Už pár týdnů se chystám napsat zamyšlení o biblických hodinách. O tom, jak nás na ně chodí málo, jak je to škoda. A ejhle, když jsem konečně dospěla od zamýšlení k realizaci, bylo včera všechno jinak. Ale o tom později.

Můžu říct, že jsem pravidelným / až na výjimky/ a vděčným návštěvníkem biblických hodin. Z počátečních pocitů, jako byly – co tam budu dělat, když Bibli neznám tak dobře, co když mě bude zkoušet, co když se ztrapním, to mi bude vnucovat výklad teologů? – jsem se dostala pocitům, že je to velice užitečná, přínosná a zajímavá sešlost. Přiznávám, že se na ty úterní podvečery doslova těším a ten termín si už předem v diáři rezervuji. Ale co mě zaráží / nejsem jistě sama/, je fakt, že tam chodí tak málo lidí. V našem sboru je členů dost. Když použiju příměr z hudební terminologie, kde sbor je velký soubor lidí, tak zato útvar, který vzniká na biblické, můžu nazvat tak asi kvartet až septet / a sešlo se jednou i zcela komorní trio/. Čím to je? Napadá mě, že důvody u mnoha lidí /kromě pracovní vytíženosti/ můžou být stejné, jako byly u mě. Obava z něčeho, co jsem nezažil, z neznalosti. Ale tak to vůbec není. Nebojte se přijít. Na biblické hodině – pro toho, kdo to neví – probíráme postupně pasáže z Bible tak, že si přečteme dejme tomu kapitolu, zamýšlíme se nad obsahem zjevným i skrytým, nad souvislostmi z jiných oddílů atd. Není to přednáška. Ale hlavně – každý z nás má možnost říci svůj názor, jak text chápe. A to je nejzajímavější. Protože ať nás spojuje víra, každý jsem jiný, někdo konzervativnější, někdo liberálnější, každý máme jiné znalosti a zkušenosti. A tohle bývají nejlepší části biblických hodin. Když se rozvine diskuse, třeba i trochu se vzdalující od původního tématu k současnosti A věřte, že bratr farář je jim nakloněn, nikoho nepoučuje, nevnucuje názor autorit. Díky za to. Je logické, že při takové diskusi čas utíká a často přetahujeme. Já bych proto klidně uvítala i biblickou „půldruhahodinu“, nemuseli bychom se po úderu půl sedmé ošívat /a farář cítit provinile/, že už máme skončit.

Včera byla účast ovšem hojnější, lidé se trousili po celou dobu a už jsme se tam nebáli prázdného prostoru. A zase otázka. Čím to? Že by vliv nedělní výroční zprávy a upozornění na „slabou docházku“? Nebo vliv následného zasedání staršovstva? To je jedno. Zpívaná závěrečná píseň už trochu připomínala sbor. Proto skončím slovy, která jsem kdysi slyšela já. Přijďte a choďte.

Lenka Šimarová