Bratři a sestry,

žijeme v hodně rozbouřeném světě. Francie, Ukrajina/Rusko, Blízký východ, IS, Nigérie…

Kvůli čemu všemu se dnes vedou války? ….

Někteří experti předvídají, že příští válečné konflikty ve světě se povedou kvůli vodě.

Hladina Mrtvého moře poklesla za posledních sto let o více než dvacet metrů. Hora Kilimandžáro přijde do roku 2020 o celou sněhovou čepičku. 449 čínských měst trpí nedostatky vody.  Ročně jsou tisíce hektarů orné půdy pohlcovány pouští. Bez vody to nejde (jak jsme si to říkali už minulou neděli s dětmi).

Rodiče mé ženy mají na kraji Brna zahradu, záhony, keře potřebují vodu, které bylo, zvl. Na jižní Moravě v posledních letech stále méně. Když starý přívod vody nestačil, jak klesla hladina spodní vody, museli brát vodu u sousedů, kteří měli vlastní studnu. Přesplotová spolupráce fungovala, díky vzájemné vstřícnosti. Ovšem nebylo to dlouhodobé řešení. Tím bylo vyhloubení vlastní studny. Pochopitelně si to vyžádalo nemalou investici, která ale stála za to. Teď je u chaty vlastní zdroj vody a díky tomu skončila nejistota, jestli při občasných návštěvách něco poteče z kohoutku.

Pochopitelně taková studna musí být dostatečně hluboká.

Studna je výstižným symbolem. Aby plnila funkci, musí být pořádně hluboká. Právě hluboko pod povrchem se rozhoduje – v přírodě i v lidském životě.

Minimálně od dob Izajášových lidé věděli, že dezertizace (přeměna úrodné půdy v poušť) se týká i duchovní úrovně. Jinými slovy, existuje také rozrůstání pouště v lidském srdci a Boží Duch je jediný, kdo může tento proces zvrátit a proměnit duchovní poušť v místo nového života: „Já vyliji svého ducha na tvé potomstvo a své požehnání na ty, které z tebe vzejdou.“ (Iz 44,3).

Bylo to proroctví. Výhled do budoucnosti. A budoucnost začala s příchodem Ježíše.

Poznala to i cizí samařská žena. A zrovna u studny.

Ježíš byl na cestě z Judska do Galileje, a musel tedy projít přes samařské území. Mezi Samaritány a Židy tehdy panovalo nepřátelství, třebaže byli vlastně příbuzní. Samařané byli pozůstatkem severního Izraele smíchaným s okolnímu pohanskými národy. I náboženství měli velmi podobné, až na to, že Samařané užívali jako Bibli pouze pět knih Mojžíšových a hlavní kult konali na hoře Garizím. Zřejmě to byly tyto podobnosti, které mezi nimi vytvářely rivalitu až nepřátelství.

Ježíš musel projít tímto územím. Ale možná to byl jeho záměr. Chodil tam, kam by normálně člověk nešel. Jako na začátku svého působení, kdy se vydal do pouště, aby se tam postil a střetl se silami zla. Nevyhledával místa, kde by byl vítán, naopak. Přicházel tam, kde šlo o zdraví a taky o život, kde vládly nemoci, obavy, opuštění, ztráta naděje.

Proto nyní prochází samařským územím, kde je cizincem.

Přichází ke studni. Setkává se s cizí ženou.

Oba potřebují napít. Rozhovor se však brzy stočí k tomu, že člověk má nejen tělesnou, ale ještě víc duchovní žízeň. Touží po něčem, co by naplnilo jeho nitro, co by dalo jeho životu smysl. A nenalezne pokoj, pokud nenalezne zdroj živé vody, kterým je Ježíš Kristus. Jak to vyjádřil církevní otec Augustin: „Stvořil jsi nás, Bože pro sebe a nepokojné jest srdce naše, dokud nespočine v tobě.“

Rozhovor ukazuje, jak prázdná byla tato žena a jak zoufale toužila po něčem, co by ji uspokojilo. Pila vodu, která neuhasila žízeň. Stále hledala někoho, kdo ji bude opravdově milovat. Doufala, že když bude milována, když bude někomu patřit, že potom bude její život naplněn. Ve skutečnosti byla sama a měla daleko k tomu, aby se cítila šťastná, naplněná.

Stejně jako táto žena tehdy, tak i dnes je spousta žen a mužů, mladých a starých, kteří se zoufale snaží naplnit svůj život. Zkoušejí život naplnit vztahy, ale nenacházejí štěstí. Zkoušejí práci, zábavu, peníze, zkoušejí různé duchovní a okultní praktiky a cvičení. Mnozí dokonce na čas zažívají pokoj, naplnění, klid. Ale nikdy to dlouhodobě není a ani nemůže být ono. Tyhle věci totiž nikdy trvale tu duchovní žízeň neuhasí.

Milí bratři a sestry, přátelé – Ježíš se chce dát poznat. Ježíš chce ukončit trápení, které lidé mají. Ježíš chce svou živou vodou naplnit nitro každého člověka. On chce uhasit touhu po něčem, co dá životu smysl a zacílení. I my jsme se přišli, protože chceme načerpat z té nejhlubší a nejvydatnější studny. Jedině Ježíš je Zachránce a Dárce.

Je nutné, abychom především my, kdo jsme v Krista uvěřili a Jej vyznáváme, stále nabírali z vody, kterou Ježíš nabízí. Aby slova, která jsme v evangeliu četli, se stávala v našem životě reálnou skutečností. Abychom trvale pili a žili přímo z pramene – Ježíše Krista.

Rád bych tu mírně parafrázoval část kázání Johanna Taulera (německý mystik, dominikán, 14.stol):

„Tento drahocenný Duch svatý vstoupil do učedníků a do všech, kdo se mu otevřeli, a přinesl jim takové blaho, hojnost a nadbytek, že je vnitřně zcela zaplavil. Jakoby na Bečvě stála přehrada a někdo na ni otevřel propust, takže by voda zaplavila každé údolí a nížinu. Tak Duch svatý sestoupil na učedníky a na všechny, kdo se mu otevřeli. A to činí bez ustání i dnes. Plní a zaplavuje řečiště našich duší, srdcí a myslí, vše, co nalezne. Zaplavuje je velkým blahem, milostí, láskou a nevylíčitelnými dary. Zaplňuje údolí a prohlubně, které mu jsou otevřeny.“

Tato slova ukazují na konkrétní program: otevírat Bohu údolí a vyschlá řečiště. Máme s tím začít vždy od sebe, a potom pomáhat lidem, k nimž tato řeka ještě nedosáhla a kteří na ni čekají. V této misijní činnosti přímo spolupracujeme s Bohem. V jednom chvalozpěvu na svatou Trojici je Bůh Otec nazýván „pramenem“, Syn „řekou“ a Duch svatý „vláhou“.

V některých zemích můžeme na poli zahlédnout rolníky, kteří kolem hlavního zavlažovacího kanálu kopají síť stružek, aby voda pronikla na všechna místa, ke každé rostlince.

Je to obraz toho, co je třeba učinit na Boží vinici. Je zapotřebí vykopat stružky, které ke každému člověku přivedou blahodárnou vodu Božího slova, víry, chvály, útěchy. Tedy vodu Ducha svatého. Nakonec nejde jen o to, abychom stružky kopali, ale abychom se jimi stali. Amen