Byla jsem vyzvána, abych sdělila sboru několik dojmů ze setkání presbyterů v Hranicích v sobotu 14. 3. 2009. Bylo to opravdu setkání, ne konference, při níž bychom měli co dělat, abychom stihli náročný program vstřebat nebo si poznamenat.

Z Přerova jel i br. farář Kulík s br. Doškem a mě přibrali – vlastně poslední den mého dlouhého presbyterování, neboť následující den na Výročním sborovém shromáždění se volilo nové staršovstvo a já jsem už nekandidovala.

V hranickém kostelíku, kam se sjelo asi 60 – 70 účastníků, nás přivítal opavský farář Jan Lukáš a předal slovo štramberskému faráři Františku Hruškovi, který měl úvodní pobožnost na Žalm 133. Bývalý farář v Hranicích Roman Lukáš nás poté seznámil podrobně s pohnutou několikasetletou historií budovy.

Bratr Roman Lukáš nyní působí jako vojenský kaplan a slouží v hranické motorizované brigádě v kasárnách. Zůstal ale členem staršovstva.

Uvítali jsme, že se přesuneme ze studených lavic (a pro tak velké shromáždění z prostor bez soc. zázemí) do jídelny v nedalekých kasárnách. Venku jsme se seřadili a pod velením vojenského kaplana v uniformě a s rozkazem Pochodem vchod! jsme vyrazili. Jídelna nás přivítala teplem a jistotami evangelické pohostinnosti: kávou, čajem, pečivem, chlebíčky a pak i dobrým obědem.

Tématem setkání byla práce staršovstev. Své referáty postupně přednesli zástupci Frýdku - Místku, Vítkova, Zábřehu, Ostravy a Jeseníku. Píšu jen dojmy, ne rozbor proslovů. Všechny se samozřejmě podobaly, jako se podobá naše práce. Všude mají podobné radosti, ale i problémy. Někde je to absence dětí či mládeže, všude potíže s financemi, s opravami budov, s kartotékou. Otázky: jak oslovovat lidi mimo sbor? Jak neodradit nové příchozí do sboru? Jak citlivě zapojit co nejvíce členů do sborové práce? Jak zvládnout práci v neobsazených sborech? (Z pěti sborů, které referovaly, dva nemají faráře.) Někde je problém se vzdáleností: např. ze sboru v Zábřehu se administruje Jeseník a Javorník.

Po referátech evangelíků přivítal opavský farář i hosta – vítkovského katolického faráře, otce Miroslava. Tento svérázný mladý člověk polského původu nás zpaměti v delším projevu seznámil se svou prací takovým způsobem, až se shromáždění často neubránilo hlasitému smíchu.

Všechna slova bratří a sester však nepostrádala vyjádření vděčnosti Pánu Bohu a víru v Jeho pomoc.

I já jsem nabyla takového dojmu: vždyť děkujeme jen Hospodinu za to, že nás provedl obdobím bez kazatele a zvládli jsme i dvoje náročné oslavy sboru (100. výročí položení základního kamene v r. 1907 a otevření chrámu v r. 1908). Jsme vděčni za to, že po roce máme opět faráře. Že jsme si ho našli a že on si nás vybral. (Snad také proto, že jsme splňovali jeho přání – středně velký městský sbor bez zahrady!) Že máme opravené budovy a příští úpravy snad také zvládneme. Že máme rodiny, jednotlivce, kteří se podílejí na práci ve sboru. Že máme unikát: kroužek sester. Někde mají křesťanskou službu, ale takový kroužek ručních prací není nikde. Jeho existence je starší než sám kostel. Kronika ho zmiňuje už v roce 1900, pak 1907 (viz Sborník str. 72, nebo kronika). Jeho „zlaté“ časy jsou už pryč, je jiná doba. Ale jen já pamatuji nedělní odpoledne s nenapodobitelným čajem a výstavkou na celé ploše Komenského sálu. Kdysi bývaly tzv. „bazary“ i v Městském domě. Sestry přispívají nemalými částkami sboru a to jak prodejem svých výrobků, tak finanční obětavostí.

Ze všeho díky čiňme! Ohlížím se tedy nejen za setkáním presbyterů ale za celým minulým obdobím s vděčností a s velkým optimismem vyhlížím časů budoucích.

Marta Dvorská