Bratři a sestry,

            mluvit dnes o hostině v Božím království je riskantní. Může se stát, že budeme považováni za snílky nebo blázny. Ti křesťané se zase zaobírají jen jakýmisi vzdušnými zámky...

            A přece zdání klame. Když lidé v Ježíšově době mluvili o Božím království, vždycky to nějakým způsobem souviselo s kritikou jejich současné vlády. Žili pod různými králi a císaři, ale vyprávěli si a zvěstovali o Božím království, o tom, že Bůh bude mít poslední slovo. Už jenom zmínka o Božím království byla nepřímou kritikou poměrů. Pouhé přirovnání jejich pozemských království s vysněnou podobou Božího panování vždycky představovalo společenskou třaskavinu. Čím horší byly poměry, tím provokativněji zněla zvěst o Božím království. A držitelé moci na ni podle toho reagovali. Ježíš se svými rodičemi to poznal hned po svém narození. Nic nepomohlo ujišťování, že Boží království není z tohoto světa. Je věcí víry a naděje, a přesto nenechá v klidu žádný světový pořádek.

            Ten neznámý člověk, který Ježíše na začátku našeho příběhu oslovuje, se hlásí co by zastánce Božího království. Vyjadřuje to pravda diplomaticky: Blaze tomu, kdo bude jíst chléb v království Božím. Ale tehdy to znamenalo jediné: "Už se těším, až se budu osobně podílet na oslavném banketu vítězného Božího království."

            Ježíš mu tohle nadšení nevyvrací. Nebere mu jeho jistotu spasení. Namísto toho vypráví příběh o hostině, na kterou se pozvaní nedostavili, a tak byli pozváni jiní. Mohl mít na mysli konkrétní událost, kterou bychom mohli volně shrnout takto:

            Zemřel bohatý celník a celé město šlo na jeho výstavní pohřeb. V téže době zemřel i chudý učenec a nikdo si toho ani nevšiml. Jak může být Bůh nespravedlivý a tohle dopustit? Odpověď je následující: třebaže celník nežil zbožným životem, přeci vykonal jeden dobrý skutek na úplný závěr života. A Bůh to ocenil. A co že to bylo? Jako opovrhovaný boháč si chtěl získat přízeň předních lidí z města a vystrojil pro ně hostinu. Oni ale nepřišli. Tak nařídil, aby byli pozváni chudí a najedli se, aby to jídlo nepřišlo nazmar. A pak zemřel. To byl jeho jediný dobrý skutek, který předčil všechny zlé.

            Tenhle příběh se v Palestině zřejmě stal, Ježíš ho znal a podle něho vytvaroval i své podobenství o hostině. Když však vyprávěl své podobenství, něco do svého příběhu přidal. Oproti předloze Ježíš do detailu líčí, jak se ti pozvaní hosté vymlouvali. Ty výmluvy jsou pro náš příběh zřejmě velmi důležité, proto jim věnuje takovou pozornost. Dopodrobna je líčí. Ty výmluvy jsou jasně důležité, však se na ně běžně soustředí zájem kazatelů. Většinou se v tom spatřuje vynalézavost, jak všelijak se dovedeme vymlouvat a hlavně co všechno nám může bránit buď v cestě do kostela, anebo na cestě následování Krista.

            Nejsem si ale jistý, jestli můžeme takto snadno přirovnávat toto podobenství k vlažnosti či lenosti víry. Už dávno si lidé všimli, že ty slavné tři výmluvy nejsou vůbec každodenní. Že nejsou tuctové. I my jsme mohli slyšet při prvním čtení z Dt, že tyto výmluvy odpovídají důvodům, pro které mohl být nejen ve Starém zákoně, ale v celém starověkém Blízkém východě muž dočasně zproštěn vojenské služby. Kdo se takto omluvil (koupě pole, páru volů, svatba), byl zproštěn branné povinnosti nejméně na jeden rok, nemusel táhnout do války, "dostal modrou knížku".

            Kdybychom chtěli dnes aktualizovat výmluvy tohoto podobenství, mohli bychom říct: Omluv mne, nemohu přijít, neboť jsem silně krátkozraký. Omluv mne, nemohu přijít, neboť trpím epilepsií. Omluv mne, nemohu přijít, neboť trpím bolestí kloubů a nemůžu ani chodit. A tak podobně.

            Výmluvy jsou to vážné, takže v čem je problém? Ten je pouze v tom, že nedává vůbec smysl omlouvat se z hostiny Božího království - na tu se přece každý musí těšit. A Ježíšův spolustolovník své těšení dává patřičně najevo. Jenomže Ježíš zřejmě mluví o něčem jiném - o hostině, která předchází válečné tažení. Takové hostiny skutečně ve starém Orientě byly. Než se táhlo do boje, do svaté války, vykonal král předepsané oběti a vystrojil také pro své budoucí vojáky hostinu. Místo odvodních komisí konali tenkrát velký banket a je to možné doložit. Koneckonců dodnes jsou odvody branců i v naší kultuře halasně oslavovány, třebaže vlastně není co oslavovat. Omluvit se z takovéto odvodové hostiny, omluvit se z takové hostiny spojené s úkolem jít do boje, to už dává smysl, a stejně dává smysl i obsah výmluv: dává smysl i způsob omluv, které ti tři mužové volí. Podle všeho se zdá, že evangelium nebude tak nebojovné, jak se obyčejně soudí. Ježíš, zdá se, mezi řádky hovoří o boji za Boží království. Není bez zajímavosti o tom mluvit právě teď, kdy si připomínáme 100 let od zahájení 1.světové války.

            Ježíšův spolustolovník se osobně těší na konečnou oslavnou hostinu Božího království: Blaze tomu, kdo bude jíst chléb v království Božím. Už se na ní vidí. Ježíš ho však laskavě opravuje. Podobenstvím o hostině mu říká: Ještě se neoslavuje vítězství Božího království. Kdepak, ještě se ani nezačalo za Boží království pořádně bojovat. Teprve jsme u odvodů. A Ježíš toho horlivce i varuje. Z odvodní hostiny se mnozí vymluvili. Politické, intelektuální, náboženské elity se vymluvily. K zápasu za Boží království se hlásí a pozvání přijímají jen samí chudí, nedostateční a všelijací chromí bojovníci. S takovýmto prapodivným šikem slepých, hluchých, chromých vojáků jde Ježíš bojovat za Boží království a zdá se, že mu to vůbec nevadí. Ten boj o Boží království se totiž nakonec nepovede žádnými ocelovými či elektronickými ani jinými zbraněmi – ten boj se vede zvěstováním, účastnou pomocí, podanou rukou, láskou, modlitbou. V boji za Boží království Ježíš nebude vraždit, ale sám se obětuje. Bude to on, kdo první položí život. Můžeme z toho vyčíct, že v tomto boji nemáme spoléhat na druhé, a už vůbec ne na domnělé elity. Parlament se za nás do boje nepřihlásí, ani Akademie věd, ba ani ústředí církve. My všelijací nedostateční, nedovzdělaní, chromí, chudí jsme přesto, nebo právě díky tomu pozváni - a tak se nechme naverbovat do tohoto boje o Boží království, boje víry, lásky a pomoci. Náš vůdce pocítil na sobě kříž, a přeci zvítězil. A to je dobrý důvod pro to, abychom přijali Ježíšovo pozvání – a měli ve výhledu i tu samotnou skvostnou hostinu.  

BaS, Ježíš nás zve, osobně. A na nás je, zda mu odpovíme, zda na sebe vezmeme osobní odpovědnost, účast na duchovním zápase. V sázce je velice mnoho. Mnohem víc než zlatý pohár pro vítěze fotbalového MS. Jde o náš život, o nic méně. A tak pojďme do toho, neboť Bůh nás v tomto zápase neopustí. V Dt jsme slyšeli: Slyš, Izraeli! Dnes podstupujete boj proti svým nepřátelům. Neklesejte na mysli, nebojte se, nebuďte ustrašení. Vždyť Hospodin jde s vámi, aby za vás bojoval a zachránil vás. A to jsou slova i pro nás. Amen