Co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?

BaS, myslíte, že si dnes tuto otázku někdo klade? ... Lidé se ptají. Hledají na různých místech, doptávají se rozličných náboženství a filosofických směrů, kartářek, horoskopů. Ale mám za to, že za tím vším je zájem o to, jak bude mně osobně. Má osoba, mé blaho, můj zájem – to je v centru.

Umíme se ale ptát i po něčem jiném, hlubším? Po podílu na věčném životě? Jinými slovy: Jak obstojím před Bohem?

Teoreticky víme, co máme dělat. Jako ten zákoník. To nebyl někdo zvenku, neznaboh. To byl člověk, který chtěl žít s Bohem, přemýšlel nad jeho zákonem. Bibli znal velmi dobře. Přesto se Ježíše ptá. Ptá se, i když, jak se ukáže, odpověď sám dobře ví:

Cituje Bibli: „Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí“ a „miluj svého bližního jako sám sebe“.

To je odpověď, kterou určitě známe. Přesto ji potřebujeme znovu slyšet a o ní mluvit. Proto, že není zas tak úplně jasné, co znamená milovat Boha celým svým srdcem, celou duší, silou a myslí. Co to znamená? Jak se to projevuje? Jak se to pozná? Stále hledáme, jak konkrétně v našem životě naplnit tohle přikázání.

To druhé, milovat svého bližního jako sám sebe, to se tváří srozumitelněji. Bližní obvykle stojí nebo sedí hmatatelně vedle mě. A můžu přibližně srovnávat, jak moc mám rád jeho a nakolik sebe. Nakolik mi jde o jeho prospěch nebo jen o můj vlastní. A právě tady přicházíme k tomu, jak je to pro nás vlastně nesnadné, milovat bližního. O to nesnadnější, oč je náš bližní reálnější, hmatatelnější. Mám dojem, že milovat Pána Boha jde člověku snadněji. On ten bližní také obvykle není jenom jeden. Kolem nás je spousta lidí, které bychom měli považovat za bližní. To přikázání je nesnadné, tíživé, pokud je podmínkou našeho budoucího podílu na věčném životě.

Zákoník v Ježíšově příběhu nechal stranou lásku k Bohu. Možná proto, že ji považuje za samozřejmou a nezpochybnitelnou. A ptá se na obsah a hranici toho druhého přikázání: Kdo je můj bližní? Kde má ležet hranice mé lásky k lidem? Jaké je povinné minimum lásky k lidem? Kdo je můj bližní a kdo už ne?

Ježíš odpovídá podobenstvím: „Jeden člověk šel z Jeruzaléma do Jericha...“ Všimněme si: o tom, kdo je můj bližní, o tom, jak získat podíl na věčném životě, o tom se rozhoduje na obyčejné zaprášené cestě. Na cestě, plné nástrah a nebezpečí. Poutník v podobenství to zažil. Lupiči jej obrali, zbili a nechali ležet polomrtvého. O věčném životě se rozhoduje tam, kde člověk může zůstat ležet opuštěný, bez šance zvednout se sám ze země a jít dál. Kde člověk, který potřebuje pomoc, pozvednout, poradit, vyslechnout, přijmout, kde takový člověk se setká s bližním.

Polomrtvého pocestného vidí a zdálky obcházejí lidé, kteří nepomohou. Nechtějí pomoci. Nebo to neumějí, nenaučili se starat o cizí. Nebo se bojí. Nedávno jsem četl knížku o současném Rusku, kde lidé ve velkoměstě často míjejí lidi bezmocně ležící na zemi, aniž by se zastavili, a to proto, že policie často vyšetřuje právě ty lidi, kteří jsou příliš iniciativní. To pak raději jdou dál a nevšímají si. V Ježíšově podobenství to nekončí lhostejností, je tu ještě třetí kolemjdoucí. Cizinec, jinověrec, který přináší zoufalému v příkopu naději. Přistoupí, ošetří rány olejem a vínem, zvedne ze země a položí na mezka, když zraněný nemá sílu jít po svých. Cizinec mu nechává zakusit to, po čem toužil a možná už přestal v to doufat.

V závěru podobenství je jasné: bližním byl ten cizinec, Samařan, který prokázal milosrdenství. A Ježíš k tomu bez cavyků dodává: Ty jdi a jednej také tak!

No, jakoby to bylo tak jednoduché. Jdi a jednej také tak. Ježíš se přitom neptá, jestli je to rozumné, jestli je to vůbec v našich možnostech – jednat jako ten cizinec a bez váhání pomáhat všem neznámým, které potkám na cestě. Ne jen milovat a prokazovat milosrdenství své rodině, sympatizovat se svými krajany, i když i to je práce. Ne jen být hodný na lidi, co chodí do kostela, třebaže i to je nesamozřejmé. Ježíš teď chce, abych uměl obětovat svoje pohodlí, svůj čas, svůj zájem někomu, kdo je mi naprosto cizí.

A že takových lidí mezi námi je. A podle všeho budou dále přibývat. Není nám to příjemné, podle toho, kolik lidí v naší společnosti je proti přijímání přistěhovalců, bez ohledu na jejich původ a důvod jejich útěku z domova. Zvykli jsme si na to, že tady bydlíme my a ostatní jsou prostě cizinci. (Země česká, domov můj.) A všechno cizí: jejich kultura, náboženství, zvyky, jazyk je pro většinu lidí podezřelé, z čeho jde strach. Máme za to, že jsme informovaní, celý svět máme na talíři díky sdělovacím prostředkům a internetu, přesto o konkrétních lidech nevíme vůbec nic. Občas se vynoří šokující zpráva o kriminálním činu spáchaném těmito lidmi a mnozí si tím uklidňují své svědomí a zpětně odůvodňují své zavřené dveře. Vidíte, já jsem to říkal! Žel, i naše politická reprezentace selhala, když místo vysvětlování a snahy konkrétně pomoci mluví jen o vracení uprchlíků a potápění jejich lodí.

Cituji z prohlášení synodní rady: „České republice chybí politické morální autority, které by dokázaly lidem říct, že je třeba uprchlíkům pomáhat. To je to první, z čeho je třeba vycházet a co jako křesťané považujeme za podstatné. Když se někdo dostane do těžkostí, je potřebné hledat cesty, jak mu pomoci a ne v první řadě vymýšlet, jak se takovým lidem vyhnout, jak je nepřijmout, zbavit se jich, vyhnat je ze země.“

Co bychom řekli: Jak by se asi zachoval onen Samaritán, kdyby se rozhodoval podle aktuálního mínění veřejnosti?  Myslím, že by se v ničem neodlišoval od těch prvních dvou kolemjdoucích.

Jenomže on se neodvrátil od neštěstí druhého člověka. Všiml si jej a pomohl mu, prostě proto, že pomoc potřeboval. A tím nám sděluje dvě důležité věci. Zaprvé: Tam, kde pomůžeme jednomu jedinému člověku, pomáháme celému světu. Nemusíme pochybovat, že takový drobný čin nemá v krutém světě smysl. O tom nepochybuje ani Ježíš, když nám říká: jdi a jednej také tak. Neohlížej se na většinové mínění a jednej podle toho, k čemu tě vede láska k Bohu a k člověku.

A zadruhé: Je naivní a nebezpečné myslet si, že se můžeme uzavřít před neštěstím druhých lidí a tak si podržet štěstí svoje. Naopak, čím aktivněji pomůžeme s řešením cizího neštěstí, o to víc budeme připravení i na mnohem větší krize. BaS, nikdo jiný než Ježíš nás vede k zájmu o druhé, k úsilí porozumět skutečným příčinám zla a k tomu, jak zoufalství a bezmoc proměňovat v naději. Dobře víme, jak sami potřebujeme naději a lásku, a tak ji dopřávejme i druhým. Amen