boha odvrátíme a řekneme, že nás zklamal, že dopustil to či ono - anebo se k Němu naopak přiblížíme ještě více. A právě proto je důležité, aby blízko nás někdo stál, příp. abychom my byli blízko někomu, kdo to zrovna potřebuje.

Jak si můžeme vzájemně pomoci? Asi ne tak, že jen spolu někde posedíme a postěžujeme si, kdo nebo co může za naši situaci. O takové sdílení Pánu Bohu nejde. Tady slyšíme, abychom se vzájemně za své těžkosti modlili, abychom se povzbuzovali Božím slovem. To musí být první. Vždyť Bůh k nám nepromlouvá, jen když jsme v pohodě. Potom určitě následuje i praktická rada a pomoc. To je společné nesení břemen. A právě sborové společenství je výborným prostředím, kde si můžeme důvěřovat, zajímat se a nést břemena druhých. Díky Bohu za to.

Tady však tušíme, že se Pán Bůh musí mezi námi moc snažit. Že to bez něj nejde. Všechno je to nad naše síly.

Přesto s pomocí Ducha svatého se o to můžeme a máme pokoušet. Nést břemena druhých. Břemena, která vznikají proviněním. Selháním. Pádem. Souhrou nešťastných okolností. Nemůžeme na sebe vzít hřích druhého, to nejde. Ale můžeme svému bližnímu pomoci nést to, co bylo na něj navaleno.

Možná se lekneme. Řekneme si, že všechno má své meze, já mám také své starosti. A když si připustím starosti druhých, tak mně z toho půjde hlava kolem. Často mám dojem, že nezvládám sebe, natož abych se staral o cizí problémy.

To je pravda, skutečnost. Avšak Pavel píše – neste. Nadlehčete. Poponeste. Ne, že problémy druhých máme hned řešit. Nepíše – nechte se jimi přimáčknout k zemi a zadusit. Neste je spolu.

Při jedné přednášce pravoslavného řeckého teologa jsem slyšel o solidaritě Řeků v jejich nedávné krizi - při nákupech v supermarketu téměř každý zákazník dal stranou část zakoupených potravin nebo jiného zboží do koše pro ty, co jsou na tom hůř.

Nebo příklad ze svého okolí: vím o lidech, kteří si k vlastním starostem přibírají péči o cizí rodinu, bez jakékoliv finanční odměny, prostě proto, že je to třeba. Čas a energie takto věnovaná konkrétním lidem není ztracená.

BaS, Duch svatý se postará o to, že starost o cizí břemena nebude na úkor našeho života. Nestane se, že by se náš osobní život ochuzoval. Že by nám kvůli nesení břemena druhých něco mizelo pod rukama, že bychom o něco přišli. Nic nezmeškáme, o nic nepřijdeme. Naopak. Nesením břemen druhých se stáváme bohatšími. A naše vlastní břemena, která taky vlečeme, se stávají lehčími.

Jednou jsme těmi, kdo vlečou břemeno a přejí si, aby jim někdo pomohl. Jindy jsme těmi, kdo může být pomocí druhým. A ještě častěji je tomu tak, že pomáháme a současně někdo jiný zase pomáhá nám.

To je osvědčený duchovní zákon: Moje vlastní starosti a bolesti se stávají lehčími a snesitelnějšími, když sdílím bolesti a starosti svých bližních. Takovou zkušenost jsme, myslím, učinili všichni. Díky tomu už nemám čas se jen zabývat sám sebou, sebe litovat, ale ptám se, zda-li jsem lidem ve svém okolí opravdovým bližním.

To, BaS přijímejme jako požehnání, jako dovolené zvýhodnění těch, kdo se řídí zákonem Kristovým, zákonem toho, který “nemoci naše vzal a bolesti naše vlastní nesl”. Amen