Bratři a sestry,

v pondělí jsme se vypravili s faráři a farářkami našeho seniorátu do Osvětimi, na místo největšího vyhlazovacího tábora z 2.světové války. Kdo z vás navštívil toto nebo jiné podobné místo, víte, jak to na člověka zapůsobí. Deprese z toho, co všechno dokáže člověk, jak umí být vynalézavý při likvidování nepřátel, nebo těch, kteří byli zkrátka jiní. Slyšeli jsme spoustu výkladu, viděli jsme tuny ostříhaných vlasů, dětských i dospělých bot, pece, plynové komory… Vzpomínal jsem na ty, kteří tím peklem prošli, přežili a vydali o tom svědectví, např. židovský myslitel Elie Wiesel. A především na ty statisíce, kteří zde trpěli a  přišli o život. Byli zničeni, zpopelněni, přesto jejich jména (ne všech, ale většiny) jsou zaznamenána. Bůh nezapomíná. A neměli bychom zapomínat ani my. Ne však kvůli tomu, abychom ukazovali na viníky, nebo se jen donekonečna ptali: proč k takovým krutostem došlo? Jak se to mohlo dopustit? Tak bychom jen mluvili o druhých. V tuto chvíli chci především naslouchat hlasu, který nikdy, ani v tomto pekle, nebyl umlčen, který z domnělého konce učinil nový počátek.

Navrať se, Izraeli, k Hospodinu, svému Bohu. Neboť jsi upadl pro svoji nepravost.

To Izrael slyšel vždy, když šlo do tuhého, když se něco pokazilo. A měl pátrat, ptát se po tom, ne kdo za to může, ale kde on sám se provinil (upadl jsi pro svou nepravost). Zni to na místě bývalého vyhlazovacího tábora, hodně nemístně, jakoby si za to vše Židé sami mohli. Pochopitelně že ne, ale Boží slovo platí i tady, a oč je jeho výpověď provokativnější, o to víc se zařízne do našich uší a myslí. I my jsme, spolu s Izraelem adresáti těchto slov. I na nás se Ozeáš obrací, osobně a vášnivě, jak to umí právě on. A tak mu také vášnivě naslouchejme.

Vezměte s sebou tato slova, obraťte se k Hospodinu.

Byla to nejen slova vyznání víry (Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný, Dt 6,4), která měli mít Izraelci stále před očima – dodnes si je připomínají znamením na ruce, páskem mezi očima, nápisem na veřejích domů. Stejně tak vyznání vlastní viny, pokání, mělo být každodenní výbavou. To proto, že pokání znamená návrat, přivrácení se k Bohu, uzdravení, překonání zla. To je velký objev židovské i křesťanské víry, zásadní pro život každého člověka i celé společnosti. Podle Talmudu je pokání jednou ze sedmi věcí, které byly Bohem přichystány ještě před stvořením světa. Takovou pokání mělo a má vysokou hodnotu. Dopředu nabízí možnost se odvrátit od zlého. Hospodin věděl, jak snadno člověk podlehne zlu a tak mu dává šanci se z něj vymanit. Taková šance je dána každému člověku. Cituji z Talmudu: „Svatý, budiž pochválen, vybízí národy světa k pokání, aby je mohl přivést pod svá křídla.“ Bůh tak miloval svět, že dal člověku možnost pokání – aby mohl zlé měnit v dobré, konec v nový začátek, bezmoc v novou naději.

Dnes lidem přijde pokání jako příliš slabý, až směšný nástroj ke změně, spíš jako útěcha pro svědomí, když vše ostatní selže. Výzvy k lítosti se považují za dobré leda pro slabochy, nebo pro ty, co už všechno ztratili. – Anebo je to ještě jinak? Možná lidé odmítají pokání z toho důvodu, že si jednoduše nechtějí připustit vlastní selhání. Netouží si připomínat své chyby, slabosti, zrady, zraňující slova, to všechno raději nechávají pod kobercem minulosti. Co bylo, je pryč. Zastánci tlusté čáry za minulostí říkají, že doby minulé je nutné nechat historikům, i se všemi křivdami, vraždami, krádežemi, vyháněním z domovů. Vlivem toho žijeme ve zvláštním světě: kde nebyl zločin potrestán, jakoby žádný ani nebyl. A kde není žádné provinění, tam není ani žádná lítost. K pokání, k usmíření, k uzdravení tak nemůže dojít. Proto je možné, že naše společnost tak zhrubla, zcyničtěla a zvulgarizovala se. Češi nevyhledávají osobní vztah k Bohu snad právě proto, aby se jich Bůh na něco nezeptal. To je projev vážné duchovní i duševní nemoci. Pak se snadno stane, že nevidíme-li nepravosti své, vidíme je o to víc na druhých.

Je možné to změnit? Je možné uzdravení? Určitě ano, jen pustíme-li si před oči zlo, které jsme sami spáchali. Není to nic jednoduchého, připustit si vinu za něco, špatné rozhodnutí, neuvážené jednání… Ale má to smysl. Jen tak si do našeho srdce najde cestu lítost. A pak jsme schopni volat: Promiň nám všechnu nepravost… Odpusť nám, Bože, naše křivárny, podrazy, chvíle, kdy jsme jen sami mluvili a nenaslouchali, kdy jsme zapomněli, jak moc bylo nám odpuštěno a nenabídli jsme ruku druhým… K tomuto kroku není nikdy pozdě. Ani tehdy, když se situace zdá naprosto neprůchodná. Talmud k tomu povzbuzuje: „Synové moji, otevřete pro mě skulinu pokání úzkou jako ucho jehly, a já pro vás otevřu brány, skrze něž mohou projet vozy a kočáry.“  

V biblickém textu tady dochází ke změně. Po tom, co člověk výzvu k pokání přijímá, co vyslovuje prosbu o odpuštění, odpovídá Bůh přímou řečí: Jejich odvrácení uzdravím, rád si je zamiluji, neboť můj hněv se od nich odvrátil. Dojde-li člověk až sem, najde-li sílu k pokání, k odpuštění, je slyšet Boží hlas. Bůh se sám obrací k člověku, mluví s ním, uzdravuje jej od zlého, odpouští a do jeho tmy pouští světlo. Proto má pokání takovou hodnotu – je krokem k očištění minulosti, narovnání přítomnosti, uzdravení vztahů, ke smíření.

Pro Židy je pokání darem, připraveným ještě před stvořením světa, křesťané je někdy nazývají druhým křtem (křtem slz). I tento „křest“ má následek zrození nového člověka, sice stále náchylného ke zlu, ale s vědomím, že mu bylo a kolik mu bylo odpuštěno, že je přijímán. Kající lítost, ve světě považovaná za nepotřebnou veteš, činí z člověka  hlubokou, autentickou osobnost, která si je vědoma svých omezení, svých přešlapů i darovaného odpuštění. Takový člověk je schopen na odpuštění budovat vztahy, mezi svými nejbližšími i všemi dalšími. Jelikož ví, že pokání a odpuštění je jedinou zbraní proti hříchu a lékem na uzdravení.

Takový člověk, přidává Ozeáš, rozkvete jako lilie, zapustí kořeny jako libanónský cedr, s takovou vnitřní krásou a pevností.

Milí přátelé, BaS, vezměme s sebou tato slova, ať se vydáme kamkoliv. Bude-li pokání, obrácení k Bohu, našim východiskem, naší denní výbavou, s Božím požehnáním se nemineme. Amen